Imigranti. Bojí se jich ženy z vlastního kulturního prostředí. Nedivme se Evropanům

„Musíme se starat o děti. To je nikdy nekončící úkol. Pro muže je to jednodušší. Starají se jen o sebe,“ řekla v rozhovoru Iráčanka Samaher (48) na hranicích Makedonie a Řecka. Ta poslední věta je tak trochu politicky korektní zásah do černého, přestože to není úplně pravda. Kdyby se totiž starali jen o sebe, bylo by to fajn. Jenže nestarají, což je patrné nejen z jejích vlastních dalších slov, ale i z výpovědí těch, kteří se podílejí na podle mě marné ´pomoci´. Ženy se cítí ohrožené, téměř ve všech zemích na cestě zažily fyzické zneužívání, vydírání, osahávání nebo nucený sex. O drtivé většině případů chování mužů vůči ženám a dětem z jejich stejného kulturního prostředí se navíc nikdy nedozvíme. Některé oběti se stydí, jiné ví, že to tak mezi nimi prostě chodí jako součást jejich kulturních „hodnot“.

Paušalizace je jistě chybou. Paušalizací si procházíme každý den my sami, když na základě selhání konkrétních jedinců jsme našimi vlastními politiky i bez migrační krize trestáni novými plošnými zákony jen proto, že státní moc není schopna i přes počet byrokratů najít a potrestat konkrétní viníky. Ptám se však, s odkazem na výše uvedené, zda lze mluvit o chybné paušalizaci i v případě, kdy například sama Amnesty International varuje, že ze „čtyřiceti dotázaných žen všechny potvrdily, že se cítí na cestě ohrožené“ a mají osobní zkušenosti s projevy násilí na sobě nebo v jejich okolí.