Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Jen čert na zdi?

Ne, Buď připraven! nás učili ve skautu!

Nedávno jsem se dočetl, že dnešní žáci i studenti nemají zájem o práci v manuálních profesích. Pozoruji to i já sám. Za komunistů byla ve vesnici, kam jezdím, dílna sklenářů, klempířů, instalatér, zedník, pokrývač atp.

Dnes je těžké někoho na drobné opravy sehnat. Větší firmy drobné zakázky neberou, nerentují se jim. Někdejší řemeslníci jsou už dávno v důchodu nebo vymřeli.

  • jen-cert-na-zdi

Zájem o manuální práci upadá. Vzpomínám, jaký údiv u mne vzbudil v 50. letech na vojně kolega, který po přidělení do kuchyně neuměl zatopit pod kotlem. Bydlel totiž v domě s ústředním topením a výtahem, tak to nikdy nepotřeboval. (Na rozdíl ode mne zvyklého několikrát týdně vynášet putnu s uhlím ze sklepa do 4. poschodí).

Obávám se, že dnes je situace ještě horší. Pracovní výchova na školách není, takže pracovat s běžným domácím nářadím již mnoho mladých lidí ani neumí.

Naše generace byla k manuální práci vychovávána. Vzpomínám, jak jsem v 15 letech podával jako dobrovolný a bezplatný brigádník tašky pokrývačům při výstavbě sídliště Solidarita, jak jsem chodil s nadšením na brigády do vokovické Klapkárny. Tam mi seřídili soustruh, vrtačku či frézu a já s potěšením vyráběl odvzdušňovací šrouby k brzdám. Pro republiku jsem odpracoval stovky hodin na výstavbě socialistické Prahy a jedinou odměnou mi byl pamětní odznak. Ten jsem hrdě nosil na svazácké košili, podobně jako desetitisíce ostatních mládežníků. Se školou jsme jezdili na týdenní brigády k zemědělcům. Trhali jsme len, jednotili řepu, zaváděli chmel, sbírali brambory atp. Na Stavbách mládeže jsme pochodovali na pracoviště v útvaru za zpěvu budovatelských písní.

Dnes si tak můžeme nanejvýš přečíst, jak nás bolševik zneužíval ve prospěch svého zrůdného režimu. Nevidím to tak: byli jsme nadšení budovatelé socialistického systému, zřízení bez vykořisťovatelů, nezaměstnaných, žebráků a bezdomovců, a byli jsme přesvědčeni o tom, že taková bude jednou sociálně spravedlivá budoucnost pracujících na celém světě. Nesnili jsme o vile na Floridě, ani o jachtě v Monaku. Že se naše ideály nenaplnily je jiná věc. My však byli šťastní, pracovití, a v r. 1968 jsme se pokusili socialistickou vizi realizovat. Odměnou nám byl vyhazov z kvalifikovaných povolání a dodnes minimální důchody. Nestěžuji si, nelituji, „jsem hrdý, že jsem neposkvrnil svá ústa ni hruď falešnou řečí.“ (SKN)

Mám však strach a obavy o budoucnost svých potomků.

Žijeme v čase, kdy jsme všichni závislí na dodávkách elektřiny, plynu, vody. To se však může v několika dnech změnit. Může k tomu dojít slunečními bouřemi, pádem meteoritu, mohutným teroristickým nebo válečným konfliktem, na něž nejsme nikterak připraveni.

Stačí si jen představit, že by zkolabovala světová počítačová síť. Život bez elektřiny a počítačů by nás vrhnul o desítiletí zpět. Při tom životní zkušenosti našich předků postupně mizí a mnozí mladší lidé, jejichž život se řídí používáním digitální techniky, by se ocitli v ohromných nesnázích. Zejména městské obyvatelstvo by se dostalo do katastrofální situace: bez elektřiny, bez vody, bez tepla i bez peněz, a většinou i bez práce, na níž spočívá jeho existence.

Bohužel, takovou situaci nikdo neřeší. I kdyby sirény ohlásily vznik katastrofy, nikdo by nevěděl, co si počít. Okolnosti by tisíce občanů velkých měst řešilo urychleným odjezdem na venkov, do chat, chalup, k příbuzným či k dobrým známým.

Co ale dělat, pokud by se katastrofální stav stal dlouhodobější záležitostí? Uměli by si obyvatelé paneláků na venkově obstarat dříví na topení, rozřezat je a rozštípat, zatopit a uvařit alespoň něco ze skromných zásob? Uměli by si vypěstovat a uchovat brambory či zeleninu?

Uměli by si postavit aha záchod či opravit závady na obydlí? Tady by nepomohl ani ten nejchytřejší mobil, protože ten by s největší pravděpodobností nefungoval. A také získávání informací o dění v zemi by se stalo velmi nesnadné.

Nechci malovat čerta na zeď, ale nic není v dnešní době nemožné, a proto bychom měli být soustavně připravováni i na ty nejméně představitelné skutečnosti.

Proto hodnotím velmi pozitivně rozhodování o návratu dílen a zahrádek do školních osnov. Je to však jen první krůček a přál bych si, aby se tématem řešení možných katastrof a jejich následků stalo předmětem vážných jednání odpovědných činitelů, např. ministerstva obrany. A abychom dostávali podrobné informace jak si pak počínat…

Ivo Krieshofer

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře