Komunismus a komunisté – část šestá – Úpadek – stagnace – zrada a porážka.

Jaká byla revizionistická politika Nikity Chruščova?

Byla politikou naprosté negace politické linie celého předchozího období a především Stalina, zcela opomíjející všechny ekonomické i politické úspěchy a vojenská vítězství, kterých bylo v tomto období dosaženo.

Byla politikou ústupků a kompromisů vůči světovému kapitálu.

Byla politikou líbivých frází a linie prosazování zrádné myšlenky mírového soužití a spolupráce s kapitalistickými zeměmi, bez ohledu na to, že v těchto zemích byl nadále zneužíván a zotročován pracující lid.

Byla politikou, kdy se osud revolučních hnutí a komunistických stran v zemích třetího světa rozhodoval za uzavřenými dveřmi při jednáních revizionistů se zástupci kapitalistických velmocí, zejména se zástupci USA.

Revolucionářům těchto zemí, byla poté mnohdy odmítnuta pomoc a podpora, pod záminkou udržení dobrých mírových vztahů se zeměmi, které tam utiskovali, mnohdy i zabíjeli místní lid.

Byla politikou, kdy se o osudu národů rozhodovalo v OSN a Sovětský Svaz, přestal být zemí, která se řídila zásadami boje proti kapitalismu. Na základě rozhodnutí tohoto společenství, především kapitalistických zemí, byla Sovětským Svazem často odmítnuta jakákoli pomoc zemím bezohledně vykořisťovaným, nebo dokonce okupovaným imperialistickými velmocemi.

Byla politikou oslabování obrany, politikou bagatelizování marxistických zásad třídního boje a diktatury proletariátu.

Byla politikou degradace komunistických ideálů a budovatelského nadšení, politikou přejímající spotřební, západní způsob uvažování a života.

Byla politikou, která rozdělila a znepřátelila dvě největší komunistické země světa Sovětský Svaz a Čínu a způsobila hospodářskou stagnaci, rozpad komunistických hodnot a v konečném důsledku zánik socialistického bloku a Sovětského Svazu.

Důsledky výše zmíněné revizionistické politiky vedli v socialistickém bloku ke krizi, z které se již nevzpamatoval. Chruščovem zavedené tabulkové mzdy a systém, že flákač bral na výplatu stejné peníze jako pracant, zavinili ztrátu motivace pracujících a dynamiky socialistické ekonomiky.

Zmítán vlastními rozpory a běsy, začal socialistický blok pomalu zaostávat a stagnovat. Lidem byla sebrána naděje a víra ve správnost jejich věci, byla jim vsugerována myšlenka, že vše, co po celá desetiletí dělali a co vedlo k takovým úspěchům světového komunistického hnutí, bylo vlastně špatné a zavrženíhodné.

Velká lež o Stalinově špatnosti se jim stokrát, tisíckrát, milionkrát opakovaná zarývala jako jedovatý červ do hlavy a pochyby se usídlili i v srdcích mnohých poctivých lidí a komunistů. Tam, kde neuspěli nacistická, ani jiná vojska, uspěla proradná lež zrádců z vlastních řad. Komunisté nebyli od Stalinovy smrti již nikdy jednotní.

Světový kapitalismus zajásal, pookřál a dostal svou druhou šanci, jméno zrádce, který to vše zavinil, bylo Nikita Sergejevič Chruščov!!!!!

Nastalo černé období vlády revizionistických zrádců a oportunistů, hlásajících ideologii reálného socialismu, která již měla s marxismem a opravdovým komunismem pramálo společného. Doba vytváření složitého stranického aparátu a vytváření nové, tentokrát rudé smetánky a šlechty, doba odcizování se komunistické strany s normálními prostými lidmi!!!!!

Zamysleme se však nad tím, proč se západem podporovaným revizionistům nepovedlo zničit socialismus v Evropě již tenkrát, nýbrž až o dvacet let později…

Tehdy totiž ještě naštěstí žili v zemích socialistického bloku komunisté ze starých revolučních časů, kteří se revizionismu postavili. V Sovětském svazu, kde nákaza revizionismu po nástupu Chruščova začala, to byl především Vyacheslav Molotov, bojovník a komunista, který stál od prvopočátku po boku Lenina a Stalina a prošel ohněm revoluce, občanské války, bojem s intervenčními vojsky kapitalistických zemí i válkou s nacisty.

Molotovova stranická klika, měla velkou moc a podporu ve straně až do roku 1957, než byla revizionisty, opatrníky a zrádci odstavena od moci, nikoli však tak úplně od vlivu. Molotov byl stále pro velkou část národa hrdinou, takže ho nebylo snadné umlčet, nebo úplně odstranit.

Mezi Molotovem a Chruščovem stáli jako nárazníkové pásmo lidé kolem Leonida Iljiče Brežněva, ani revizionisté, ani v pravém slova smyslu marxističtí bojovníci Stalinova typu. Nejlepší výraz, který mě napadá na vyjádření stylu politiky, který prosazovali je STAGNÁTOŘI.

Brežněv se narodil roku 1906 na Ukrajině, pocházel z rodiny ukrajinského dělníka a v mládí pracoval v zemědělství. Za druhé světové války bojoval v rudé armádě a dosáhl hodnosti generálmajora.

Bojoval proti nacistům v drsných podmínkách na Krymu a Novosibirsku. Podílel se i na osvobození Československa. Po smrti Stalina nějakou dobu lavíroval mezi Chruščovovou a Molotovovou frakcí ve straně.

V roce 1957 pomohl Chruščovovi odstavit Molotova a v roce 1964 se stal Chruščovovým poradcem. Když však zjistil, že Chruščovova politika opravdu vede ve své podstatě ke zradě socialismu a pádu komunismu, rozmyslel se, a s podporou starého dobrého Molotova se mu nakonec podařilo ještě týž rok odstavit Chruščova navždy od moci i vlivu.

Do vedení státu se tak dostala skupina: Poljanskij, Voronov, Kosygin, Šeljepi, Suslov a Podgornyj. V roce 1966 se pak Brežněv stal generálním tajemníkem strany a v letech 1977 až 1982 kdy zemřel i předsedou prezidia nejvyššího sovětu.

Leonid Iljič Brežněv zvolil za svou politiku status quo, tedy politiku stagnace a udržení současného stavu.

Pravomoci rozdělil mezi sebe a své stranické příznivce a o některé věci se příliš nestaral. Rozvoj ekonomiky, okomentoval větou, že pokud se chtějí mít lidé ještě lépe, musí více a lépe pracovat a vůbec ho nenapadlo změnit Chruščovem nastavenou chybnou ekonomickou politiku.

Jeho politika vůči kapitalistickým státům, byla politikou uvolňování napětí, nevměšování se a rozdělení světa na dvě neměnné části. Vypracoval doktrínu, podle které komunistické strany v rámci Varšavské smlouvy měli povinnost udržet ve členských zemích komunistický režim. Na základě této doktríny, vstoupila vojska Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa.

Dnes je téměř zakázáno rozvinout myšlenku, kterou zastávají i někteří lidé, kteří se přímo účastnili dění v Československu v roce 1968, že vstup vojsk Varšavské smlouvy byl uměle vyvolán a vyprovokován antikomunistickými silami a západními tajnými službami, za cílem vyvolat mezi lidmi antipatii k do té doby vážené a respektované komunistické straně a k Sovětskému Svazu.

Antikomunisté, vedení cizími tajnými službami, manipulovali s revizionistickými loutkami z řad KSČ tak šikovně, až se situace dostala přesně tam, kam chtěli.

Dobře věděli, že Brežněv sice rezignoval na světovou revoluci a boj s kapitalistickými státy, úzkostlivě však brání komunismus v zemích socialistického bloku a z těchto pozic není ochotný ustoupit ani o píď.

Také věděli, že opravdová porážka komunismu v zemích socialistického bloku není možná, dokud budou v Sovětském Svazu u moci lidé kolem Brežněva.

Rokem 1968 zaseli západní tajné služby semínko rozkolu a nechali ho dvacet let klíčit a rozrůstat se. Antikomunisté tuto promyšlenou, ideologickou bitvu vyhráli v Československu na plné čáře.

Po smrti Brežněva v roce 1982 vystřídali v Sovětském svazu stagnátory opět nepokrytí revizionisté, podporovaní západními tajnými službami a skrytými antikomunisty. V podivně rychlém sledu se na vedoucím postu Sovětského svazu vystřídali „příliš komunističtí“ Andropov a Černěnko, jejichž podivně rychlá úmrtí dodnes vyvolávají dohady a konspirační teorie.

Po jejich smrti se dostal k moci pro kapitalistické země ten správný muž. MICHAIL GORBAČOV - ZRÁDCE, který rozbil vše, za co komunisté přes sedmdesát let bojovali, co vybudovali a uchránili v boji před kapitalistickými i nacistickými vojsky.

Tento člověk zradil všechny komunistické ideály již zcela otevřeně a nepokrytě a předal všechny spojenecké socialistické země zpět do rukou světovému kapitalismu.

Lidé žijící do té doby v socialistických státech se tak dostali zpět do otroctví vykořisťování pracujících bohatými jednotlivci, bankéři a korporacemi.

To byl konec jedné velké nové epochy a společenství, které pracovalo pro dobro většiny společnosti, nikoli jednoho až tří procent světové populace složené z bankéřů a oligarchů.

Společenství se rozpadlo zničeno zevnitř svými vlastními zrádci chytře podporovanými ze západu.

Boj však ještě neskončil, myšlenka komunismu je příliš velká na to, aby byla kdy úplně zničena, a její doba ještě přijde!

Ladislav Kašuka