560 let poté

Pád Konstantinopole a spolu s ním završený vliv osmanských Turků na území této části východní Evropy včetně Balkánu, byl podle všeho nevyhnutelný. Řetězec historických událostí neodvratně, při zpětném pohledu, směřuje k tomuto bodu. Zřejmě by s ohledem na dnešní dění v téže oblasti bylo správné se trochu poohlédnout po těchto událostech už proto, že bezprecedentní bezpáteřnost české politické elity v otázce uznání Kosova jako nezávislého státního útvaru je dalším prvkem v řetězci, který se táhne dávno do středověku.

Byzantská říše ztrácela postupně svou vitalitu (mimo jiné se tu projevilo i oboustranné vyčerpání z nekonečného konfliktu s Persií) i panství v Malé Asii a tak přišli noví obyvatelé, Turci. Tento proces vyvrcholil tragickou bitvou u Manzikertu roku 1071, ve kterém byzantský císař Romanus IV Diogenes naprosto selhal ve vedení válečných operací a padl do zajet seldžuckého sultána Alp Arslana. Postavení Řeků v prostoru Malé Asie bylo zásadním způsobem zpochybněno a postupně vedlo až k faktické eliminaci řecké přítomnosti – až na pár výjimek. A i ty postupně padly, jako Nikósie (dnešní Izmut), či o století později po pádu samotné Konstantinopole, Trapezuntské císařství (1461). Snad nejhorším však byla potupné vazalství Jana VII vůči osmanským Turkům, když byl donucen bojovat proti vlastnímu městu, Filadelfii, poslednímu byzantskému městu na území Malé Asie (1390).

Úloha katolické Evropy nebyla o nic méně destruktivní. Řekové byli zrazeni a zmasakrováni vlastními spojenci ze 4. křížové výpravy. Konstantinopol byla roku 1204 přepadena a vyplněna (množství předmětů je dnes rozeseto v západní Evropě) „spřáteleným" vojskem a katolíci zde na 60 let ustanovili tzv. Latinské císařství, než je vytlačil Michael VIII Palaeologos, první muž posledního dějství, byzantské renesance.

Během celého tohoto období Řekové přicházejí stále o další državy. Mezi nejznámější z nich patří Rhodos, který do roku 1306 drží benátští despotové. Od roku 1306 však na ostrově pobývají i Johanité (toho roku obsazují mohutnou pevnost Féraklos na východní pobřeží ostrova, respektive 1309, kdy získali kontrolu nad celým ostrovem), v závěru středověku jediná křesťanská država, která zbyla po pádu Konstantinopole v prostoru východního středomoří. A je příznačné, že soužití katolíků i pravoslavných bylo na tomto ostrově, zejména ke konci, poměrně tolerantní a symbiotické (byly kupříkladu budovány pevnosti pro ochranu civilního řeckého obyvatelstva – Archangelos, Asklipios a jiné). Ostatně Řekové nakonec byli těmi, na které Johanité pamatovali nejvíce při podpisu kapitulace 22. prosince 1522 (kdokoliv kdo chtěl mohl opustit ostrov do tří let, všichni si udrželi svou víru, majetky, církevní stavby nesměly být konvertovány a pod.).

Vpád osmanských Turků nemohlo nic zastavit, zvláště pokud se sama Byzantská říše čas od času zmítala v civilních válkách a bojích se svými sousedy, kteří často chtěli z její slabosti něco mít... Po tříletém obléhání padla Soluň (1387) a jen o dva roky později se odehrává další, pro oblast významná událost. Zoufalství Srbů se projevuje ve vraždě sultána Murada I. v jeho vlastním táboře, přesto Bayazid Srby nakonec poráží, Lazar Srbský, stejně jako mnoho dalších z řad srbské šlechty, na Kosovu poli umírá.

Turci postupně ovládají Bulharsko, poráží křížovou výpravu u Nikopole (1396), čímž zcela eliminují budoucí snahu západu o vojenskou intervenci v prostoru, pokoušejí se dobýt i samotnou Konstantinopol (1402, 1411, 1423) na okamžik ztrácejí Soluň, ale po další osmileté válce ji znovu získávají (1430).

Situace samotného města se stále více zhoršuje. Je to mrtvé město, množství obyvatel se stále snižuje (emigrací) a dříve i nedostačující rozloha za Theodesiovými (avšak byl to regent a architekt v jedné osobě Anthemius, který tyto hradby vystavěl) hradbami je spíše divokou zahradou než městem. Řekové postupně ztrácejí kontrolu ve všech oblastech, obchod je ochromen, cesta do Černého moře je zatarasena Turky a co zbývá zabírají Janované a Benátčané. Janované mají dokonce na protějším břehu Zlatého rohu vlastní kolonii – Peru, Dnešní Galatu. Císař již dávno nemá prostředky na udržování původního sídla, je nucen se vystěhovat do kdysi mokřinaté oblasti poblíž Zlatého rohu, k hradbám Lva V, do Blachern (kam patří i dnes jediná zachovaná palácová stavba z té doby, či krásný klášter v Choře).

Otázka pádu samotného města je jen otázkou času. Přesto, hradby Konstantinopole jsou jednou z nejdokonalejších fortifikačních konstrukcí, které kdy vznikly. Jsou konstrukcí, o které se hovořilo jako nedobytné a která ovlivnila celou řadu dalších staveb a v mnoha ohledech lze říci, že byla nejdůležitějším ideologickým vzorem celé západoevropské architektury. Na hradbách ztroskotali mnozí, několikráte i Peršané (i se Slovany ve svém vojsku) i osmanští Turci. Přesto, jak se snižovaly ekonomické možnosti, snižovala se i obranyschopnost města. Císař, potažmo stát, neměl prostředky na vydržování většího vojska, vlastní obyvatelstvo nebylo vycvičeno a jeho počet byl jen dílčí s množstvím, které by mohlo za hradbami žít.

I když město nebylo v dobré situaci, bylo pro Turky nedocenitelné a to z několika důvodů. Jednak mělo vynikající přírodní přístav a řecké válečné lodi dalece převyšovaly, i přes své malé množství, turecké a představovaly stálé riziko. Jak Turci kontrolovali přístup do Černého moře, tak Řekové kontrolovali (či potenciálně mohli kontrolovat) vstup do Středozemí.

Město také bylo základnou pro případnou intervenci západních mocností. A skutečně. Císaři se dlouhodobě od počátku 15. století snažili vyjednávat s Římem a západem obecně o vojenské pomoci i hlubší spolupráci. Jakkoliv byli relativně korektně přijati, výsledky těchto jednání skončily v náboženských rozporech a faktickém diktátu, který nemohli řečtí věřící přijmout. Jakkoliv bylo zřejmé, že Řekové a Srbové (kteří přišli na řadu za pár let poté) jsou jediní, kdo stojí mezi Evropou a Turky, byli ponecháni sami svému osudu. Těch pár jedinců kteří uvízli v obklíčeném městě nemohlo situaci zásadně zvrátit, i když i s jejich pomocí se to téměř podařilo.

Obležení

Počátek samotného obležení by se dal stanovit na 2. dubna 1453, sultán sám dorazil o pár dní později. Svědci sami se rozcházejí o počtu obléhatelů, ale asi nebudeme od pravdy pokud budeme předpokládat, že jich bylo okolo 100.000 (někteří hovoří až o 300.000, což je odhad asi skutečně značně nadsazený). Počet obránců byl podstatně nižší. Ve městě uvízlo pár benátských lodí a jejich posádky daly své služby císaři (vedených bratry Bocchiardiovými), několik málo desítek mužů z Katalánské společnosti, ale hlavně se jednalo o cca 700 Janovanů, kteří dorazili již počátkem roku, které vedl nedocenitelný válečník proslulého jména, Giovanni Guistiniani. Řekové mohli postavit asi 5000 mužů, ale pouze hrstka z nich měla válečné schopnosti s zkušenost. Většinou se tak jednalo o muže z města s chabou výstrojí, i výcvikem. Tuto posádku doplňovali členové dalších národů, několik Turků včele s neuznaným princem, mniši a další. Situace města byla kritická. Zvláště, pokud vládla obrovská nesnášenlivost mezi Benátčany, Janovany a Řeky.

Benátčané dostali pod kontrolu prostor Blachern, prvního ze slabých míst, které bylo kdysi prostorem vstupu křižáků 4. křížové výpravy. Hradby zde byly zesílené a opravené, přesto zde existovalo poměrně výrazné riziko spočívající v mírně nevýhodném terénním profilu. Blachenry jako sídelní útvar byly vybudované u mokřadu, který se nacházel u severního konce Zlatého rohu. Tedy u poměrně výrazného údolí. Již Lev V si uvědomoval slabost tohoto místa (ale bohužel nešlo situaci z pohledu původního návrhu řešit jinak) a hradby zde zesílil. Přesto po pádu Latinského císařství byl tento prostor ještě dále upravován (zejména SZ směrem po sousedícím hřebenu vrchu, kde byly pečlivě opravené).

Janované se svou skvělou výzbrojí byli umístění v prostoru nejnebezpečnějším, spolu s císařovými Řeky hájili prostor u Páté vojenské brány, který byl z pohledu využití palných zbraní (z pohledu obléhatelů) nejvíce zranitelným místem.

Ostatní byli rozmístění podle potřeby s tím, že čím větší význam dané sekce, tím zkušenější obránci.

Systém velení byl stanoven štábně, císař se obklopil jak svými řeckými veliteli, tak veliteli italskými a rozhodoval takřka zásadně ve shodě se všemi. Jeho velkou snahou bylo, aby muže i přes jejich vzájemnou řevnivost stmelil.

I přes všemožnou přípravu a stálé varování západu mimo již zmíněné nikdo další nedorazil a město zůstalo s oněmi sedmi tisíci obránci. A to je na město, které mívalo až milion obyvatel, skutečně málo. Jen délka hradeb činí dvacet kilometrů, samotné Theodesiovy hradby, které oddělují město od okolní pevniny, mají takřka šest kilometrů. A na obranu se mohlo postavit jen sedm tisíc mužů.

Bylo to skutečně velmi, velmi málo. Tak málo, že opevnění města nemohlo být ani osazené posádkou tak, jak by bylo potřeba. K pochopení této skutečnosti je třeba znát konstrukci opevnění. Směrem z vnější strany se skládalo s vodního příkopu se zděnou eskarpou a kontraeskarpou, parkánovou hradbou navazující na příkop a samotným parkán (parateichion). Pakrán byl ukončen vnější hradbou, hmotově subtilnější konstrukcí s uzavřeným průchodem se střeleckými otvory v síle kurtiny (chodbička byla klenutá, otevřená do prostoru mezi vnější a vnitřní hradbou (peribolos) pravidelně segmentované flankovacími věžemi). A až po této hradbě následovala hradba hlavní, pravidelně členěná masivními patrovými věžemi čtvercového, a nebo osmibokého půdorysu (pravidelně se střídaly). Hradby byly doplněné mnoha branami, z nichž hlavní a největší byla Porta Aurea, zaintegrovaná do dnešní osmanské pevnosti.

K dnešnímu stavu. I přes masivní dotace v rámci UNESCO jsou hradby v mnoha místech v katastrofálním stavu a opravené úseky jsou restaurované velmi necitlivým způsobem.

A muži byli umístění jen do systému vnější hradby. Více jich nebylo, hlavní vnitřní hradba tak zůstala volná, což snižovalo obranyschopnost celého systému. Přesto to nebylo rozhodnutí špatné, bylo fakticky jediné možné. Neslo s sebou však jednu výhodu. Díky tomu, že se Turci mohli opřít o silné dělostřelectvo (soustředěné zejména do prostoru hlavního tlaku, tedy Páté vojenské brány), byla pro obranu vhodnější nižší, méně zranitelná konstrukce, než vysoce převýšená hlavní hradba.

O co se mohli obránci opřít bylo odhodlání, skvělé opevnění a vynikající loďstvo, které v čele s císařskými galérami během obléhání porazily mnohonásobnou tureckou přesilu. Avšak proti obráncům samým stála v prvé řadě snaha po rychlém zbohatnutí a 100 000 mužů...

Jakkoliv se to zdá do značné míry zvláštní, o osudu města rozhodl zřejmě jeden jediný muž. A to dobrodruh a kovolitec Urban, možná uherského, možná německého původu, který nejdříve nabídl své služby císaři. Ten však nebyl sto krýt jeho požadavky, tedy obrátil se k Turkům. A pro Turky vyrobil na svou dobu mohutnou artilerii, která sice nebyla sto zničit hradby, která však dokázala něco jiného. Zlou náhodou zvrátit běh dějin.

Skladba tureckého vojska není do značné míry přesně známa co se počtu jednotlivých druhů vojska týká. Jisté je, že se skládalo ze tří základních částí, ze žoldnéřů posbíraných všude kde se jen dalo, včetně křesťanské Evropy. Druhou část tvořili etničtí Turci, tak zvaní Anatolští, třetí a z pohledu sultána nejdůležitější součástí vojska byli Janičáři, s jistou nadsázkou by se asi dalo tvrdit jednotky SS osmanské říše. Mimo těchto tří částí v sultánově vojsku byly také ucelené křesťanské jednotky, například malý srbský kontingent vynucený sultánem fakticky jako „výpalné". Součástí tohoto kontingentu byla také skupina minérů, kteří se pokusili podminovat konstantinopolské hradby, avšak díky včasné kontra akci obránců neúspěšně.

Zmínili jsme se o Janičářích a asi by bylo korektní, abychom vysvětlili jejich původ a status v rámci turecké armády. Jednalo se o muže bez závazků, bez rodin a také bez původu. Okupované křesťanské oblasti museli sultánovi platit tribut ve formě prvních narozených synů. Tyto děti procházeli speciální výchovou, vojenským výcvikem a byli vychováváni jako vojenská elita s mnoha právy. Jedinou jejich rodinou byl sbor, nesměli, pokud byli ve službě, zakládat rodiny. Mohli však v rámci své služby dosáhnout naprostého společenského vrcholu, turecký systém byl v tomto ohledu výjimečný a výsady a společenské postavení se mimo opravdu nejvyšší vrstvy nedědilo.

Janičáři byli skutečnou elitou v rámci tureckého vojska. Tvořili osobní gardu sultána, byli vojenskou policií, byli pohůnky níže postavených složek vojska. Ty se tak dostávaly do dvojitého pekla, z jedné strany obránci, z druhé je tlačili Janičáři, kteří krutě trestali jakékoliv zakolísání. Měli pověst skutečně krutých vojáků, ale také výjimečně poslušných jednotek, na které se mohl sultán skutečně spolehnout a to v každém ohledu.

Obléhání samotné neprobíhalo v mnoha ohledech podle Mehmedových představ. Jeho silné loďstvo se nemohlo dostat do Zlatého rohu, ten zatarasil řetěz napnutý mezi městem a Perou a také pontonový most. Navíc bylo sultánovo loďstvo pokořené malou flotilou křesťanů, kteří jej ve vyčerpávajícím boji porazili na hlavu.

Stejně tak na zemi, silné dělostřelectvo těžce poškodilo zejména prostor hájený Janovany, ale ti spolu s Řeky každý den obnovovali postavení obránců opravou poškozených úseků a případným budováním silného palisádového opevnění.

Obránci vyráželi na protiútoky, při kterých způsobovali nepříteli těžké rány, několik frontálních útoků skončilo pro Turky fiaskem a utrpěli obrovské ztráty. Ztráty, které však dokázali ihned nahradit.

Turci ale postupně přeci jen dostávali obranu do úzkých. Ve spolupráci s Janovany z Pery nakonec dokázali přenést své lodi za vybudovanou bariéru. Tím byly síly obránců ještě více rozmělněné, nebezpečí hrozilo již skutečně ze všech stran.

Po několika nezdařených pokusech se Mehmed odhodlal vsadit vše. Několik dní před koncem května zastavil většinu válečných operací a soustředil své síly na finální frontální útok zaměřený na všechny úseky Theodesiovy hradby s jediným cílem, postupně vyčerpat obránce a nakonec obranu prolomit.

Tomuto cíli podřídil vše, zahájení bojů bylo stanoveno na noc z 28. na 29. května. Večer před útokem prý pršelo a pak se obloha zabarvila do ruda, pod září zapadajícího Slunce. Nikdo z obránců a obyvatelů města prý nepochyboval, že útok tu noc přijde.

A přišel, za stálého bombardování jako první zaútočili žoldnéři, hnáni vpřed Janičáři. Tentokráte ale jejich útok by zuřivější než jindy, sultán vyhlásil speciální odměnu tomu, kdo dosáhne města jako první. Po několika hodinách těžkých bojů za obrovských ztrát obléhatelů se žoldnéřské vojsko stáhlo, ale klid byl jen chvíli. Aniž by si mohli obránci oddechnout zaútočilo anatolské pravidelné vojsko. A situace se opakovala, po dalších hodinách těžkých bojů během kterých utrpěli Turci těžké ztráty se Anatolští stáhli. Připravovala se totiž další vlna, Janičáři. A vyčerpaná obrana neměla již sil.

Při útoku Janičářů se situace obránců dramaticky zhoršila. Byli naprosto vyčerpaní a z vyčerpání pramení chyby. A pokud se k chybám připojí zlá náhoda, nebylo možné odolat.

Při jednom z tureckých výstřelů dopadnuvšího na obranu se odštěpil ostrý střep a ten smrtelně zranil Guistinianiho. Obrana zakolísala a navíc těžce zraněný velitel se nechal vynést svým mužstvem z bojiště.

V téže chvíli vedli Benátčané protiúder ze severozápadního rohu Blachern. Ale kdosi opomněl při návratu zabezpečit bránu, kterou prošli. A Janičáři se začali hrnout v před.

Císař se snažil být na obou místech, pokoušel se přesvědčit Janovany, aby neopouštěli své pozice, pokoušel se organizovat obranu u Blachern, přesto Janičáři u Blachern prozatím postupovali. A jakmile se objevila na hradbách turecká zástava, zeslabená obrana u Páté vojenské brány zakolísala a Janičáři se pohnuli vpřed novou silou. Janované již nadále nedrželi své pozice a obrana byla prolomena. Jakkoliv dával průlom u Blachern nějakou naději, přeci jen se jednalo o uzavřený prostor, tak průlom u páté vojenské brány byl fatální. Řekové vzdorovali obrovské přesile, ale neměli šanci tento boj vyhrát. Obránci byli sráženi do příkopů, které vybudovali jako další obranné linie za které se nestačili stáhnout a v nich byli pobíjeni.

Ti co prozatím zbyli se často stahovali do svých domovů, protože jim bylo jasné, že bitva je prohraná a nezbývalo nic jiného než se pokusit ochránit svou vlastní rodinu.

Císař byl uvržen do nelehké situace. Tváří v tvář porážce se však zachoval tak, že jej Řekové začali nazývat Mramorovým císařem a neoficiálním národním světcem. Podle legend na pomezí věrohodných zpráv prý císař uvolnil svého koně a odepnul si svůj purpurový plášť. V poslední bitvě měl být jedním z mnoha. Poslední větou, kterou prý od něj přeživších a následné legendy pronesl, byla: Město padlo, ale já jsem stále naživu. S tím vedl poslední své věrné zpět k průlomu a nikdo z křesťanů jej již nikdy nespatřil živého.

Porážka města byla totální, některé části se zachránili, protože jejich představitelé čekali u bran těchto částí s „klíči od města". Ty které to učinit nestihly byly systematicky pleněny a to po tři dny. Majetek byl rozebrán, lidé pobíjeni, či případně ti perspektivní, brání do otroctví. A to byl konec města i říše. Během pár následujících let byla anektována Morea, Trapezuntské císařství (a lidé byli vystěhováni do Konstantinopole, aby obohatili množství tamních obyvatel) a nakonec i zbytek samostatného Srbska. Během několika dalších let neexistovala na Balkáně mocnost, která by byla sto alespoň po nějakou dobu Turkům vzdorovat.

O Konstantinovi

Konstantin XI. Palaeologos, taktéž řečený Dragaš se narodil 8. února 1405 jako osmé dítě z deseti císaře Manuela II. Palaeologa a jeho manželky, srbské princezny Heleny Dragaš, dcery srbského prince Konstantina Dragaše z Kumanova. Po své matce byl tedy označován druhým přídomkem Dragaš.

Většinu svého života prožil tak, jak lze u prince z ohrožené země očekávat, ve svém městě, jako despota morejský (Morea je starší označení Peloponésu) a nakonec jako císař. Jeho život zřejmě nebyl šťastný, ženatý byl dvakrát, avšak obě jeho ženy zemřely ještě za jeho života a sám zůstal bez dětí. Jako osmé dítě nebyl předpoklad, že by kdy měl být císařem. Ostatně existovala legenda, že Konstantin město založil a jiný Konstantin bude posledním císařem. Císařem, za jehož vlády město zanikne.

Konstantin na trůn nastoupil po smrti svého bratra Jana VIII 6. 1. 1449 v Mistře (za kterého byl despotou morejským) a to, s podivem, za podpory tureckého sultána Murada II, který byl, nutno přiznat, k umírajícímu městu shovívavý. Do samotné Konstantinopole byl eskortován za pomoci Katalánské společnosti (několik desítek mužů Katalánské se účastnilo i samotných bojů a to úspěšně, nakonec mohli svobodní město opustit).

Smířlivý Murad II. však brzy po inauguraci Konstantina umírá a nastupuje jeho horkokrevný syn Mehmed II., který se sám cítí jako Alexandr Veliký. Ihned započíná s přípravnými pracemi na dobytí města a to budováním pevnosti Rumeli Hisar, kontrolující Bospor (první zachycenou lodí byla loď benátských kupců, kteří byli pro výstrahu popraveni).

Při inauguraci Konstantina XI. Palaeologa bychom mohli zaslechnout, ve volném překladu, následující:

Nechť je králi dopřáno mnoho let,

nechť je králi dopřáno mnoho let,

Konstantinu Palaeologovi,

králi věřícímu nejvíce a císaři Římanů,

Konstantinu Palaeologovi,

králi věřícímu nejvíce a císaři Římanů.

Nechť je králi dopřáno mnoho let.

Ó pane, ochraň krále.

A vyslyš nás.

Jak Konstantin zemřel víme, i když podle představ Řeků žil dál. Jeho statečnost dala ihned vzniknout spekulacím, že se zachránil a organizuje odpor vůči okupantům. Nebyla to pravda. Tělo, které mohlo být jeho ale také nemuselo, bylo předáno přeživšímu řeckému obyvatelstvu. Prý to bylo tělo císaře, ale identifikace nebyla možná, bylo bez hlavy. Ale jeho nohavice prý měly vyšité císařské znaky. Možné také je, že byl pohřben do hromadného hrobu spolu se svými muži.

Jeho meč byl prý darován ruskému caru na počátku 19. století, zda to byl skutečně jeho meč, není jasné.

Podle náboženské legendy se snesl těsně před smrtí Konstantina na bojiště anděl, nechal císaře zkamenět a následně jej odnesl, aby jej skryl do jeskyně u Zlatého rohu. A zde má císař čekat dne, kdy jeho město bude patřit jeho lidu.

Přesto svým způsobem přežil podstatně přirozeněji. Když se o čtyři století později zvedla řecká revolta proti Turkům, Mramorový císař ožil. Byl symbolem, zástavou i idolem osobní odvahy a odpovědnosti.

Dopad pádu města

Evropa byla pádem města skutečně otřesena. Pochopila snad i, že otázka tureckého vpádu je otázkou skutečně aktuální a že bude také velmi bolestivá. Ostatně za chvíli přišly na řadu Uhry, Turci došli až do Polska, ale také k Vídni. A každý z těch kdo stál proti nim byl většinou osamocený. Evropa nechápala jak je možné, že město padlo. Odpověď je snadná, obránců bylo příliš málo. A ani nejlepší opevnění neobstojí, pokud jej nemá kdo chránit.

Šok byl úplný, dokonce tak, že ze zpětného pohledu je pád města označován jako jedno z dat, které lze použít pro označení konce středověku. Spolu se znovuobjevením Ameriky a vyhnáním Maorů ze Španělska. Jedná se tedy o datum vskutku důležité.

Zdroje:

S. Runciman: Pád Cařihradu

Ian Heath: Byzantine Armies AD 1118-1461

Stephen Turnbull: The Walls of Constantinople

Elias Kollias: The medieval city of Rhodes and the palace of the Grand master

Chorus - anonym: 1450 (Cappela Romana, The Fall of Constantinople)

www.wikipedia.org (hesla: Constantine XI, The fall of Constantinople)