Můj hrdina chodí v kožichu.

Takže jednoho sobotního rána jsem se vypravila do útulku překontrolovat volné psí kandidáty na adopci. Pozorně jsem si prohlédla všechny psy a zklamaně jsem zjistila, že ani jediný ze psů nemá v obličeji žádné neobvyklé znamení.

Už jsem z útulku odcházela, když jsem si všimla bedýnky se štěňaty, stojící kousek stranou hlavních kotců. A právě jedno z těch štěňat upoutalo moji pozornost, proto jsem se rozhodla prohlédnout si ho zblízka. Každé štěně se jmenovalo po nějakém druhu těstovin. Štěně, jež mě upoutalo, se jmenovalo Fettuccine. V mžiku jsem se vrátila ke štěněti a zvedla ho do náruče.

Sotva jsem ho k sobě přitiskla, neohrabanými packami mě objalo kolem ramen a pevně se ke mně přimklo. Okamžitě jsme v sobě vzájemně vycítili spřízněnou duši a pochopili jsme, že patříme k sobě. Bylo mi jasné, že bez něj nedokážu odejít, proto jsem s ním zamířila do kanceláře. Během pár vteřin jsem si to štěně zamilovala z hloubi celého srdce. Bohužel, v kanceláři útulku jsem se dozvěděla, že už si ho zamluvila nějaká rodina.

Rozhodovali se totiž mezi Fettuccine a fenkou Penne. Rozhodla jsem se počkat, protože zmíněná rodina se měla ukázat každou chvilku. Po hodince strávené ve stále vzrůstající úzkosti jsem zahlédla odcházející rodinu. Odnášeli si malého Fettuccine. Měla jsem co dělat, abych se hlasitě nerozplakala, když matka té rodiny šla přímo ke mně. Dobře věděli, že čekám na jejich rozhodnutí, takže jsem byla přesvědčená, že mi jde pouze oznámit, že mám bohužel smůlu. Žena se totiž zeširoka usmála a řekla: "Tu máte svého pejska." Nevzmohla jsem se na slovo. Z očí se mi řinuly slzy vděčnosti.

Štěně jsem pojmenovala Dominik, Fettuccine jsem mu nechala jako druhé jméno. Hned od začátku to ani náhodou nebylo typické uličnické štěně. Choval se velmi klidně, vážně a na hry si přiliš nepotrpěl. Na druhou stranu byl velmi poslušný, inteligentní a nesmírně všímavý. Žili jsme spolu celkem spokojeně a z Doma vyrostl zdravý a statný pes, můj milovaný a milující společník. Když byly Dominikovi dva roky, propukla u mě těžká epilepsie. Trpěla jsem záchvaty typu grand mal a petit mal i několikrát za den a pokaždé jsem při nich upadala do bezvědomí. Po návratu k vědomí jsem na sobě vždycky našla Dominika.

Zpočátku jsem nijak nejásala, že na hrudníku mi leží skoro padesátikilový pes, ale jen dokud jsem si neuvědomila, že mi svou tělesnou tíhou brání v nekontrolovatelných křečích, při kterých bych se mohla nechtěně poranit. Při slabších záchvatech stál Dominik pevně a já se přidržovala jeho předních nohou, dokud křeče nepominuly. Pomáhal mi však i při odeznění záchvatu. Když se mi vracelo vědomí, ze všeho nejdřív jsem si uvědomila jeho "hlas". Právě tím, že jsem se soustředila na jeho štěkání, probrala jsem se rychleji a myšlenky se mi nezmítaly tak zmateně.

Brzy jsem se naučila spoléhat na to, že Dominik mě umí varovat před blížícím se záchvatem, že na to utrpení nejsem sama, protože můj psí přítel přesně ví, co dělat až do okamžiku, než krize odezní. V nejhorším stadiu nemoci jsem mívala až pět grand mal záchvatů denně. Přicházely bez varování, ale sílu jejich průběhu výrazně minimalizoval pozorný Dominik. Z Dominika, štěněte, k němuž mě dovedl sen, se vyklubal dokonalý asistenční pes pro lidi trpící záchvaty – a nejlepší na tom byl fakt, že ty pečovatelské schopnosti měl vrozené a nezískal je druhotně, výcvikem. Zhruba rok jsem záchvaty trpěla několikrát denně, ale pak postupně začala jejich frekvence řídnout.

Dnes jsem v pořádku, záchvaty se neobjevují vůbec a Dominik se vrátil ke svým předchozím psím zábavám. Dokonce si našel řadu způsobů, jak mi pomáhat i v domě – a já si vychutnávám jeho smysl pro povinnost, protože přináší stejnou radost mně i sobě. Někteří hrdinové nosí uniformu či vyznamenání. Můj hrdina chodí v kožichu."

(Phoenix 8/2011)