Prezidentské volby hodnotily i rodokmeny kandidátů, ostatně v hloupých bludech, že děti mohou za své rodiče a prapředky

Prezidentské volby a kontroly rodokmenů kandidátů

Letošní prezidentské volby při střídání správce Pražského hradu vyprodukovaly zajímavý mediální a také politicko-demagogický diskurs. Tím se stalo téma téměř až genealogické,tedy propírat nejen s kandidáty na Hrad i jejich rodiny, ale málem předchůdce až do minulého kolena. Tematicky pak naše novináře nezajímaly názory jednotlivých kandidátů, ale spíše jejich rodinný původ, rodokmeny, téměř se kádrovalo všechny minulé i současné tchýně, tchány, pradědy, ale i děti minimálně z minulého století.

Samozřejmě s tím pak také místo narození, počet zahraničních občanství, barva pleti a také národnost. A někteří to neměli opravdu jednoduché – Dienstbier má klidně americké občanství a chce být prezidentem, Schwarzenberg zase švýcarské a ještě šlechtický titul, Fischer měl málem hendikep s židovským původem, u Franze se spekulovalo s exotickým původem, nakonec to neměl lehké ani senátor Okamura se svým japonským původem. Jak říkáme v Česku – nakonec i Japonec! Snad jen vítězný kandidát Miloš Zeman si pomohl na prezidenta svým vymyšleným zemanským původem. Jak zkrátka říkají latiníci – nomen atque omen.

Ve finále se u kandidátů posuzovaly rody, zdravotní stav, alkohol i zlozvyky

Finální diskuse už posledních devíti kandidátů pak byla obohacena také jinými inovacemi. Posuzovalo se vzdělání, minulé úspěchy i máslo na hlavách, schopnost zvládat alkohol a ještě rozumně mluvit, chování některých členů rodu či rodiny za posledních dvou světových válek, také v časech složitého jara roku 1968 a následné normalizace, ale i posametové zásluhy či úsluhy.

Vyhrával ale i zdravotní stav a málem zdravotnické dokumentace soupeřů – kdy například Zemanova téměř panická prostata vyhrávala nad srdeční operací a bolestmi zad soupeře Karla. Posuzovala se i znalost českého jazyka, rétorické a logopedické nedostatky, sem tam i častý spánek kdekoliv u knížete, nebo dřívější sympatie ke značce Becherovka u jeho soka Zemana. Schwarzenbergovým otevřením tématu poválečných Benešových dekretů a odsunu Němců pak upoutalo protikandidáta Zemana, a hned i novináře, téma otce Schwarzenbergovy manželky, Dr. Therese – Johanna Hardegga, který byl svého času čelným nacistou (NSDAP, SA). Do rozdílností knížecích zvyků a zemanských zvyklostí se pak nakonec zapletli i oba aktéři a sexisticky hodnotili takové hlouposti, jako třeba užívání práva „první noci", nebo uplácení žen šperky. Své si pak za to schytali o přítomných žen i známých osobností u nás.

Rodina Klausů se pustila do rodiny knížete, tím si ale sama naběhla na rodinné vidle

Do genealogického posuzování se pustila rodina i dosluhujícího prezidenta Václava Klause a dosti si naběhla na vlastní vidle. V zápalu vychvalování kandidáta Zemana a pošpinění knížete Karla začal Václav Klaus mladší posuzovat právě válečnou minulost jeho rodiny, kde vedle tchýně připomenul i otce Schwarzenberga a jeho aktivity v předválečné organizaci Vlajka.

Zeman k tomu pak přidal snad omylem ještě vlajku s hákovým křížem nad jedním z rakouských hradů, který ale už přes 300 let rodu knížete Karla nepatří. Kouzlem nechtěného se stalo pokračování příběhu zahájeného vychvalováním Zemana ze strany paní Livie a jejího manžela, kdy po invektivách směrem k rodu Schwarzenbergů, nyní ovládla první stránky novin a zpravodajských serverů zase minulost rodiny Klausových. Novináři tak „na rozloučenou" s jejich stálým mentorem prezidentem Klausem, nyní rádi připomínají utajovanou minulost jeho rodu, který pocházel z polské Haliče a nesl tehdy ještě příjmení Pružinskyj. Nebo otce paní Livie, Štefana Mištinu z Oravy na Slovensku, který za Slovenského státu spolupracoval vlastně s tehdejší fašistickou státní policií.

Po prolomení tohoto rodinného tabu Klausových se naše média i komentátoři vyjadřují, že si vlastně Klausovi sami naběhli na připravené vidle. Nakonec své poznal nyní také Klaus ml., když mu dokonce nasprejovali hákovým křížem a srpem s kladivem budovu jeho školy, nebo když proti němu brojili jeho učitelé a studenti. Vysmívat se veřejně pak ministru zahraničí za zpěv a (ne)neznalost naší hymny bylo už pod úroveň nejen Klause mladšího.

Chorobné bludy, že děti mohou za viny svých rodičů – v Česku normálka

Ono to vůbec vypadá, že současná politika a jednotlivé fankluby našich politiků a jejich stran dosti rádi a často používají argumenty vyškrábané z minulosti rodin jejich konkurentů. Za poslední dvě desetiletí jsme se tak postupně dozvídali (prý) o komunistickém zázemí rodiny někdejšího premiéra Topolánka, nebo o stranickém angažmá třeba rodiny současného premiéra Nečase, samozřejmě s připomenutím také jeho agilní svazácké minulostí.

Do tábora komunistické levice se vlastně každoročně střílí do otce poslance Grebeníčka, který působil v padesátých letech jako vězeňský vyšetřovatel v Uherském Hradišti. Nebo například nyní, kdy kolem parlamentní debaty o sebevražedném činu studenta Jana Palacha, se zase připomíná otec známé disidentky Kamily Moučkové – někdejší stranický funkcionář Vilém Nový, poslanec a člen ÚV KSČ. Toho se jeho dcera veřejně zřekla, vlastně už po jeho falešné interpretaci a zpochybnění sebevraždy Palacha, a do jeho smrti v roce 1987 se s ním nestýkala. Asi by se o rodinných kostlivcích ve skříních nejen našich poslanců a nejvyšších státních představitelů dalo hovořit dlouho,
kostlivců je určitě více, jak počet vodníků v Čechách. Většinou tato témata a tyto „rodinné špeky" spí tiše svým životem. Na světlo boží pak přichází až v případech, kdy se konkrétní osoba dostává nějak k vyšší politické funkci, kdy je šance obsadit výhodnější koryta a kdy je třeba tuto ambiciózní personu hned pošpinit.

Pak nastupují osvědčené metody obyčejného amatérského šmírování a „googlování", nebo profesionálnějšího nasazení soukromých či státních služeb a agentur. Své pak sehrávají i rodokmeny, také pomluvy a falešná udání, nejlépe zaručené zprávy agentury JPP (jedna paní povídala). Přestože jsme si vlastně teprve prvně v Česku vyzkoušeli ten americký způsob konfrontační prezidentské kampaně, v mnoha věcech i aspektech jsme vysněnou Ameriku překonali.

Doufejme, že příště při nějakých volbách, se snad nebudou do kampaní zapojovat třeba nemanželské děti, testy DNA, sexuální orientace, nebo exhumace prapředků a vyhledávání starých hrobů. Možná by si hlavně politici a také především média měli uvědomit, že děti za své rodiče nikdy nemohli, že při těchto chorobných obviněních a hlásajících bludech se autoři vždy jen sami ztrapní a stejně se vždy dostanou jen ke konečnému tématu – zda bylo dříve vejce nebo slepice?

(Matuška)