Komunismus a komunisté – část pátá – Komunisté na vzestupu.

V Sovětském Svazu nastalo budovatelské období na nápravě obrovských materiálních škod způsobených nacisty.

Nastalo ale také samozřejmě období spravedlivých trestů pro ty, kteří nějakým způsobem spolupracovali s nacisty. Toto zúčtování se zrádci a kolaboranty neproběhlo pouze v Sovětském Svazu, ale v celé Evropě i jinde ve světě.

Pozůstalí po milionech povražděných žádali spravedlnost a přísné tresty. Tak bylo odsouzeno, vsazeno do vězení, nebo pracovních táborů, případně popraveno mnoho nacistických bestií a jejich přisluhovačů. Dnes jsou antikomunisty označovány za chudáky, oběti, dokonce za hrdiny.

V několika zemích proběhli na základě mezinárodních dohod vítězných mocností odsuny německých menšin do jejich vlasti, kde jim bylo umožněno normálně žít.

Tady se na chvilku zastavme a představme si, že by antikomunisté měli pravdu a Stalin měl opravdu podobné cíle a plány a myslel stejně, jako Hitler a nacisté…

Proč tedy, když rudá armáda vstoupila na německé území, se nechoval stejně…???

Proč nedošlo ke genocidě celého německého národa, k vypalování měst, vesnic a k vyvražďování civilistů…???

Proč nekolonizoval Německo Rusy a jinými Slovany, jako hodlal kolonizovat Němci Sovětský Svaz Hitler…???

Kdo mu v tom tehdy mohl zabránit, snad spojenci, kteří v Evropě nedisponovali ani čtvrtinou vojenských sil co Sovětský Svaz…???

Ne, nic z toho se nestalo, protože Stalin a Sověti nebyli nacisté, ani kapitalisté toužící po světovládě a koloniích…

Byli to KOMUNISTÉ s ideologií rovnosti a bratrství národů, neuznávající kolektivní viny, nebo rasovou rozdílnost.

Pro ně byli všichni poctiví pracující na celém světě bratři…!!!!! Proto Stalin nemohl a nechtěl trestat obyčejné německé lidi za zločiny nacistů…!!!!!

Komunisté po válce vyhráli volby a ujali se vlády v celé řadě evropských zemí, což nebylo zas až takovým překvapením. Socialistický blok, který vznikl, se však brzy rozšířil o dalšího spojence z Asie, kterým byla nejlidnatější země světa Čína.

Roku 1949 se socialistický blok rozrostl o další stát vedený komunisty. Vznikla Čínská lidová republika.

Vítězným vůdcem čínského komunistického povstání byl MAO CE-TUNG.

Mao Ce-tung se narodil 26 prosince 1893 v poměrně bohaté rolnické rodině ve vesnici Šao-šan a dostalo se mu i dobrého vzdělání. V Pekingu, kde se věnoval vyučování a novinařině, se seznámil s myšlenkami marxismu a v roce 1921 pomáhal vybudovat komunistickou stranu Číny.

V roce 1928 se účastnil neúspěšného povstání a později bojoval za svobodnou Čínu proti Japoncům. V roce 1949 konečně zvítězil nad nacionalisty a stanul v čele Čínské lidové republiky.

Až do smrti Stalina, Mao spolupracoval úzce se Sovětským Svazem a přes některé mírné ideové rozpory, stála Čínská lidová republika společně se Sovětským Svazem a ostatními socialistickými zeměmi pevně a jednotně proti západnímu světovému imperialismu.

Co tedy celkově říci o situaci komunistických stran a zemí od konce druhé světové války do roku 1953…???

Nikdy předtím, ani nikdy potom, nebyl socialistický blok tak jednotný a silný. Tempo, jakým se počet komunistických zemí rozrůstal a jakým tempem rostla jejich ekonomická a vojenská síla, neměl v historii žádných spojenectví, ani impérií obdoby.

V té době nebylo možné ho žádným způsobem vojensky, ani ekonomicky porazit. Zdálo se, že kapitalistický svět brzy zanikne a nastane období bez vykořisťování a válek, doba přátelství mezi národy a internacionálního bratrství proletariátu.

Komunistický svět, v němž by se lidé věnovali přírodním vědám, dobývání vesmíru a poznání vlastní duše. Svět, ve kterém by panoval klid, mír a harmonie člověka s přírodou.

Proč se tomu nestalo, není tajemstvím. Neočekávaně, předčasně (pravděpodobně zavražděn jedem), zemřel 5. března 1953 vůdce Sovětského svazu, revolucionář a komunista generalissimus Stalin.

Jak by se situace vyvíjela dál, nebýt Stalinovi smrti a Chruščovovy zrady se dnes můžeme jen dohadovat. Představme si ale, že by se tyto dvě největší komunistické velmoci nerozhádali, jak se stalo po nastoupení revizionistické politiky v Sovětském Svazu a postupovali by jednotně proti kapitalistickým státům.

Představme si, jak silný by socialistický blok byl, kdyby ho Chruščov lživými pomluvami o Stalinovi nerozdělil a nerozhádal. 

Kdyby nerozdělil samotné komunistické strany a nezničil tak dosavadní pevnou jednotu komunistů celého světa.

Jaká vlastně byla Stalinova politika, která by nakonec dozajista znamenala světové vítězství komunismu, kdyby bylo v její linii pokračováno?

Byla politikou marxismu-leninismu, politikou boje proti kapitalismu, důsledné opozice proti deformacím, deformátorům a sociáldemokratismu, politikou boje proti těm, kteří zpochybňovali linii třídního boje a podpory bratrských komunistických stran a revolučních dělnických hnutí v kapitalisty ovládaných zemích.

Byla politikou národního hospodářství a zvyšování životní úrovně a práv pracujících a obyvatelstva socialistických zemí.

Byla politikou důsledného boje proti kapitalismu a odmítání kompromisů zdánlivě výhodných pro Sovětský Svaz, které by však ve výsledku vedli k rozdělení a oslabení celosvětového komunistického hnutí.

Byla politikou využívání rozporů a rozdílných zájmů kapitalistických zemí k posilování komunistických hnutí a povstání a získávání nových území a lepších pozic. Politikou expanze a růstu, kdy každý rok přibývali nové země, které se vydali cestou socialismu a svrhli své kapitalistické vykořisťovatele.

Byla politikou posilování obrany socialistických států a jejich vojenské a ideologické připravenosti na vojenský útok, nebo případný pokus o kontrarevoluci.

Byla politikou, která vedla k vytvoření socialistického bloku, ke vzniku Varšavské smlouvy, jako protiváhy k NATO, politikou jednoty socialistických zemí a komunistických stran celého světa.

Sovětský Svaz, v pevné jednotě s Čínskou lidovou republikou a evropskými i asijskými socialistickými zeměmi tvořil v té době pevnou, žádnou trhlinou nenarušenou hráz, proti kapitalistickému světu, proti zotročování proletariátu, proti zneužívání pracujících, proti mocenským a majetkovým zájmům kapitalistických států.

Ladislav Kašuka.