PŮLMĚSÍČNÍ HROZBA. (II. část)

Druhá z možných příčin spočívá dle mého soudu hlavně v tom, že mnohé radikální, fanatické či teroristické skupiny nebo jednotlivci již dříve v arabském/muslimském světě (tzn. blízký a střední východ a Afrika) byli, ovšem byli drženi víceméně na řetězu, jenže z toho řetězu je kdosi odvázal. A v tomto směru nesou hlavní vinu předně ti, kteří způsobili válečné intervence v Afghánistánu, Iráku, Libyi, atd., způsobili válku v Sýrii, kteří podpořili arabské jaro, atd. To vše většinou s cílem svrhnout režim v dotyčných zemích kvůli nějakým svým předně ekonomickým nebo geopolitickým zájmům. Důsledkem těchto aktivit některých arabských zemí, ale zejména západních mocností, a to na prvním místě nejterorističtější země světa USA, je spousta rozvrácených destabilizovaných zemí blízkého a středního východu a Afriky, ve kterých, navíc po pádu tamního režimu a za absence tvrdého dohledu, došlo následně logicky k chaosu, celospolečenské krizi, nárůstu kriminality, atd. A díky této vzniklé situaci radikální fanatické teroristické skupiny, které do té doby byli tuhými diktátorskými režimy drženy tak nějak na uzdě, získaly v podstatě do značné míry volné pole působnosti. (Na internetu lze najít kupř. autentická videa z doby po smrti Kaddáfího a vybombardování Libye, na kterých je natočeno, jak se po zuby ozbrojení členové teroristické skupiny Al-Kajda promenádují v dlouhé koloně terénních aut kolem Tripolisu, dle mého názoru toto by za Kaddáfího nebylo možné!) Tyto zásahy jistě navíc vyvolaly či zvýšily nenávist a odpor tamních obyvatel vůči zmíněným západním mocnostem, a vůči západu jako takovému, což může mít za následek různé teroristické akty pomsty na obyvatelích západu. Zde lze doplnit, že američtí politici shodně tvrdili a jistě i nadále tvrdí, že muslimové účastnící se kvaziválky jsou pouze menšinou, jejíž násilí většina umírněných muslimů odmítá.

To sice může být pravda, avšak na podporu tohoto tvrzení chybějí dobré důkazy. V muslimských zemích totiž nedocházelo a určitě nedochází k žádným protestům proti násilí namířenému proti Západu. Muslimské vlády, a to včetně těch, které jsou vůči Západu přátelské a jsou na něm závislé, se chovaly velmi zdrženlivě, když měly odsoudit protizápadní teroristické akce. Na druhé straně evropské vlády a veřejnost široce podporovaly a zřídkakdy kritizovaly akce Spojených států proti jejich muslimským rivalům, což je v příkrém protikladu k energickému odporu, který během studené války často vyjadřovaly k americkým akcím proti Sovětskému svazu a komunismu.

Další příčinou nárůstu terorismu je nepochybně úmyslné cílené podporování či dokonce vytváření různých islámských teroristických skupin některými arabskými či západními mocnostmi nebo mocenskými skupinami (zejména ze Saúdské Arábie, Kataru, USA, atd.). Jejich podporování může mít formu výcviku (kupř. za pomoci agentů tajných služeb, armádních velitelů třeba z Pentagonu, atd.), finančních dotací, dodávek zbraní, vojenské techniky a komunikační technologie, zajištění strategických přesunů, a celkového logistického zajištění. Podporující mocnosti či mocenské skupiny tyto teroristické skupiny využívají ke špinavé práci, jedná se o různé teroristické či bojové aktivity, instruují je a řídí, zpravidla přes prostředníky, a touto cestou se snaží dosáhnout svých geopolitických či ekonomických cílů, kterých by nemohly dosáhnout legálními způsoby. Zde lze uvést malý příklad. Na počátku afghánské války stálo odhodlání Sovětského svazu udržet v zemi satelitní režim. Válka však záhy přerostla v jeden z konfliktů studené války, jež podporovaly Spojené státy a začaly se podílet na organizaci, finanční podpoře a vyzbrojování afghánských povstalců kladoucích odpor sovětským vojskům.

Pro Američany znamenala porážka sovětských vojsk v Afghánistánu potvrzení správnosti Reaganovy doktríny, že je třeba podporovat ozbrojený odpor proti komunistickým režimům. Pokoření Sovětů působilo rovněž uklidňujícím dojmem, neboť bylo srovnatelné s tím, jež utrpěli Američané ve Vietnamu. Rovněž to byla porážka, jejíž důsledky se projevily v celé sovětské společnosti i její vládnoucí třídě a které značně přispěly k rozpadu Sovětského svazu. Pro Američany a pro lidi ze Západu obecně představoval Afghánistán poslední, definitivní vítězství, Waterloo studené války. Americké dolary a rakety byly k porážce Sovětů nezbytné. Ale stejně nepostradatelná byla kolektivní islámská podpora, ve které se předhánělo velké množství vlád a skupin, jež se společně pokoušely porazit Sovětský svaz a vydobýt tak vítězství, které by posloužilo jejich zájmům. Finanční podpora muslimské straně přicházela především ze Saudské Arábie. V letech 1984-1986 poskytla Saudská Arábie povstalcům 525 milionů dolarů, v roce 1989 souhlasila s tím, že se na celkové sumě 715 milionů bude podílet 61%, tedy 436 miliony dolarů, zbytek poskytly Spojené státy. V roce 1993 dala afghánské vládě 193 milionů dolarů. Celkem tak Saudská Arábie během konfliktu vynaložila částku 3 miliardy dolarů, ta však byla pravděpodobně ještě větší, tedy asi stejně jako Spojené státy, které vynaložily 3,3 miliardy dolarů. Války se za celé její trvání zúčastnilo na 25.000 dobrovolníků z ostatních islámských, nejčastěji arabských zemí.

Nejvíce jich pocházelo z Jordánska a vycvičeni byli pákistánskou zpravodajskou službou. Navíc Pákistán rovněž vytvořil nezbytnou vnější základnu odporu a poskytoval logistickou i jinou podporu. Dále rozděloval a předával americké peníze, přičemž 75% těchto financí záměrně směřoval na fundamentalističtější skupiny, a celých 50% amerických financí získala nejextremističtější sunnitská fundamentalistická frakce vedené Paštunem Gulbuddínem Hekmatjárem. A přestože arabští účastníci války bojovali proti Sovětům, jejich zaměření bylo převážně protizápadní, ostatně západní humanitární pomoc považovali za nemorální a pro islám zhoubnou. Sověti tak byli nakonec poraženi třemi faktory, jimž nemohli účinně čelit, a to americkou technologií, penězi ze Saudské Arábie a muslimskou populační explozí a fanatismem. Válka po sobě zanechala dědictví v podobě nestabilní koalice islámských organizací toužících podporovat věc

islámu proti všem neislámským silám. Rovněž po sobě zanechala množství školených a zkušených bojovníků, táborů, cvičišť, logistických zařízení, rozvinutou transislámskou síť osobních a organizačních vztahů, velké množství vojenského vybavení včetně 300 až 500 střel Stinger, a co bylo nejdůležitější, opojný pocit moci, sebevě-domí pramenící z dosaženého úspěchu a také touhu pokračovat vstříc dalším vítězstvím.

Dále bych ještě uvedl, že co se týče Západu, Spojené státy zhruba v 90. letech 20. stol. klasifikovaly sedm zemí jako “teroristické státy“, přičemž pět z nich je muslimských (Írán, Irák, Sýrie, Libye, Súdán), a těmi zbývajícími jsou Kuba a Severní Korea. Američtí představitelé opakovaně o těchto státech hovořili jako o “nezákonných“, “zpátečnických“ a “zlotřilých“ zemích, čímž je stavějí mimo civilizované mezinárodní uspořádání a činí z nich legitimní cíle pro multilaterální nebo unilaterální protiopatření. Jeden vysoký úředník amerického ministerstva zahraničí, která má boj proti terorismu v popisu práce, se vyjádřil, že cílem americké politiky je “dosáhnout konečného vítězství v celosvětové válce proti terorismu“. Ten americká vláda definuje, podle výroční zprávy Patterns of Global Terrorism z oddílu 2 z dubna 2003, jako “promyšlené, politicky motivované násilí páchané nestátními tajnými skupinami či jednotlivci proti civilním subjektům, jehož cílem je ovlivnit veřejnost“. Každoroční zprávy o celosvětovém terorismu vydávané ministerstvem zahraničí USA říkají, že více než mezinárodní terorismus je zřejmě rozšířen tzv. terorismus interní. Podíváme-li se však na současný terorismus trochu blíž, rychle zjistíme, že mezi interním a internacionálním není téměř žádný rozdíl. Interní v tomto kontextu značí takový, který se odehrává uvnitř jedné země. Cílem většiny teroristů však je udělat z jedné země dvě nebo naopak spojit části dvou zemí ve zcela jiný útvar, jinými slovy dosáhnout toho, aby se současný stát zásadně změnil. Protistátní činnost těchto skupin vlastně diktují státotvorné zájmy. Platí to jak pro Irskou republikánskou armádu a basickou organizaci ETA, tak pro kurdské teroristické organizace, kosovskou osvobozeneckou armádu UCK, kterou USA nejprve označily za teroristickou a potom s ní začaly spolupracovat. Tamilské tygry, Organizaci pro osvobození Palestiny i Hamás. Činnost obou posledně jmenovaných potvrzuje, že k příčinám mezinárodního terorismu patří i to, co určitá národnost, v tomto případě Palestince, vnímá jako bezpráví ve své domovině. Americká vláda však sleduje ten první terorismus, tedy mezinárodní, protože má “přímý dopad na zájmy USA“. Podle zmíněných zpráv, jež za mezinárodní považují terorismus “týkající se občanů či území více států“, počet mezinárodních teroristických útoků vyvrcholil koncem 80. let a pak se začal snižovat. Rok 2001 se vzhledem k rozsahu útoků z 11. září z tohoto trendu vymyká, zpráva o situaci v roce 2002 však oproti předchozímu uvádí pokles o 45%. Počet útoků “mezinárodních teroristů“ se ve zmíněném období snížil z 355 na 196 a přišlo při nich o život 717 lidí.

Lze také najít souvislost mezi terorismem a nedostatkem politické svobody. To zdůraznil v oddíle věnovaném boji proti globálnímu terorismu také nástin strategie národní bezpečnosti USA pro rok 2002, v němž se hovoří o “válce svobody se strachem“. Americký prezident tři dny po zářijových útocích ve washingtonské Národní katedrále ještě ambiciózněji prohlásil, že “Amerika nese vůči dějinám odpovědnost za to, že na tyto útoky odpoví a zbaví svět zla“. A právě Američané se svým typickým historických optimismem v poslední době předkládají světu dech beroucí fantastický plán, podle něhož svobodní lidé, když napřímí síly, mohou rozkvět svobody podpořit, aby se z ní jednou mohlo těšit celé lidstvo, takže pak už by neměl mít nikdo potřebu uchylovat se k terorismu. Ještě odvážnější verze této vize vychází ze stejně premisy, že v dnešní době existuje jen “jediný životaschopný politický a ekonomický model, jehož základními podmínkami jsou svoboda, demokracie a volné podnikání“. Ta odpovídá závěrům tzv. Washingtonského konsensu Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky z 90. let, a také výzvě Francise Fukuyamy k “celosvětové liberální revoluci“ v nesmírně vlivném článku z roku 1989 a následné knize na téma “konce dějin“. Prostoduché předsvědčení o existenci jediného životaschopného modelu, které navíc naznačuje, že do budoucna by Amerika měla celému lidstvu sloužit jako vzor, popuzuje mnoho Evropanů, Afričanů, Asijců a i příslušníků dalších národů, kteří o takovou post-ocvícenskou všenápravu světa dlouhodobě usilují. Když například generální tajemník OSN Kofi Annan přebíral Nobelovu cenu míru za rok 2000, prohlásil v děkovném projevu: ,,Představa, že pouze jeden národ zná pravdu, má odpověď na veškeré problémy a umí vyřešit všechno, co lidstvo sužuje, už v dějinách a zejména v minulém století napáchala nesmírné zlo.“ (A kupř. jeden vysoký francouzský činitel v souvislosti s početnou muslimskou menšinou ve Francii prohlásil: ,,Americkou politiku vůči Blízkému východu může naše vláda považovat za bezpečnostní riziko.“)

Podle Z. Brzezinskeho abychom vyhráli válku proti teroristům ze středního východu, musíme pracovat na obou klíčových věcech, je třeba vyhladit teroristy, ale zároveň musíme prosazovat politické procesy, kterými se dá čelit vzniku vhodného podhoubí pro terorismus. Takovéto řešení není ústupek terorismu, ale nezbytná složka strategie, jak eliminovat teroristické podsvětí. Reakce na hrozbu terorismu a šíření zbraní hromadného ničení se neobejde bez USA, ale nemůže vycházet pouze z nich. Válka proti terorismu na středním východě povede ke skutečné porážce teroristických organizací pouze tehdy, pokud terorismus ztratí svou společenskou přitažlivost a tedy i schopnost získávat nové lidi, a jestliže vyschnou jeho finanční zdroje. Vítězství v tomto boji nejspíš poznáme jedině ze zpětné vazby. Šíření zbraní pak dostaneme pod kontrolu pouze tehdy, budou-li podezřelé snahy národních

států pod účinnou mezinárodní kontrolou nebo je zastaví vnější síla. V obou případech bude rozhodující americká účast, ale dosáhnout daných cílů bude mnohem snazší, pokud americké iniciativy získají mezinárodní podporu. Teroristický čin z 11. září zmobilizoval americkou zahraniční politiku, zrychlil prozápadní přesměrování Ruska, přispěl ke štěpení svazku mezi Evropou a Amerikou, zvýšil neklid americké ekonomiky a změnil tradiční americkou koncepci občanských práv a svobod. Je v zájmu americké národní bezpečnosti, aby muslimští věřící (tak jako lidé v dnes úspěšnějších a demokratičtějších neislámských oblastech) začali vnímat sebe sama jako součást vznikající globální společnosti. Je zásadně důležité, abychom pochopili, že na vření v muslimském světě musíme pohlížet primárně regionální, nikoli globální perspektivou, a spíše geopolitickým než teologickým prizmatem. Islámský svět je nejednotný, a to jak politicky, tak nábožensky. Je politicky nestabilní a vojensky slabý a ještě tak nějakou dobu zůstane. Nenávist vůči USA, třebaže ovládá některé muslimské země, vychází z poměrně konkrétních politických příkoří, nikoli z obecné náboženské zaujatosti, například íránská národní zášť vůči USA má své kořeny v americké podpoře perského šacha, arabskou nenávist živí americká podpora Izraele a v Pákistánu panuje přesvědčení, že USA straní Indii.

Prezident Buhs jr. ve své řeči ve West Pointu 1.6.2002 odmítl strategii zastrašování s tím, že po skončení studené války nemá vůči hrozbám terorismu a šíření zbraní hromadného ničení žádný význam, a deklaroval své rozhodnutí “bojovat proti nepříteli, rozvrátit jeho plány a postavit se nejhorším hrozbám dříve, než vyvstanou“. Stojí za pozornost, že onoho nepřítele nijak nespecifikoval, takže si ponechal tu největší možnou svobodu k nahodilé volbě cíle. Nově vyhlášená doktrína preventivní intervence vůbec neříká, podle jakých kritérií se určí, co je terorismus, a nevyjasňuje ani to, za jakých podmínek bude vyvíjení a šíření zbraní opravňovat k podniknutí preventivní akce ze strany USA. USA si tak v podstatě přivlastnily právo určovat, kdo je nepřítel, a bojovat proti němu, aniž by se nejdříve snažily dosáhnout mezinárodní shody na společně definici hrozby. Zavedenou doktrínu o oboustranně zaručené destrukci (známou jako MAD) tak nahradila nová koncepce jednostranně zaručené destrukce.

A právě zde mi jako problém připadá, co asi může být konečným výsledkem boje proti globálnímu terorismu, který vyhlásily USA po útoku z 11. září 2001 (opomeneme-li, že tento terorismus může být v různé míře cíleně vytvářen a podporován, a zneužit k různým geopolitickým či ekonomickým cílům), uvážíme-li, že terorismus, resp. sklony páchat teroristické činy jsou s největší pravděpodobností předně důsledkem náboženského fanatismu, špatné morální výchovy, pokřiveného charakteru, sociálních problémů, a dalších předně duchovních, morálních a společenských negativních faktorů, které se mohou projevit v podstatě v jakékoliv době, ve kterékoliv společnosti, a jež tudíž nelze zastavit či vymítit pouhými vojenskými aktivitami, ekonomickými sankcemi, politickými jednáními či jinými podobnými prostředky, ale jedině hlubokým duchovním a morálním obrozením celé lidské společnosti v souladu s křesťanskými principy a více komplexními řešeními celospolečenských problémů. Z tohoto důvodu se logicky nabízí otázka, co ve skutečnosti tkví za touho vyhlášenou válkou proti globálnímu terorismu, jenž díky výše uvedeným příčinám může vést k do soudného dne trvající válce v podstatě s neustále patovými výsledky. Tato válka se tedy přirozeně může jevit jako nesmyslná a přinejmenším potenciálně nekonečná či s vysokou pravděpodobností její regrese. Ovšem právě její potenciální nekonečnost, regresivnost mohou velmi dobře sloužit různým mocenským kruhům jako zastírací manévr a prostředek k dosažení svých nejen krátkodobých ale předně dlouhodobých geopolitických, strategických či ekonomických cílů, ke kterým tuto válku potřebují.