Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Reportáž z knihy - M. Morris Co nesmíte vědět! 2. - Výprodej Ruska

Když se v roce 1989 rozpadl sovětský bok, události nabraly překotný spád. V celé Evropě tancovali lidé radostí na ulicích a americké koncerny, které dlouhou dobu nesměly do Sovětského svazu nic dodávat, měly v hledáčku nové trhy.

Tři týdny po pádu Berlínské zdi (ve dnech 2. a 3. prosince 1989) se americký prezident George W. Bush a sovětský prezident Michail Gorbačov setkali na summitu na Maltě, aby na tomto středomořském ostrově hovořili o novém uspořádání světa.

Po maltském summitu se dospělo k mnoha důležitým, často dalekosáhlým rozhodnutím. A snad nikoho velmi nepřekvapí, že ze všech vyjednávání vyšli vítězně Američané. Gorbačov byl příliš naivní a neškodný a chtěl vstoupit do dějin jako mírový prezident – tím je dodnes. Za svoji „glasnost“ (otevřenost) a „perestrojku“ (přestavbu) obdržel v roce 1990 Nobelovu cenu míru. Chtěl vytvořit image dobrotivého, mírumilovného Ruska, přitom však vůbec nepostřehl, že USA a západní vojenskoprůmyslový komplex nemají o mír zájem. Ve vyjednáváních fakticky vydal celý Sovětský svaz Západu.

  • reportaz-z-knihy-m-morris-co-nesmite-vedet-2-vyprodej-ruska

 

Mnoho jiných Rusů tyto chyby rozpoznalo již v devadesátých letech a Gorbačovův postup označovali za „kapitulaci“ a „historickou porážku“.

NATO, západní tajné služby a všechny velké americké koncerny si po summitu na Maltě začaly z někdejších států sovětského bloku vykrajovat chutné kousky a chtěly tam pokračovat ve svých praktikách tak, jak byly zvyklé ze Střední a jižní Ameriky a z Arabského světa.

Je důležité si uvědomit, že Rusové v roce 1990 souhlasili se znovusjednocením Německa pouze pod podmínkou, že se NATO nikdy nebude rozšiřovat směrem na východ! Tak například německý ministr zahraničních věcí Genscher 31. ledna 1990 prohlásil, že k žádnému rozšíření území NATO východním směrem nedojde. Americký ministr zahraničních věcí James Baker 9. února 1990 v Kremlu slíbil, že se NATO „ani o píď nerozšíří směrem na východ, jestliže bude Sovětský svaz souhlasit s členstvím znovusjednoceného Německa v NATO.“ (časopis Der Spiegel 48/2009)

Západ v roce 1990 tedy Rusku opakovaně slíbil, že k rozšíření NATO na východ nedojde, tato ujištění se však o něco později ukázala být trapnou lží. To vše je nesmírně důležité, abychom porozuměli tomu, proč slovo západních politiků v mnoha částech světa nemá cenu ani jednoho haléře.

Ekonomičtí teroristé se chovali jako v amoku a nemohli uvěřit svému štěstí. Skupovali všechno. Vypadalo to, jako by nad sovětskými státy vlál prapor s heslem: Vše na prodej! Zatímco se sovětské vedení snažilo o nové uspořádání státu, vyhlásily Litva, Lotyšsko a Estonsko nezávislost. Rychlostí blesku uzavřely všechny tři země bilaterální dohody se Spojenými státy, které jim slibovaly modré z nebe. V červnu 1991 se stal Boris Jelcin prvním demokraticky zvoleným prezidentem nového Ruska, a právě jemu se „podařilo“ hluboký pád Ruska dokonce ještě urychlit.

20. června 1991 zmrazila sovětská vláda kvůli své platební neschopnosti všechny bankovní účty a miliony Rusů přišli přes noc o všechny své úspory. Rusko již nemělo žádné peníze, avšak

disponovalo zbožím a dalšími statky. Ve vládě existovaly hlasy, aby byli lidé odškodnění ve formě movitých věcí (auta, ledničky a technické přístroje), ale Jelcin to odmítl. Miliony prostých Rusů pak zemřely následkem stresu, jež jim způsobila ztráta veškerých úspor, a mnozí další spáchali sebevraždu.

Ostrov Sachalin severně od Japonska je největším ruským ostrovem a disponuje rozsáhlými zásobami ropy a zemního plynu. To všechno Jelcin po ekologické katastrofě v Republice Komi fakticky daroval Západu. V červnu 1994 byla uzavřena první ruská Dohoda o sdílení produkce (PSA) se společností Sakhalin Energy Investment Company Ltd.(SEIC). Toto konsorcium tvořili společnosti Shell, Mitsui, Mitsubishi, Japan Bank for International Cooperation, americká Overseas Private Corportation, Export-Import Bank of the United States a Evropská banka pro obnovu a rozvoj. Na této dohodě bylo podivné, že Rusko mělo mít podíl z příjmů z ropy teprve tehdy, až konsorcium zcela získá zpět své investované prostředky.

Navíc se na investicích muselo podílet i Rusko a za tímto účelem si vzalo v USA úvěr.

Těžko říci, zda byl Jelcin opilý, když tuto smlouvu podepisoval, případně jaké byly motivy podepsání kontraktu. Zatímco si koncern Shell odvážel ropu a zemní plyn, lidé v regionu mrzli, a ruský stát za to musel ještě platit.

Každopádně se jednalo o nejlepší obchod, který kdy západní firma uzavřela. O smlouvě se pak učily generace studentů ekonomie.

Rusko se však v mezidobí pomalu zotavilo a získalo nové sebevědomí. Toto sebevědomí dostalo v roce 2000 konkrétní tvář, když byl Vladimír Vladimirovič Putin zvolen prezidentem Ruské federace.

Když se Putin dostal k moci, činil roční ruský státní rozpočet asi 20 miliard dolarů, což přibližně odpovídalo rozpočtu města New York. Západní firmy se v Rusku chovaly jako vandalové. Ruský stát neměl na chování těžařů ropy žádný vliv.

V Republice Komi vyteklo z opuštěných ropných vrtů pouze za rok 2003 – 240 000 tun ropy. Ropa tryskala z osiřelých vrtů a zamořovala půdu a vodu. Podle studie z roku 2000 by při takovém plýtvání zásoby ropy v Rusku vystačily na pouhých 20 let. A tomu chtěl Putin zabránit.

Dohoda o sdílení produkce a velký výprodej ruských státních podniků počátkem devadesátých let přivedly Rusko na pokraj krachu. Cílem tajné světovlády bylo dohnat Rusko k bankrotu, aby tak nemohlo hradit své zahraniční dluhy. Pak by tuto zemi převzaly Mezinárodní měnový fond a Světová banka a učinily by z ní další americkou provincii.

Putin výprodej ukončil.

Jak probíhalo ukončení výprodeje V. Putinem, popíši v další reportáži z knihy Co nesmíte vědět! 2

Zdroj: Kniha - Co nesmíte vědět! 2

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře