Chci být taky prezident!

Ale musím těmto pánům prezidentům přiznat, že jim to zpravidla sluší. Bývají vkusně oblečeni v oblecích na míru, s pečlivě uvázanými kravatami, a pokud vůbec jim na hlavě něco roste, tak i ve slušivém účesu. A tak už vím, že kromě toho jednoho, námi zvoleného, jsou tam i další. Např. prezident Hospodářské komory, prezident Svazu průmyslu a dopravy, České geografické komory a spousta dalších, na jejichž přesný název si ani nedokážu vzpomenout. Občas se tam vyskytují i ostřílení borci, u nichž vzniká pochybnost, zda už dosáhli onoho prezidentského věku 40 let.

Já už tu hranici přesáhl o sto procent, a tak mi začalo být líto, že mě nikdo s takovou vážností a důležitostí jako prezidenta neoslovuje. Proto jsem doma přikázal, aby mě, jakožto hlavu rodiny, také oslovovali pane prezidente. Trochu se tomu divili, asi si pomyslili, že to už je výsledek stařecké demence. Po chvíli se ale odvážili pronést kritický názor, že by hlavou rodiny měla být manželka, která ještě pracuje a její ekonomický přínos je větší, než má hubená penze.

Trochu mě to vyvedlo z míry, ale byl jsem naštěstí předvídavý a věděl jsem, že i prezidentky existují, jako např. v Asociaci prádelen a čistíren. Tak jsem ten pochybný názor dokázal vyvrátit poukazem, že patřím do skupiny nejohroženějších covidem a že bych se už slasti z této rodinné pocty nemusel po ukončení manželčina volebního období dožít. Byl jsem tedy potvrzen do funkce prezidenta rodiny.

A tak vás prosím, abyste mou hodnost také ctili až přijdete na návštěvu a oslovovali mě Pane prezidente a nepomlouvali mě tak, jako kolegu Zemana.

Ivo Krieshofer