Jemen nad propastí

Podrobnosti

ze světa / Blízký východ|

22. září 2009|

Michael Brtnický|

5886 x

Poněkud stranou mediálního zájmu probíhá na jihu Arabského poloostrova konflikt, jež může vyústit v rozpad státu, který se sjednotil teprve roku 1990, se závažnými důsledky pro bezpečnostní situaci v celé oblasti. Jemenská republika, jejíž socioekonomické ukazatele jsou vlastní spíše zemím subsaharské Afriky - v žebříčku Human Development Index sestavovaném OSN se krčí na 138. místě, což je nejhorší umístění ze všech arabských států - stojí před největší výzvou ve své existenci v nynější podobě. Občasné únosy zbloudilých turistů kmenovými ozbrojenci či hon na operativce al-Káidy vystřídala stupňující se občanská válka. Zdejší režim dlouholetého prezidenta Alí Abdulláha Sáliha stále obtížněji čelí odstředivým silám na severu i jihu země. A už tak slabá ekonomika státu je ruinována endemickou korupcí, globální ekonomickou krizí, poklesem cen ropy a narušením námořních cest u jemenských břehů somálskými piráty.

Česká vláda před pěti lety určila Jemen jako jednu z prioritních zemí pro dlouhodobou rozvojovou spolupráci. Vycházela přitom z tradičních vazeb z dob minulého režimu, atraktivitou Jemenu pro české firmy i z potřeby rozvojové pomoci pro tuto zoufale chudou zemi. Jedním z důvodů byla i snaha o podporu bezpečnostní stability v regionu. Nyní se zdá, že pomoci mezinárodního společenství bude zapotřebí více než kdykoliv předtím, aby Jemenská republika vůbec přežila v současné podobě a nestala se dalším zhrouceným státem, se všemi bezpečnostními důsledky, které z toho plynou pro okolní země.

Na severu země v těchto dnech probíhají prudké boje. Křehké příměří, dohodnuté minulý týden mezi vládou a šíitskými povstalci, vzalo za své pouze po několika hodinách a v oblasti se tak rozhořelo další kolo násilí, který už vyhnalo z domovů na sto tisíc lidí, především z hornaté provincie Saada. Také na jihu roste napětí, během léta se v hlavním městě San'á i v jižním centru Adenu odehrálo několik násilných demonstrací a následných brutálních zákroků policie a jak režim, tak separatisté se připravují na nadcházející střetnutí. V takovéto atmosféře, v regionu tradičně plném reálných i mýtických spiknutí, agentů a konspirací, není daleko k obvinění, jež uvedl na adresu rebelů obyvatel hlavního města pro televizi al-Džazíra: „(Oni) realizují zahraniční agendu proti bezpečnosti, hospodářství a stabilitě této země. Je to rozsáhlá agenda směřující k rozdělení Jemenu, tak jako plánují rozdělit Irák a Súdán."

Přízraky minulosti

Mnoho současných problémů má kořeny v častokrát násilné minulosti země. Historické rozdělení Jemenu na severní a jižní část, kdy na severu existoval teokratický stát zajdíjských imámů (zajdíja je zvláštní odnoží šíitského islámu), zatímco jih se v 19. století stal britskou kolonií, poznamenává osudy země dodnes. Zajdíjská teokracie byla roku 1962 svržena a sever se stal republikou, zatímco z jižní části se po odchodu Britů stala Jemenská lidově demokratická republika, jediný arabský stát, který věrně napodoboval své sovětské - a československé - vzory. Mimo jiné i pod vlivem konce bipolárního soupeření Spojených států a SSSR došlo v květnu 1990 ke sjednocení obou států s dominantní rolí severu a prezidentem se stal už zmíněný Alí Abdalláh Sálih, který byl vůdcem severu od konce 70. let.

Nově sjednocenou zemi stihla hned zpočátku pohroma v podobě vypovězení asi jednoho milionu Jemenců ze Saudské Arábie, což byl trest za jemenskou podporu Saddámu Husajnovi při jeho invazi do Kuvajtu. Ekonomika tak přišla o důležitý zdroj v podobě finančních transferů, které lidé posílali z království svým rodinám domů. Naděje vkládané do sjednocení, především zlepšení ekonomické situace, se nevyplnily a tato deziluze skončila občanskou válkou roku 1994, provázenou rozsáhlou destrukcí. Vítězství Sáliha a severu načas připravilo politiky z jihu o chuť dále usilovat o rozdělení státu, nicméně dlouhodobé napětí nezmizelo a navíc se k němu přidalo mnoho hořkosti a nevyřízených účtů z krátkého, leč brutálního konfliktu.

Sálihovy reformní pokusy v následujících letech nepřinesly citelné zlepšení žalostně nízké životní úrovně a jeho vláda byla stále více autoritářská. Avšak i přes obrovské výzvy, které před ním stály, se mu dařilo udržet alespoň zdání klidu, a jeho oponenti byli spíše kooptováni než likvidováni. Po atentátech na newyorkská dvojčata se připojil ke Spojeným států v jejich „válce proti teroru" a to mu vyneslo vojenskou pomoc při pronásledování militantů v horách na hranicích se Saudskou Arábií. Spojenectví s USA je však v Jemenu mimořádně nepopulární a to především po americké invazi do Iráku - Husajnův režim totiž patřil ke štědrým dárcům rozvojové pomoci a nemálo Jemenců vystudovalo za jeho vlády na iráckých univerzitách.

Vnitřní exploze...

Dlouho potlačované napětí vybuchlo v lednu 2003 na ve městě Saada, centru stejnojmenné provincie, kdy v Sálihově přítomnosti začali místní militanti ze skupiny Věřící mládež (aš-šabáb al-mumín) vykřikovat protiamerické a protiizraelské slogany. Bezpečnostní složky se vzápětí pokusily zatknout vůdce skupiny Husajna al-Huthiho a začalo první kolo bojů mezi vládními jednotkami a vzbouřenci, které brzy pohltilo rozsáhlé oblasti na severu země. Od té doby už proběhlo několik kol bojů, střídaných obdobími nervózního příměří, což ukazuje, že vláda se není schopna s rebely vojensky vypořádat.

To však režim odmítá uznat a tak namísto snahy o kompromis, což je podle nevládní organizace zaměřené na prevenci konfliktů International Crisis Group jediná možná cesta k ukončení násilí, nasadil těžké zbraně v rámci operace nazvané Spálená země, se všemi důsledky pro civilní obyvatelstvo uvězněné v oblasti bojů. Jak poznamenal jemenský ministr pro záležitosti mládeže Hmúd Abbád pro televizi al-Arabíja: „Vláda a ozbrojené síly jsou zodpovědné zlikvidovat ty teroristy...a zničit toto povstání.".

Ač se režimu úspěšně dařilo prezentovat západním vládám svá vojenská tažení jako boj proti al-Káidě a jejím odnožím, tak podhoubí celého problému je mnohem hlubší. Rebelové se hlásí k zajdíji. Vyznavači této specifické odnože šíitského islámu (což samo o sobě vylučuje napojení na al-Káidu) se cítí být od začátku 60. let, kdy byl svržen poslední zajdíjský imám, marginalizováni. Celá oblast trpí absolutním nedostatkem investic a místní obviňují vládu v San'á. Jejich ozbrojený boj je tedy především bojem za určitou míru autonomie, od které si slibují konec ekonomické diskriminace.

To mají společné s obyvateli někdejšího lidově demokratického jihu. Rostoucí odcizení vládních elit, takřka bez výjimky ze severu, od obyvatel jižní části země povzbuzuje stále intenzivnější myšlenky na odtržení. Těchto nálad využívá i bývalý prezident jižní části, Alí Sálim al-Beíd, který musel ze země uprchnout po prohrané občanské válce 1994, když nyní vyzývá k secesi. Některé politické strany a hnutí otevřeně nazývají unii se severem okupací. Nejdůležitější z těchto formací je Mírové jižní mobilizační hnutí, jež však není zdaleka tak mírumilovné, jak by z názvu mohlo vyplývat. Na pokusy policie o rozprášení demonstrací reagovalo ostrým ozbrojeným odporem a nyní se připravuje na další fázi boje za nezávislost.

...a mezinárodní souvislosti

Vnitřní konflikt dále komplikuje jeho mezinárodní dimenze. Zde pramení rostoucí jemenská paranoia ohledně zahraničního spiknutí směřující k rozdělení státu.  Sálihův režim se do značné míry zkompromitoval svým spojenectvím se Spojenými státy, což bylo také jednou z bezprostředních rozbušek latentního napětí. Důležitější jsou však regionální souvislosti. Vláda v San'á je vojensky i finančně podporována Saudskou Arábií. Ta se velmi obává šíitského povstání v bezprostřední blízkosti svých hranic.

Sama má na svém území početnou šíitskou menšinu, vystavenou útlaku ze strany státní moci, jež svou legitimitu zakládá na netolerantní formě sunnitského islámu, wahábismu, nepřátelské vůči šíitům. Saudští šíité jsou koncentrováni především na východě země, kde se nacházejí ložiska fosilních paliv. Případné nepokoje, či dokonce povstání, by významně ohrozilo stabilitu celého království. Zde je na místě připomenout americký plán z dob nejintenzivnější neokonzervativní horečky ve Washingtonu na „osvobození" saudské Východní provincie - a jejích ložisek ropy a plynu - který byl svého času dokonce prezentován tehdejšímu ministru obrany Donaldu Rumsfedovi. Ač od té doby došlo ve Spojených státech k určitému procitnutí, tak indicie pro tehdejší úvahy (počítalo se, že saudští šíité budou Američany vítat jako osvoboditele) se nezměnily. Není proto divu, že Saudové dělají co mohou, aby šíření šíitské rebelie zamezili. Jemenští vzbouřenci dokonce Saudskou Arábii obvinili z přímých útoků jejího letectva na své pozice. Tato tvrzení nelze doložit, avšak zdaleka nejsou nepravděpodobná.

Jemenská vláda naopak obvinila Írán z podpory nepokojů a tvrdí, že se jí podařilo z rukou rebelů získat v Íránu vyrobené zbraně a to včetně raket krátkého doletu. Írán podle ní napomáhá vytvoření šíitské teokracie na severu země. Ač je toto obvinění především public relations jemenského režimu, tak není pochyb, že Írán využije jakékoliv příležitosti k tomu, aby zvýšil svůj vliv na Arabském poloostrově - k velkému znepokojení Saudské Arábie a dalších ropných monarchií. Není divu, že to byl právě Katar - další arabský stát s početnou šíitskou populací - který se minulý rok pokusil o mediaci konfliktu a dokonce přislíbil financování rekonstrukce oblastí postižených boji. Bez úspěchu. Tudíž ačkoliv důvody současné jemenské krize jsou především domácí, tak mezinárodní situace - což v regionu znamená konfrontaci Spojených států, Saudské Arábie a jejich spojenců s Íránem a jemu nakloněnými aktéry - přispívá k její další eskalaci.

Neradostné vyhlídky

Jak vidno z předchozích řádků, budoucnost Jemenu se v žádném případě nejeví růžově. O své politické přežití hraje nejen prezident Sálih a jeho režim, ale i celý stát. Separatistické tendence a ozbrojené povstání na severu jsou pouze jedním ze zásadních problémů. Země dlouhodobě vykazuje největší demografický růst ze všech arabských států, zbídačená ekonomika však není schopna takový příliv mladých lidí absorbovat. Další ranou je závislost mnoha Jemenců na qatu, lehce narkotické droze, jejíž produkce spotřebuje obrovské množství vody. Té je přitom akutní nedostatek, již teď na každého Jemence připadá pouze jedna pětina průměrné světové spotřeby a hrozí, že zemi dojdou její zásoby zcela. Konsekvence - sociální, ekonomická a ekologická katastrofa a z nich plynoucí vlny násilí - jsou nasnadě.

Jemen urgentně potřebuje rozsáhlou rozvojovou pomoc a nestrannou mediaci svých vnitřních konfliktů, pokud se nemá stát dalším zhrouceným státem. Somálsko, které od Jemenu dělí jen vody Adenského zálivu, je varujícím příkladem možného vývoje. Celá oblast si nemůže dovolit další ráj pirátů, militantů nejrůznějšího druhu a teroristů. Ač Sálihuv režim často zneužívá boj proti k al-Káidě k vlastním hrám s opozicí, tato hrozba, jak ukázaly útoky na americký křižník Cole a francouzský tanker Linbourg u jemenských břehů, je reálná. Avšak úsilí mezinárodního společenství musí směřovat k podpoře ekonomického rozvoje, tvorby pracovních míst, vzdělání a zdravotní péče - vojenská pomoc slábnoucímu diktátorovi není schopna odvrátit hrozící katastrofu.

Komentáře