Josif Vissarionovič Stalin v rozhovorech s Kaganovičem projevil takovou míru pochopení židovské otázky a role těch, kteří ovládají světové židovstvo, že se Lazaru Mojsejevičovi občas hýbaly vlasy na hlavě strachem a úžasem.
Na tyto rozhovory vzpomínal po celý život a jednou přímo maršálu K. K. Rokossovskému řekl, že Stalin z něj, tvrdohlavého sionisty, snadno udělal člověka, který se naučil milovat vše ruské. Na otázku, jak se to Stalinovi podařilo, Kaganovič odpověděl, že Josif Vissarionovič zná pravdu o židovském národě mnohem hlouběji než kterýkoli rabín. A pak dodal následující:
- Jednou, po další výtce Kaganovičovi ohledně špatně vybraného personálu, obměkčený Stalin řekl, že nám Židům rozumí a je mu nás velmi líto. Vezměte si například naši národní výchovu, koho jsme nuceni od dětství kopírovat? Darebáky a darebáky. Ale tito darebáci nejsou jen naši hrdinové nebo světci, ale také naši vlastenci.
Poté, co se na mě podíval a mlčel, se mě Josef Vissarionovič náhle zeptal, jestli znám příběh praotce Jákoba. Přirozeně jsem odpověděl, že jeho příběh znám. Pak se mě Josif Vissarionovič zeptal znovu:
- Co myslíte, Lazare Mojsejeviči, je normální, když se Jákob začal hádat o prvorozenství se svým bratrem ještě v lůně matky? Ještě v děloze chtěl oddálit bratrovo narození a přišel na svět tak, že ho chytil za patu. A pak Jákob využije jeho hladu a vezme mu prvorozenství za čočkovou polévku. A nejen to, oklamal i svého umírajícího otce, když se vydával za Ezaua, a přivlastnil si tak požehnání, které mu nebylo určeno.
Mlčel jsem a Stalin s úsměvem pokračoval:
Mlčel jsem a Stalin s úsměvem pokračoval:
- Problém je v tom, že tento odporný čin židovstvo neodsuzuje, ale uznává ho jako velkolepý. Nebo se snad mýlím?
A pak jsem si uvědomil, co se mi Josif Vissarionovič snaží říct.
Že naše náboženství je od základu chybné. Že neodpovídá lidské morálce.
- Ne, nemýlíte se, - řekl jsem tehdy, - je to tak...
- Možná mi teď řekneš, co se stalo dál. - Josif Vissarionovič přimhouřil tmavé oči.
- Poté, co oklamal svého otce, utíká Jákob ke strýci, - začal jsem vzpomínat, - kde se ožení.
- A dvacet let podvádí svého tchána o dělení nástupnictví (o prvorozenství), že?
Stalin znal takové podrobnosti, které mi nebyly známy.
Mezitím pokračoval:
- Všimněte si, Lazare Mojsejeviči, že Jakub se oženil se svou sestřenicí. To je incest, a není to důvod, proč je mezi Židy stále ctěn?
- Možná," zamumlal jsem.
- A teď si společně připomeňme, jak skončil Jákobův zápas s duchem noci? - Stalin chtěl téma Jákob zjevně ukončit.
- Zdá se, že mu Bůh řekl, že Jákobovo jméno bude od nynějška Izrael.
- Co to znamená, myslím, "vítěz"? To je ale hrdina! Jeho hlavní zbraní je lež. Jaký je z toho všeho závěr? Pouze ten, který je implicitně (něco, co se samozřejmě předpokládá, ale výslovně neuvádí) obsažen v mýtu. Když chceš vyhrát, musíš použít promyšlenou lež? Nebo jsem něco špatně pochopil?
- Přesně tak, - byl jsem tehdy úplně zmatený.
- Zamyslete se nad tím, milý Lazare Mojsejeviči, kam vás takoví svatí vedou? Vždyť oni jsou všichni lháři a darebáci. Víte, co si myslím? Nešťastný národ je ten, který má takové ideály následovat.
S těmito slovy opustil Josif Vissarionovič mou kancelář. Když se za ním zavřely dveře, seděl jsem několik hodin a přemýšlel. Stalinova slova se dotkla mého nitra, o čemž my Židé obvykle nepřemýšlíme.
S těmito slovy opustil Josif Vissarionovič mou kancelář. Když se za ním zavřely dveře, seděl jsem několik hodin a přemýšlel. Stalinova slova se dotkla mého nitra, o čemž my Židé obvykle nepřemýšlíme.
A já si uvědomil, že Stalin měl pravdu - můj národ byl krutě oklamán, podveden už v lůně matky, a nějaké zlé síly ho zneužívaly. Jaké síly? - Pořád jsem si to v hlavě omílal dokola. Bylo jasné, že je Stalin zná. Ale jak se ho na to zeptat?
Stalin geniálně vystihl podstatu problému.