Co bylo dřív?

Na počátku lidských dějin se lidé vzájemně lišili hlavně svou fyzickou silou, případně svými dovednostmi a intelektuálními schopnostmi.Ti nejsilnější a (skutečně) nejschopnější se pak často postavili do čela tlupy, rodu či kmene.

Hlavním smyslem a cílem výběru nejsilnějšího jedince do čela tlupy bylo přežití tlupy jako celku. Kdo měl tyto schopnosti a dostal na základě toho "funkci", přebíral tím i odpovědnost za celek.

Takhle to fungovalo i ve smečkách divokých zvířat: Vůdce smečky (třeba vlků) se nažral vždy jako první, ale jakmile byl sytý, poodstoupil, aby se mohli nažrat i ostatní. Tohle dlouho platilo i pro lidské tlupy.

V určitém okamžiku ale došlo ke zlomu. Vůdce tlupy (smečky) se začal cítit jako "vyvolený" a přestal na zájmy celku brát ohledy. Pak už mu přestalo stačit, že je sytý, a začal stavět své sebevědomí na velikosti ROZDÍLU mezi svým postavením a postavením ostatních členů tlupy. A začal rozhodovat o tom, kdo se nažere a kdo ne, případně si dělal zásoby toho, co jiným urval od huby.

Vznikl chorobný stav mysli, který lze nazvat "závist bohatého vůči chudému". Vypadá to jako protimluv, ale na tomto principu je dnes postavena lidská společnost i dnes: Bohatí si hlídají, aby se jim chudí svou spotřebou příliš nepřiblížili. A tuto svou nenažranost maskují tím, že jakýkoli odpor proti této nespravedlnosti označují za závist vůči "úspěšnému" jedinci.

A teď do toho přišel ještě fenomén peněz jako měřítka hodnot. Celodenně pracující člověk se právem ptá, proč mají určité privilegované skupiny o mnoho řádů vyšší příjmy. S násobky by se asi smířili, ale proč ty řády?

Je snad člověk, který má stonásobný příjem oproti mně, stonásobně prospěšnější pro společnost? Je stonásobně vzdělanější, pracuje stonásobnou dobu? Je jeho práce stonásobně kvalitnější než moje? To jsou zcela legitimní otázky...

Problém je v jednom základním principu tržní ekonomiky: Peníze dělají další peníze. Bohatí se snáze dostávají k dalšímu bohatství. Pro člověka s příjmem sto tisíc korun je hračka zvýšit si příjem o dvacet tisíc. Ale když pracujete za 30 tisíc, jak snadné je zvýšit svůj příjem na 50 tisíc?

Na tohle existuje propracovaná teorie, která bývá nazývána principem "mezního užitku": Každá další koruna se vydělává snáze než ta předchozí... Anebo obráceně: Když vezmete babičce polovinu jejího důchodu, zemře hlady. Když vezmete polovinu příjmu superbohatému člověku, ani to na své životní úrovni nepozná.

Ti chudší by se nejspíš nějak srovnali s faktem, že někdo své materiální a třeba i duchovní potřeby pokrývá snáze. Problém vzniká v okamžiku, kdy příjem bohatého člověka třeba i mnohonásobně přesáhne jeho potřeby.

Jeho majetek se pak stává statusovou záležitostí (staví ho na odiv), ale ve skutečnosti takový člověk UMRTVUJE HODNOTY, které díky tomu, že je má on pod kontrolou, nemůže vyžívat někdo, kdo by je potřeboval k pokrytí svých základních potřeb (například bezdomovci - prázdné byty).

Tohoto stavu pak bohatí využívají k tomu, že umrtvené hodnoty PRONAJÍMAJÍ za úplatu, čímž jsou SOCIÁLNÍ ROZDÍLY ZAFIXOVÁNY a je tím založen i jejich trvalý nárůst. To samozřejmě totálně likviduje vrstvu populace, které jsme si zvykli říkat "střední třída".

V raných fázích tohoto procesu jsou chudší lidé krmeni nesmysly typu "Každý může zbohatnout". Nemůže. Nebo jen velmi výjimečně. Oni si to ti superbohatí pohlídají, aby se mezi ně nedostal někdo další, a spíše naopak budou usilovně pracovat na tom, aby jich samotných bylo co nejméně.

Toto vše vede ke snižování spotřeby těch "chudých mas" a vzniká zacyklený proces snižování výroby, propouštění zaměstnanců, kteří začnou spotřebovávat ještě méně, čímž se opět sníží poptávka po vyráběném zboží a dochází k dalšímu propouštění...

Na jednu stranu je tu ze strany chudší populace obrovská poptávka po zboží a ochota se podílet na jeho vzniku (výrobě). Na druhou stranu je ta poptávka nekoupěschopná, protože peníze drží někdo jiný... Superboháči prostřednictvím kontroly finančních institucí (zadržováním peněz) znemožňují, aby si lidé sami vyrobili, co potřebují.

Výsledkem toho všeho je neuvěřitelná propast mezi ztenčující se vrstvou superboháčů s příjmy a majetky mohonásobně překračujícími jejich potřeby a masami bezprávných lidí, kteří mají problém se uživit, přestože celodenně pracují. Vzniká jev zvaný "working poor" (pracující chudina).

Vrstva superboháčů se pak rozhodne problém "řešit". Místo aby je nechali pracovat a tvořit hodnoty, které by mohli sami spotřebovávat, tak ty masy (miliardy) lidí, které oni sami nahnali do extrémní chudoby, prohlásí za neužitečnou přítěž a rozhodnou se jejich počty zredukovat.

Prostě rozhodnou o tom, že tito lidé nemají právo na existenci, na život. Žít nechají jen ty, které potřebují na tvorbu hodnot pro svou úzkou nejbohatší vrstvu.

Aby toto své zrůdné rozhodnutí nějak zdůvodnili a podepřeli, vymyslí báchorku o tom, že takové množství lidí planetární ekosystém neunese. Ani ve snu by je nenapadlo porovnávat jejich prakticky nulovou ekologickou (uhlíkovou) stopu s tou svojí. Ani je nenapadne si připustit, že planeta má větší problém uživit hrstku superboháčů než masy extrémně chudých lidí.

Nenechme se mýlit tím, že zrovna v Evropě žijeme (zatím) v relativním dostatku: Máme zpravidla kde bydlet, jezdíme v autech, cestujeme... Pro vrstvu superboháčů jsme ale na stejné úrovni jako ti nejchudší obyvatelé střední Afriky. Naopak jsme pro ně nebezpečnější svou ještě relativně vysokou spotřebou a také tím, že občas přemýšlíme.

Nenechme se mýlit: Jsme na řadě... A je na nás, co s tím uděláme.