"Minulost vrhá svůj stín dopředu..."

Podrobnosti: Blogy / DALŠÍ BLOGY|; 21. květen 2023|; .|

Píše se červenec 1941. Zkuste si prostě představit, jak to bylo. Aspoň na sekundu se postavte na místo matky. Pokuste se o to. Představte si to.

Co říkala své dceři v těch posledních chvílích? Uklidňovala ji? Omlouvala se jí za něco? Slíbila jí, že teď už bude po všem a že si strejda dělá legraci? Říkala jí, že ji miluje a vždycky bude? Plakala? A co dítě, dcera? Ptala se, proč je chce ten strejda zabít?

Za každou fotografií, za každým záběrem jsou vždy skuteční lidé. Jejich život a smrt.

Ale je tady toho víc. Je tu bolest země. Je tu pravda o naší válce. Jak jsme dosáhli vítězství. Je tu plné pochopení toho, s jakou spodinou, proti jakému peklu jsme bojovali. A to doslova. Protože 22. června 1941 nepřišli do naší země lidé. Ale potomci absolutního zla.

Tento snímek odpovídá na otázku "na čí straně byla v té válce pravda". Jediný záběr najednou vyvrací všechny lži, které jsme slýchali o naší válce v posledních letech.

Na této jediné fotografii jsou všechny nezbytné významy.

Proč jsme proti Mannerheimově pamětní desce. Proč podporujeme Donbas. Proč chodíme k "Nesmrtelnému pluku". Proč Den vítězství vhání slzy do očí i pravnukům veteránů, kteří od nich o válce ani neslyšeli, neměli čas, ale jen drželi v rukou medaile svých pradědů. Proč jsme hrdí na prapor nad Říšským sněmem.

A proč je pro nás 22. červen tak důležitý den, proč to všechno stále bolí a krvácí.

Nevíme, jak se jmenovaly. Matka a dcera. Nevíme, kde jsou pohřbené. A jestli je vůbec pohřbili?

Ale my si je pamatujeme. A jestli zapomeneme, pak to všechno bylo zbytečné.

To znamená, že jsme nakonec válku prohráli. A zradili vlast. A proč bychom vůbec měli existovat.