Sondy do novodobé české historie /I./

Ani lepšímu psychologovi, než byl Václav Havel, příchozí nemohl připadat jako člověk, který se vyznačuje problémem s vnímáním vlastnického práva, přesněji s poruchou chápání co je poctivé nabývání majetku? Uvedené kostrbaté označení ekonomovy specifické psychické úchylky je určitě zdvořilejší, než o našem pozdějším druhém prezidentovi bez odborného lékařského dobrozdání jednoduše prohlásit, že trpí chronickou kleptomanií.

Václav Havel neznámému ekonomovi zprvu vůbec nerozuměl, protože obor jeho údajné vysoké odbornosti jej nikdy v životě ani v nejmenším nezajímal. Patrně však právě proto došlo následně k tomu, co se dalo očekávat - sebevědomého inženýra Klause, dokonce také Václava, budoucí první prezident novodobého demokratického českého státu bez zaváhání plně akceptoval jako prvotřídního specialistu na ekonomickou problematiku o které mu bylo jasné, že dříve nebo později ji se svým týmem bude muset  čas od času řešit.

Václav Klaus se po přijetí mezi protagonisty sametové revoluce pevně rozhodl nepustit už nikdy svou první skutečnou životní příležitost z rukou. Konečně ukáže všem, kteří mu výsměšně vracívali přihlášky do KSČ s předstíranou lítostí, že prý s přijetím do strany zase nepochodil kvůli údajné přílišné neoblíbenosti v pracovním kolektivu!

O necelé dva roky později, prvnímu ministru financí nového demokratického federativního státu - Ing. Václavu Klausovi, CSc., již nedalo velkou námahu přesvědčit prezidenta - disidenta, milovníka všeobjímajícího celosvětového státnického filosofování, které často sklouzávalo do prozaičtějšího "mlácení prázdné slámy", zejména když se mezi filosofujícími víc vypilo, že jako vynikající ekonomický vědec - specialista na kapitalistickou konzervativní ekonomiku, právě on jediný dokáže úspěšně zvládnout historicky uzavřenou kapitolu společného socialistického státu Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků a transformovat nevýkonnou socialistickou státní ekonomiku na perspektivní výkonnou ekonomiku tržní.

V šedi ekonomické reality naprosto se neorientující absurdní dramatik a prezident, se nadchl vizemi líčenými Klausem, jak pod jeho geniálně pragmaticky zjednodušeným, avšak maximálně produktivně fungujícím ekonomickým vedením, se nově založený stát zakrátko stane "ekonomickým tygrem", před kterým se budou třást úspěšně expandující ekonomiky východoasijských států, jako Čína, Tajwan, Jižní Korea, Thajsko, ale i Německo, USA, Japonsko a další.

Pro Havla byly Klausovy výklady o to omamnější, že tohoto geniálního odborníka - snad dokonce největšího z ekonomů, kterého svět kdy na svém povrchu nosil a který strmý ekonomický progres československého státu nejpozději do 10 let úspěšně dovrší zařazením ČSFR do světové špičky, šťastně objevil právě on - disident, absurdní dramatik a první prezident znovuzrozeného demokratického státu.

Nově vzniklé samostatné státy - Česká republika a Slovenská republika,   byly oběma stranami slavnostně vyhlášený k 1. lednu 1993. Ambiciózní Klaus jednal za českou stranu o rozpadu společného státu již ve funkci premiéra. Po rozpadu společného československého státu, jako historicky první premiér samostatného českého státu a "otec" údajné "úspěšné ekonomické transformace", kterou osobně od začátku až do konce šéfoval, se nechal na své alma mater slavnostně ozdobit prestižním vysokoškolským titulem "Profesor".

Kromě dovršené plnoletosti a dokončeného vzdělání, pro získání prestižního titulu vysokoškolského profesora sice nesplňoval žádnou z předepsaných nezbytných podmínek, ale neodpovídá Klausově naturelu, aby se podobnými "neférovostmi" směrodatnými možná pro jiné, ale nikoliv pro něj, vůbec zatěžoval. "Proč také?" - když mu rektor a vedení školy s obvyklou českou lokajskou podbízivostí, jako druhému nejvýznamnějšímu tuzemskému státníkovi, hned po Havlovi a především "celým světem obdivovanému geniálnímu kuponovému privatizátorovi", jak o sobě médiím sám se sebeobdivným uspokojením opakovaně zvěstoval, sami a rádi, tak říkajíc - "lezli do rekta"?

Ale nepředbíhejme a vraťme se do časů, kdy epochální ekonomická transformace měla teprve začít. Prezidentem Havlem výlučně zplnomocněný reformátor měl největší problém s tím, jakým trikem veškerý movitý i nemovitý majetek zaniklého bohatého socialistického státu, rozprodaný za úplatu, nechat nenávratně zmizet a beztrestně se z transakce co nejvíce obohatit a přitom vyvolat u hlavy státu i u obyčejných občanů dojem, že koná dobrodiní pro budoucnost poctivých Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků a že tím zajistil ekonomický rozvoj jejich nového společného státu?

Správně odpovědět "Jak na to?" -  pomohl tápajícímu Klausovi, "příležitost století" podobně vnímající mladý nedostudovaný Čechoameričan, se kterým si na první pohled překvapivě vzájemně porozuměli tak dokonale, jako by snad byli jednobuněčná dvojčata a vyrostli v jedné rodině, přestože se narodili každý zcela jiným rodičům a je mezi nimi skoro dvacetiletý věkový rozdíl.

Zatímco nejvyšší šéf státní privatizace století se narodil v roce 1941, jeho nový kamarád Viktor, s hezkým českým příjmením Kožený, přišel na svět sice také v Klausově rodné Praze, ale až v roce 1963, kdy jeho starší privatizační parťák právě promoval na Vysoké škole ekonomické Antonína Zápotockého na pražském Žižkově, jako inženýr tehdy jediné uznávané správné ekonomie - tedy ekonomie marx - leninské, jak se v táboře míru a socializmu nauka o "vědeckém" socialistickém národohospodářství vzletně nazývala.

Šikovný, avšak totálně nemajetný Viktor, v USA trestně stíhaný pro finanční podvody, svému novému staršímu kamarádovi prozradil nápad, jak  finanční prostředky na zamýšlený nákup co největšího objemu privatizovaného státního majetku, získat přímo od občanů, kteří pak o něj budou připraveni. Chmury v Klausově hlavě po Viktorových slovech okamžitě vytlačil zářivý slunečný jas. "Jak geniální!", uvědomil si nejvyšší šéf privatizace po prvních Viktorových slovech, ale setrval dále ve zdrženlivém výrazu, aby tím přiměl mladšího kamaráda originální nápad podrobněji vysvětlit. 

Viktor - protřelý americký praktik ve finančních podvodech, pak socialistickému inženýrovi - teoretikovi, podrobně vysvětlil zajímavou možnost, jak získat dostatečné peníze na objemný privatizační nákup, na kterém mohou oba znamenitě bezpracně zbohatnout.

Nepřiznal, že nápad v podstatě odcizil upovídanému českému ekonomovi - estébákovi s podivným jménem Tříska, když se spolu nedávno opili v restauraci hotelu, kde se ubytoval po příletu z Londýna, ve kterém našel první asyl po útěku ze Států před americkou policií, a odkud později přiletěl do Prahy na Klausem anoncovanou rozkrádačku století s garantovanou beztrestností všem zájemcům o bezrizikové bezpracné osobní zbohatnutí na účet občanů československého státu.

Viktor svému novému příteli a podporovateli s tajuplným úsměvem svěřoval - "Drahý Václave - přece dobře víte, že včetně nesvéprávných a nezletilých je v Československu celkem asi 15 milionů občanů, takže těch, kteří by se mohli nachytat na přísliby rychlého bezpracného zbohatnutí v rámci světové novinky - tzv. "kuponové privatizace", by reálně mohlo být tak okolo dvou třetin, tedy asi 10 milionů. Ale i kdyby jenom každý druhý plnoletý český, moravský, slezský a slovenský moula koupil graficky hezky zpracovanou knížečku s bezcennými kupony, ale s vaším podpisem jako ministra financí, řekněme aspoň tak za tisícovku - může z toho pro nás oba vyjít sympatická sumička okolo pěti miliard - už chápete? Samozřejmě důležitou podmínkou, aby nám to oběma vyšlo je, že musíme předstírat, že se nepřátelíme a že mne jako ministr a nejvyšší privatizátor budete jako z neosobního zájmu účinně propagovat - hlavně v televizi, tam je přesvědčování moulů nejúčinnější".

Jak se vzájemně šťastně nalezení kamarádi gentlemansky domluvili - tak se stalo. Klaus v tehdejších obou televizních programech sugestivně přednášel o tom, že Viktor Kožený je ze zámoří přicestovalý vlastenec a dobrodinec a - "motor privatizace". Pro méně chápavé občany si připravil "přesvědčovací bombu". Se starostlivým zodpovědným výrazem tváře z televizních obrazovek vysvětloval, že pro naši úspěšnou budoucnost, která stojí a padá s úspěchem jím geniálně vymyšlené privatizace, již nikdy u nás nebudeme potřebovat bezcitné kapitalistické vydřiduchy. "Nepotřebujeme žádné nové Bati, nýbrž co nejvíce motorů privatizace, jakým je vlastenecký Čechoameričan - finančník Viktor Kožený", vtloukal do myslí důvěřivých občanů.

Viktor ke Klausově přesvědčovací kampani domyslel logo svého privatizačního fondu, který nazval "Harvardský", protože tam skutečně absolvoval bakalářské čtyřleté studium, dokud se ještě nemusel skrývat před policií, a také působivý audiovizuální, jakoby "nebeský" efekt - bimbání zvonů.

V prolínačkách s logem Harvardských fondů, za zmíněného bimbání "nebeských zvonů", pak v roce 1992 z blikajících televizních obrazovek v domácnostech celého Československa - označovaného tehdy Česká a Slovenská federativní republika /ČSFR/, k občanům vyjeveným z převratných událostí posledních let, do duší a srdcí promlouvali starostlivě se tvářící "seriozní ekonomický vědec" - Ing. Václav Klaus, CSc. a usměvavý mladý sympaťák z Ameriky - nezištný dobroděj Viktor Kožený.

Kožený za Klausova přizvukování občany obelhával, že prý přicestoval do původní vlasti s vlasteneckým záměrem, aby všem po demokracii toužícím rodákům, kteří poslechnou svého největšího ekonomického odborníka a odevzdají americkým Harvardským fondům své kuponové knížky s Klausovým podpisem, začne do roka poctivě vyplácet minimálně desetinásobek jejich nominální hodnoty. Kuponové knížky, jak výše zmíněno, stály právě jeden tisíc korun.

Po společné masivní televizní kampani, ve které sehrálo neopomenutelnou roli Klausovo renomé "seriózního odborníka" a "pravicového politika", si Viktor za vylákané kupony od naivních domorodců pak skutečně přivlastnil státní podniky v hodnotě okolo 7 miliard českých korun. Samozřejmě s jejich modernizací a skutečnou transformací na tržní způsob fungování, se nezdržoval ani vteřinu - o tom nikdy neuvažoval "ani náhodou". Získané podniky začal okamžitě se ziskem výhodně rozprodávat dalším "privatizačním dobrodincům", které jeho starší přítel úspěšně přivábil z celého světa zdůrazňováním okolnosti, že veškerý majetek českého státu se privatizuje "při zhasnutí" a při "neznalosti špinavých peněz".

Celostátní proces, který Klaus s Koženým mimořádně úspěšně rozjeli, zlí jazykové později nazvali "tunelování století". Anglický překlad - "tunneling", dokonce vstoupil do učebnic na univerzitách v USA. Pochopitelně, ne jako vzor ekonomického postupu vhodného k následování, nýbrž jako příklad, čeho se při privatizacích vyvarovat. Privatizační státní katastrofa za necelých pět let připravila náš industriálně vyspělý středoevropský stát prakticky o celou, našimi tisíci činorodými předky téměř dvě stě let budovanou rozsáhlou vývojovou, výrobní, montážní a obchodní základnu, která přežila rozpad Rakousko-Uherské monarchie, dvě světové války, socializmus, ale nikoliv Klausovu "úspěšnou ekonomickou transformaci".

Z Viktora Koženého se stal několikanásobný dolarový miliardář, usídlený mimo dosah amerických trestních orgánů na Bahamách a z euroskeptického příkladného českého vlastence Václava Klause, alias "přítele Vendyho" pro Viktora, kterého novopečený bahamský miliardář o zasloužený podíl z "tunelovačky století" opravdu neošidil, se stal také ohromný boháč, aspoň na české poměry. Opatrný Klaus ale "šikovně" nabytou částku z "úspěšné privatizace" z pochopitelných důvodů raději před občany pečlivě tají. Dobře totiž zná proslulou českou národní vlastnost - "závist".

Dosud tedy o našem druhém demokratickém prezidentovi nevíme, kolik z privatizace uspořádané s Viktorem Koženým získal na své tajné bankovní účty, spravované patrně ve Švýcarsku, kde žije jeho starší sestra. To patrně smí znát pouze jeho oddaná a věrná Livie a snad ještě jejich nejstarší syn - také Václav, který se k Profesorově uspokojení opravdu znamenitě "potatil".

Vašík - junior, koupil v Praze za peníze od taťky soukromé gymnázium, které nejen výlučně vlastní, ale zároveň v něm také přednáší a především řediteluje. Přes studenty, které si pečlivě vybírá podle solventnosti jejich rodičů - žádnou nemajetnou "lůzu" ke studiu do svého ušlechtilého vzdělávacího ústavu samozřejmě nebere, se dokázal skamarádit s nejbohatšími Čechy.

Klausův nadaný synek například dokonce cestoval na privátní jachtě s "českým Billem Gatesem", jak se rád nechával nazývat úspěšný zbohatlík - "proslulý poctivec" Martin Roman - donedávna dlouholetý generální ředitel státního "zlatého dolu" - energetického gigantu ČEZ, který před tím z pověření nejvyšších státních představitelů úspěšně ošéfoval finální rozkradení plzeňské Škodovky, započaté husákovským komunistou Lubomírem Soudkem, který jí dle Klause "systémově zprivatizoval". Po spuštění penězovodu z vykrádané slavné firmy do své privátní akciovky Nero, byl pak Soudek slavnostně vyhlášen samotným Profesorem jako "nejúspěšnější podnikatel roku 1993".

Zbývá pokusit se zodpovědět úvodní otázku z naší nedávné historie - Jak je možné, že první polistopadový prezident našeho, tehdy ještě společného státu se Slováky, tak osudově nešťastně svěřil ekonomickou transformaci státu jmenovci Václavu Klausovi, který epochální státní operaci pojal jako příležitost zorganizovat "tunneling století" a na něm si spolu s Viktorem Koženým pro sebe a Livii beztrestně nalumpačit tolik, že to nedokážou utratit ani desítky generací jejich potomků?

Vysvětlení lze hledat v tom, že absurdní dramatik pocházel z dobře situované rodiny, kde jak jeho otec - úspěšný stavební podnikatel, tak matka - dcera někdejšího rakousko - uherského diplomata z Vídně a za Masarykovské Československé republiky Baťova odborného obchodního ředitele, nikdy netrpěli hmotnou nouzí a ani závistí a nevyznačovali se ani vnitřní potřebou si pro sebe neoprávněně přivlastňovat, co jim nepatřilo.

V takovém prostředí zrozený a vychovaný Václav Havel nikdy nepocítil  touhu obohatit se něčím ukradeným. Pouze pochopitelně a zcela oprávněně  toužil po návratu svého rodného státu k tradicím civilizovaného Západu, mezi které patří jako mimořádně důležitá záležitost - respektování soukromého vlastnictví. Disident, absurdní dramatik a pozdější úspěšný politik, proto po vzniku nového českého státu, jako jeho první prezident, vehementně prosazoval urychlené vytvoření zákonů k navracení komunisty ukradeného soukromého majetku buď přímo okradeným, pokud ještě žili, anebo jejich legitimním potomkům.

Pro Václava Havla osobně to znamenalo obdržení rodinného majetku jeho zesnulého děda a otce - zejména legendárního komplexu Palác Lucerna na Václavském náměstí a secesního činžovního domu na nábřeží Vltavy u Jiráskova mostu v Praze /vedle kterého od roku 1996 stojí proslulý moderní "Tančící dům"/. Oba zmíněné, komunisty ukradené objekty, byly po sametové revoluci zakrátko skutečně vydány prezidentu Havlovi a jeho mladšímu bratru Ivanovi.

Naproti tomu Václav Klaus se narodil do zcela jiných poměrů. Jeho rodiče i když byli nemajetní, toužili ze svého poslušného Vašíka vychovat "lepšího pána", který se nikdy nebude muset "živit rukama" a ponižovat "špinavou prací". Nesměl si ani hrát s vrstevníky, protože podle jeho milované maminky šlo o "darebáky", se kterými by si "neměl zadávat". Tatínek, hovořící lépe rusky, než česky, doma spíš nebýval - prý "musí pomáhat hodnému strýčkovi Stalinovi, aby se všichni lidé na světě měli lépe", říkávala malému Vašíkovi maminka, když se na svého tatínka vyptával.

Maminka Václava Klause byla pracovitá nemajetná účetní malých pražských soukromníčků, majících hluboko do kapsy. Přivydělávala si výukou ruštiny, kterou si jako nadšená komunistka upřímně zamilovala, zejména kvůli veršům o lásce ze sbírky romantického básníka Ščipačova a úžasným  reportážím z nádherného Stalinova Sovětského svazu od černovlasého a černookého fešáka Julka Fučíka, se kterým se občas dokonce náhodně potkávala nejen na schůzích strany, ale i v jejích rodných Strašnicích, kde v třicátých létech on také bydlel a později i na Vinohradech, kam se po sňatku se svým sovětským rozvědčíkem přestěhovala. Platonická láska mladé paní k fešákovi Julkovi ale skončila krátce po Vašíkově narození, když jej jako "profesora Horáka" zatklo nemilosrdné Gestapo.

Otec našeho druhého prezidenta byl nejspíš poněkud tajemný dobrodruh, jehož identitu v životopisech náš přední státník z neznámých důvodů dosud úzkostlivě tají. Údajně působil také jako účetní, avšak v Sověty zabrané původně polské části Haliče, tedy, jinými slovy - "u hodného strýčka Stalina", jak vysvětlovala maminka malému Vašíkovi /viz v textu shora/.

Zlí jazykové o otci Václava Klause tvrdí a na internetu o tom kolují prezidentem neautorizované životopisné materiály, ve kterých je prezidentův otec označován za rodilého Haličana, který se po vstupu do Komunistické strany Sovětského svazu stal tajným emisarem nasazeným do ČSR, okleštěného po Mnichovu o oblasti s většinovým podílem obyvatel německé národnosti. Byl k nám prý vyslán v době trvání sovětsko - německého mírového paktu, tedy v létech 1939 - 1941. Usadil se v Praze, v hlavním městě tehdejšího nacistického Protektorátu, kde pak údajně z konspiračních důvodů před sňatkem se soudružkou účetní Marií, rozenou Kailovou, prý změnil, v tehdejších podmínkách nebezpečně znějící rodné příjmení Pružinskij, na zcela nenápadné Klaus.

Ověřování pravé identity prezidentova utajovaného tatínka není pro naši historickou sondu podstatné, avšak důležité je, že Václav Klaus v dětství trpěl hmotnou nouzí a díky prostředí ve kterém vyrůstal, v něm zakořenila nejen obava z bídy, ale také pocit vlastní výjimečnosti nad "obyčejnými lidmi" a přesvědčení, že podle principů komunistického náboženství - tedy materialistické dialektiky, má nárok od třídního nepřítele - teoreticky od vykořisťovatelů dělníků, nebo vesnických kulaků, v praxi od kohokoliv, kdo má něco, co nemá on, si bez ptaní, tedy po bolševicku a bez výčitek svědomí, přivlastnit vše po čem zatouží, kdykoliv to vhodná situace umožní a nikoho se nemusí na nic ptát. Pochopitelně pokládá za důležité, aby ho přitom nikdo neviděl a ani jinak nepřistihl. To je celoživotní krédo druhého prezidenta České republiky.

Vnitřní potřebu přivlastňovat si majetek, který mu "neříká pane", náš   nejvyšší státní představitel nechtěně představil celému světu, v dubnu 2011, na videozáznamu z  prezidentského brífinku v Chile. Bez rozpaků tam odcizil diamanty vykládané plnicí pero, místo aby o ně hostitele zdvořile požádal, jak by na jeho místě učinil každý psychicky a morálně zralý člověk, pokud by neodolatelně zatoužil po získání suvenýru. Náš  prezident doplatil na to, že v zaujetí nad problémem, jak co nejšikovněji a nejméně nápadně uskutečnit kapsářský kousek k přivlastnění lákavého cizího předmětu, ke své smůle přehlédl, že se nachází v objektivu běžící televizní kamery.

Nepodivujme se a nemoralizujme nad neobvyklou exhibicí, kterou nejvyšší představitel a nejvyšší ústavní činitel České republiky předvedl, aby tím "reprezentoval" náš stát v Chile. Uvědomme si však, že z psychologického hlediska principiálně zcela obdobně, již o dvě decenia předtím, si podle stejných osobitých mravních principů, s privatizačním společníkem Viktorem Koženým, přivlastnili mnohonásobně větší cizí majetek než pouze drahokamy vykládané plnicí pero. Václav Klaus to pak vzletně nazýval "úspěšnou kuponovou privatizací", díky které Česká republika prý "úspěšně přešla z nevýkonné ekonomiky socialistické na perspektivní výkonnou ekonomiku tržní". Podle Klausových prognóz a příslibů se nejpozději do 10 let po jím zorganizované "geniální privatizaci", tedy někdy do roku 2003, náš stát měl zařadit mezi "ekonomické tygry".

Jak to je s "úspěšnou ekonomickou transformací" a naší tržní ekonomickou realitou, nám v současnosti dává velmi důrazně na vědomí další vládní exot - ministr financí, kterým kuriózně není ekonom, nýbrž chemik Miroslav Kalousek. Urputně trvá na neustálém utahování našich opasků i když všechny ekonomické ukazatele signalizují, že jde o "cestu do nikam". Raději to zde nepřipomínejme a nezkoumejme - držme se sondy do naší nedávné historie, která zkoumá, proč při vzniku našeho státu Václav Havel osudově pochybil svěřením ekonomické transformace člověku, který jeho důvěru nejspíš účelově zneužil z nízkých osobních pohnutek - z touhy po bezpracném osobním zbohatnutí.

Důstojně vyhlížející a sebevědomě vystupující intelektuál - vysokoškolsky kvalifikovaný ekonom - inženýr se socialistickým vědeckým titulem CSc, v rozporu s jeho úctyhodným vnějším vzhledem, uvnitř skrývá morálně nevyzrálého, po neoprávněném zbohatnutí prahnoucího, zakomplexovaného, pocitem neuznání trpícího nešťastného bližního. Tuto skutečnost však zcela jinak vnitřně zformovaný Václav Havel nedokázal u Václava Klause nikdy ani částečně odkrýt.

Zmíněné Havlovo osobní pochybení se ukázalo být fatální osudovou chybou, největší které se jako prezident na svém státu a jeho poctivých občanech dopustil. V čase osudových historických celospolečenských změn nedokázal ani částečně domyslet, jak ustavení Václava Klause do pozice nejrespektovanějšího odborníka pro uskutečnění epochálních ekonomických systémových změn a s tím souvisejících změn mravních imperativů české občanské společnosti, osudově poškodí budoucnost obou nově vzniklých samostatných států - České republiky a Slovenské republiky.

Prakticky totální rozkradení tradiční československé průmyslové základny a s tím nastalý úpadek morálky na úrovni nejvyšších státních představitelů a mocenských elit, jsou základními příčinami, proč polistopadový vývoj obou nových demokratických států, založených k datu 1.1.1993, probíhá tak žalostně v porovnání s úspěšným vývojem demokratického Masarykova Československa, založeného 28. října 1918, jehož úspěšnou ekonomiku zakládal čestný a schopný ministr financí Alois Rašín /1867– 1923 po atentátu/.

Schopnosti obou národů přitom zůstávají v podstatě konstantní. Za náš kolektivní osud proto nesou hlavní zodpovědnost státní a političtí představitelé. V jednotlivcích, kteří tuto reprezentaci personifikují, je příčina našeho současného kolektivního neúspěchu. Vleklý pád  novodobého českého státu nastartovali Václav Havel spolu s Václavem Klausem. "Jak k tomu došlo?" - snad pomohla aspoň částečně objasnit tato sonda.

Příloha: Úvodní foto - Václav Klaus s Viktorem Koženým, Praha 1992