Svítání za 199 korun - část první

Kapitola I. – Šero před úsvitem

V první části knihy autor stručně zopakuje minulost od roku 1989, krátce čtenáře seznámí co je v následujících částech čeká a připraví je na to, jak mají knihu vnímat – tedy jako zhmotněné myšlenky. Texty z knihy Úsvit budeme v tomto seriálu uvádět buďto jen v heslech a nebo ve zkrácených, ale podstatných výňatcích.

Existují různé druhy politiků. Slušní a ti ostatní. Není pravda, že všichni přicházejí do politiky se špatnými úmysly. Ale všichni, bez jediné výjimky, jsou nakonec systémem převálcováni. Ti nejslušnější sami poměrně rychle odejdou. Nebo se někdo postará, aby byli odsunuti na okraj. Dále to jsou příslušníci šedé zóny, kteří mlčí a hlasují podle instrukcí vedení. A nakonec jsou v politice ti skutečně špatní. Ti, kteří považují veřejné finance za přirozené rozšíření stranické pokladny a kteří masivně profitují z korupce. A v rámci dosavadního ústavního systému jsou to právě oni, kdo budou mít vždy navrch, neboť jejich pozice je téměř neotřesitelná, dokud se systém nezmění. Neexistuje ani podstatný rozdíl mezi pravicí a levicí neboť dosavadní mechanismus pobízí politiky, bez rozdílu ideologie, aby sledovali v první řadě vlastní osobní zájmy. V druhé řadě zájmy strany.

Říkáte si, tohle všechno víme už léta, čtete dál a netušíte, že tak krátce po startu vás dokáže jedna věta rozhodit a nadzvednout ze židle tak, že váháte mezi zavřením knihy, co by výplodu chorého mozku a mezi zvědavým čtením dál.

Jinými slovy: není pravda, že „všechno je v lidech", jak tvrdí dávno omšelé klišé.

Není pravda? A v čem to tedy je? Ve zvěři, hmyzu, rostlinách? V kamenech? Že by v tom měli prsty oheň, voda, vzduch nebo mimozemšťané? Je to snad chyba samotného Boha?

Asi ne. Autor naznačuje, že to je chyba systému. Hezké. Ovšem až na to, že si neuvědomil kdo a hlavně proč se systém vytváří. V historii většinou systém vytvářeli lidé a vytvářeli jej hlavně z důvodu existence sobeckých, agresivních, nemorálních a nečestných jedinců. Dnes je to sice naopak a dá se tak říci, že systém nám vytváří lidé sobečtí, agresivní, nemorální a nečestní, ale na podstatě věci (tedy že systém vytváří lidé pro lidi) to nic nemění. Tedy to, že „vše je v lidech" platí ať se na to podíváme z kterékoli strany. Je to prostá skutečnost, o které je opravdu velmi těžké si jen pomyslet, že je omšelým klišé.

Když se na to ovšem podíváme z jiného náhledu, tak aby autor mohl pokračovat ve svých politicko-ekonomických úvahách, byl vlastně nucen blábol o „omšelém klišé" uvést. Kdyby tak neučinil, „Úsvit" by byl o morálce a to by v dnešní době, kdy Vatikán pere špinavé peníze, kardinály a biskupy ovládl Mamon a pedofilní kněží se snaží kázat Písmo svaté, tak to by opravdu nikdo nečetl.

Kapitola II. – Problémy s českou ústavou

Tato kapitola sestává z článků, které autor během minulých let napsal převážně do deníku Lidové noviny. Je to dobrý exkurz do historie. Články nebudeme opisovat, ale telegraficky nebo zásadními výňatky z textu si představíme o čem pojednávají.

Většinový volební systém: skrytá hrozba. (LN, 8.6.2006)
Velká Británie - od roku 1945 vláda labouristů – znárodnění – inflace – nespokojenost – 1978-79 stávky za vyšší mzdy – ochromení ekonomiky – volební vítězství Margaret Thatcherové – záchrana ekonomiky Velké Británie - vyhrožování socialismem a politickou policií.

Selhání českého poměrného volebního systému. (19.07.2012)
S výhodou zpětného pohledu vidíme, že český volební systém sice vskutku dokázal zamezit návratu totality, ovšem za cenu škodlivých vedlejších efektů: volíme strany a politické strany jsou firmy - sestavování kandidátní listiny je neprůhledné - nahrazení mocenského monopolu mocenským oligopolem - pětiprocentní volební limit udržuje oligopol a brání vstupu nových politiků - koaliční nestabilita - dochází k uplácení voličů sliby výhod hrazených ze státního rozpočtu.

Většinovým volebním systémem lze vady odstranit, ale je zde strach z populistické nebo extremistické vlády. Řešit se dá zavedením ortogonálního systému dělení moci (USA), jehož výsledkem je velmi vysoká míra stability.

Mezi články je sice šestileté rozpětí, ale v knize jsou řazeny za sebou. Je to evidentně z důvodu navazujících souvislostí – tedy odsouzení populistického socialismu a naopak propagace amerického politického systému. Autor si ovšem neuvědomil možná nejpodstatnější souvislost – souvislost ekonomickou. Zatím co labouristy v prvním článku kritizoval za špatnou ekonomiku a nezmínil mnohaletou stabilitu jejich vlády, tak americký politický systém s ekonomikou nespojil a jako náhodou zapomněl, že tento americký vzor i přes časté pořádání křížových výprav po celé zeměkouli způsobil poslední globální hospodářskou krizi. Škoda, že pan Kohout nešel do hloubky amerického systému. Stačilo by od počátku minulého století. Možná by leccos nového zjistil a takové chvalozpěvy na hvězdy a pruhy by se knihou nelinuly.

Ústava, kapři a zlé bestie. (LN, 31.1.2011)
Ústava ČR z roku 1992 – fatální chyby v logice ústavy – zločinné rozdělení moci mezi Parlament, Senát a prezidenta – konflikt zájmů poslanců mezi vlastním svědomím a stranickými povinnostmi – ústava podporuje korupci.

Ústava a vyrovnaný rozpočet. (LN, 9.9.2009)
Politici dokáží být velmi pracovití, najít společnou řeč v případě, že jde o jejich peníze a moc.

Je potřeba aby začali pracovat na ústavě, protože veřejnosti vadí, že bez změny zákonů se veřejné výdaje řítí do pekel. Je potřeba, aby sněmovna akceschopně včlenila do ústavy několik bodů o veřejných financích – např. viz Švýcarsko:

Článek 126 – Rozpočet

1.Federace udržuje své výdaje a příjmy dlouhodobě v rovnováze.
2.Maximální odhadovaný objem celkových rozpočtových výdajů závisí na odhadovaných příjmech při uvážení hospodářské situace
3.V případě mimořádné finanční nouze může být maximální objem rozpočtových výdajů podle paragrafu (2) zvýšen. O takovémto zvýšení rozhodne federální parlament na základě většiny hlasů v obou komorách parlamentu bez ohledu na počet přítomných poslanců.
4.Pokud výdaje státního rozpočtu překročí rozsah stanovený podle paragrafů (2) a (3), nadměrné výdaje musí být kompenzovány během následující let.
5.Detaily jsou stanoveny zákonem

Je na čase, abychom konečně začali od svých politiků vyžadovat elementární zodpovědnost.

I když autor vyzdvihuje švýcarskou ústavu, v textu čestně nezapomene zmínit, že ani oni nejsou bez dluhů a to na všech úrovních. Je to sice podle striktního textu jejich ústavy nepochopitelné, ale je to údajně tak. Závěr článku je ovšem inspirován klasickým českým heslem: „vždy se najde někdo horší než já" a autor v tomto případě našel sousední Itálii s tím, že ve věci státního dluhu jsou na tom mnohem hůř než Švýcarsko.

Prvotní hřích Papandrea staršího. (LN, 25.4.2010)
Prvotním ekonomickým hříchem Řecka je samozřejmě rozpočtová nevázanost: státní dluh na úrovni 120% HDP, deficit za rok 2009 přes 14% HDP a vědomé lhaní vlády pro zakrytí skutečného stavu účetními triky.

Celou vinu nese absolvent Harvardu, profesor a pozdější děkan ekonomické fakulty kalifornské univerzity v Berkeley, bývalý premiér za řecké politické hnutí PASOK (1981-89, 1993-96) jménem Andreas Papandreu.

Korupce – kalkul - systematické budování popularity - podporování růstu státního sektoru na úkor soukromých podniků – růst voličské základny socialistické strany PASOK.

Ano, souhlas. Tolerování či dokonce pěstování kultu osobnosti u vedoucího představitele státu není nikdy dobré. Obecně, na jakýkoli kult osobnosti, třeba i posmrtný, bychom měli být velmi citliví. Velmi často totiž jeho nositeli primárně slouží k zakrývání činů, za které by měl být odsouzen k doživotnímu pobytu v teplákové soupravě.

Kořen krize je v ústavě. (LN, 12.4.2012)
Národ je demoralizován, protože politikové jsou zkažení, přičemž každý národ má vládu, jakou si zaslouží. Jak z tohoto bludného kruhu ven? Čekat, že se politici napraví sami je naivní, stejně jako vyměnit politiky za jiné.

Bezvýchodnost je zabetonována v defektní ústavě, kterou psal tým průměrných právníků. Autoři ústavy si mohli zjistit, že  první republika měla během 20ti let sedmnáct vlád a to z důvodu, že volební systém převzala ze starého Rakouska, které během let 1868-1918 vystřídalo 29 vlád s průměrnou životností 20 měsíců.

Je třeba napsat novou ústavu a změnit systém. Zrušit kandidátní listiny. Zrušit poměrné hlasování v Poslanecké sněmovně a zrovnoprávnit Senát. Nebo zrušit Poslaneckou sněmovnu a nechat jen Senát, kam se volí přímo.

V každém případě politické strany musí ztratit svou nynější moc a musejí podléhat podobné finanční kontrole jako akciové společnosti obchodované na burze.

Konec iluzí: strany nejsou nic než firmy, které obchodují s mocí. Moc a peníze jsou jediné hodnoty, které ještě zbyly.

Povšimněme si prosím datování článku, poznámky o „finanční kontrole jako u akciových společností" a shrňme si další článek.

Komu patří politické strany. (LN, 19.4.2012, rozšířeno)
V roce 2011 zkrachovala Sazka - unikátní jev:monopolní loterie je stroj na peníze - bankrot podobné instituce svět neviděl - zato je vidět řadu státních bankrotů - že typický evropský stát a Sazka mají podobně nebezpečný způsob řízení.

ČSTV, organizace která vlastní téměř 68% akcií Sazky nemá žádného majitele - sportovní spolky a svazy jsou spravovány pouze pověřenými manažery, ale nikoli majiteli - důsledkem tohoto uspořádání je fakt, že Sazka, velká firma, jejíž tržby v roce 2010 dosáhly hodnoty 7,3 mld korun, ve skutečnosti nikomu nepatří.

Čtenář snadno nahlédne, že podobný konflikt existuje i v politice. Komu patří politické strany? Správně. Nikomu. Mají své členy, vedení, voliče, sponzory, ale žádné majitele. Nabízí se otázka, zda by politické strany neměly být transformovány na obchodní společnosti, které z podstaty své existence musejí mít konkrétní vlastníky...

Zde se autor chytil inflagranti a dokázal, že píše rychleji, než myslí. To, co v předchozím článku jen nakousnul, v tomto rozvinul k dokonalosti – strany transformovat na obchodní společnosti! Nemá cenu tento druhý zásadní blábol pana Kohouta dál rozvíjet - sám si to při psaní Úsvitu uvědomil, když článek do knihy doplnil. Udělal to ale hodně nešťastně. Místo toho, aby čestně uvedl, že se mýlil a uznal chybu, tak napsal, že:

Pokud se vám nelíbí model soukromě vlastněných politických stran, existuje alternativa. Není důvod, proč vůbec nějaké politické strany musejí existovat. V přímých volbách kandiduje muž proti muži ´, případně žena proti ženě (a tak dále). Volič dává hlas konkrétnímu jménu, osobnosti, názorům a životnímu příběhu. Zkrátka člověku, se kterým lze mluvit, žádné anonymní mase.

I nepozorný čtenář si musí povšimnout zřejmého otočení o 180 stupňů. Nikdo přeci nebude celý duben rozvíjet teorii „Politické strany a.s." proto, aby v posledních větách vše postavil na hlavu a v dovětku navíc uvedl, že šlo o žert. Škoda. Lze říci, že do strany 39 pan Kohout působil celkem důvěryhodně.

Kapitola III. – Právo na štěstí

Třetí kapitola je složena s 21 kratších statí, kde postupným způsobem nabudete dojmu, že v zájmu vyššího principu finančního bude nejlepší zrušit stát coby instituci a všechny obyvatele vyhnat do volné přírody. Každý nechť se stará sám o sebe a co si kdo „uloví", to má. Slabí jsou odsouzeni k záhubě nebo jako poslouží jako potrava silným.

Samozřejmě, že takto to v knize uvedeno ani zdaleka není. Shrneme-li ovšem těch jednadvacet autorských úvah, dá se směle napsat, že pokud si někdo o sobě dnes myslel, že smýšlí pravicově, tak ho pan Kohout velmi rychle vyvede z omylu a bude si připadat něco mezi Marxem a Leninem.

(Pokračování)

Zdroj: Pavel Kohout, Úsvit, (Vydal: Pistorius & Olšanská, Příbram 2012, první vydání, ISBN 978-80-87053-78-2