Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Takoví jsme byli: Největší pomník v Evropě k věčné slávě generalissima Stalina (1/4)

 

Neléčený syfilitik, notorický alkoholik, "první dělnický prezident" a nejvyšší velitel československé lidové armády - soudruh Klement Gottwald i když měl vypito, a to od jeho válečného moskevského pobytu bylo prakticky stále, dobře věděl, že jestli chce v lidově demokratickém Československu jako nejvyšší státní představitel úspěšně obstát v historickém dějinném procesu vědeckého budování socializmu, musí v právě nastávající etapě zostřujícího se třídního boje úspěšně vyhledávat a likvidovat zákeřně skryté vnitřní nepřítele strany a socializmu, jak spřáteleným státníkům soudružsky radí a důrazně připomíná jeho drahý přítel, učitel a vzor - veliký Josif Vissarionovič Stalin.

 
  • takovi-jsme-byli-nejvetsi-pomnik-v-evrope-k-vecne-slave-generalissima-stalina-1-4

Soudruh Gottwald si jasně uvědomoval, že logicky je dále nezbytně nutné, aby nebyl svým vzorem a moudrým kremelským učitelem on sám odhalen jako "vnitřní nepřítel", čili "imperialistický zrádce a špion" a ve stranickém pořádku "soudružsky vyřešen". Tedy zatčen státní bezpečností, pak za přítomnosti zkušených sovětských poradců "efektivně vyslýchán", následně doveden k "dobrovolném přiznání" a nakonec "na přání lidu" oběšen.

V duchu sám sebe ocenil za jasnozřivost svého zamyšlení. Rozhodl se za duševní výkon odměnit z placatky věrně čekající v tajné skrýši jeho psacího stolu. Odměnil se čtyřmi loky a než placatku vrátil do skrýše, opět mu myslí prolétlo podezření, že z ní ubývá víc, než je správné. Tísnivé pomyšlení na imperialistického špiona z vlastních řad, který mu možná chodí z placatky upíjet, jej vrátilo k hlavnímu programu strany a vlády, za který pociťoval internacionální komunistickou zodpovědnost - uchlácholit soudruha Josifa Vissarionoviče Stalina, který v Kremlu vyjádřil nespokojenost s plněním dodávek uranové rudy do SSSR ze západočeského  Jáchymova.

"Musím o pár tisícovek, nejlépe aspoň o deset tisíc, navýšit počet stranou spravedlivě potrestaných zločinců pro zvýšení těžby uranu a k tomu ještě nějak zvlášť podařeně dokázat drahému Josifu Vissarionoviči svou upřímnou lásku a věrnost při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin", uvědomoval si Kléma při pohledu na kalendář, když ostřížím zrakem ověřoval, zda se někde poblíž jeho ukryté placatky s vodkou nepohybuje žíznivý imperialistický špión. Stalinovo životní jubileum, či "jubilo", jak ono podezřelé imperialistické neslovanské slovo vyslovovali četbou "třídně bezcenných" knih nezatížení soudruzi, mezi kterými Kléma celý život vynikal, připadne na 21.prosince 1949. K mimořádnému uctění největšího přítele československého lidu - generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina, tedy zbýval ještě téměř celý rok.

Mysl prvého československého dělnického prezidenta trýznilo pomyšlení, že i když bývalá chemická továrna Hermann Goring Werke v Záluží u Mostu, založená Hitlerovým maršálem letectva, neblahé paměti, k výrobě syntetického benzínu z krušnohorského hnědého uhlí, byla  slavnostně přejmenovaná na "Chemické závody J. V. Stalina" a nejvyšší hora v republice - Gerlachovka ve Vysokých Tatrách, se ke generalissimově sedmdesátinám přejmenuje na "Stalinův štít" a každé město a obec v ČSR se už honosí náměstím, nebo třídou J. V. Stalina, že k dostatečnému uctění významu "jubila" drahého sovětského soudruha stále něco podstatného chybí.

Soudruh Gottwald si stále nebyl jistý, zda neupadne do Stalinovy nepřízně - zda svým velkým vzorem a přítelem nemůže být odhalen jako zrádce a špión a nejdříve za soudružské pomoci sovětských vyšetřovatelů usvědčen z imperialistického spiknutí a pak za jásotu pracujícího lidu "spravedlivě oběšen", jak vpředu blíže vysvětleno.

"Nu, což - ráno moudřejší večera, zatím si ještě trochu loknu a pak mne určitě něco šikovného napadne", řekl si Kléma a jak řekl, tak učinil. Placatka už ale byla skoro prázdná. Do oběda chystaného pro něj

v prezidentské jídelně, kde si dopřeje několik legálních aperitivů, scházelo ještě více než dvě hodiny. 

Nezbývalo, než opustit prezidentskou pracovnu a vyrazit "prostudovat vědecké spisy". Soudruh prezident vyňal již skoro prázdnou placatku ze skrýše ve spodním šuplíku svého stolu, pečlivě jí uložil do tajné vnitřní kapsy saka a rázně vykročil do prezidentské knihovny ve vedlejším sále. "Rázně vykročil" spíš pouze ve své představě, protože i průměrně bystrému pozorovateli by nemohlo ujít, že při náročné cestě k dvoulitrové hlavní zásobovací láhvi s vodkou, ukrytou v Leninových spisech, ze které doplňoval "provozní placatku", kráčel poněkud nejistě. Na to ale řádně prověření soudruzi spolupracovníci z prezidentského týmu "milovaného Klémy" už byli u svého šéfa dávno zvyklí.

Silvestra 1948 prezident Gottwald slavil s chotí Martou a starým  kamarádem Rudlou Slánským - generálním tajemníkem strany a jeho manželkou Josefou. Rudlu s Klémou spojovalo staré věrné soudružství a komunistické přátelství z let zakládání a zocelování KSČ a roky exilu strávené společně s rodinami za války u soudruha Stalina v Moskvě. Když si spolu u jolky ozdobené "dědou Mrázem" v prezidentově vile soudružsky vypili, Rudla prozradil svému nejlepšímu kamarádovi, že 155 centimetrů vysoký Josif Vissarionovič velice oceňuje pomníky, na kterých je ztvárněn vyšší, než kolik vyrostl a když v nich přečnívá případné další postavy, pokud jde o sousoší. Rudlův postřeh pro Klému znamenal vyřešení problému dárku ke Stalinovu "jubilu". Nekomunisté by řekli, že ateista soudruh Gottwald od ateisty soudruha Slánského obdržel skutečný "dar z nebes".

"Ano! To je ono! K jubilu soudruha Stalina nařídím v Praze vybudovat jeho pomník, jaký svět neviděl!", zasnil se Kléma. 

Hned v lednu 1949, roku Stalinova slavného "jubila", prezident svolal k sobě na Hrad pracovní poradu. S Vaškem Kopeckým, Tondou Zápotockým a Rudlou Slánským si nejdříve srdečně soudružsky připili do nového roku. Když si již poněkud opojený Kléma, kterému jako notorikovi stačilo k opičce velice málo, zapálil lulku a prezidentskou kanceláří se začal šířit voňavý tabákový dým, seznámil soudruhy s prvořadým stranickým a státním úkolem, který nazval "Akce Stalinův pomník". Zdůraznil, že jde o dárek k prosincovým generalissimovým sedmdesátinám. 

Zápotocký - vyučený kameník, Klémou zadané téma uchopil jako svou srdeční záležitost. Tonda, spolu s Kopeckým z přítomných nejlepší a nejzkušenější táboroví řečníci, ze sebe začal chrlit vodopád odborných připomínek o tom, že nejvhodnějším materiálem nebude bronz, ale kámen - nejlépe žula, se kterou v mládí nejvíce pracoval. S entusiasmem se vyjadřoval k optimální velikosti potřebných žulových bloků z lomů, k potřebě nástrojů a ochranných pomůcek na stavbě, jako by pomník měl sám do kamene začít tesat.

Jeho fantazírování o kameničtině ale ostatní soudruhy příliš nezaujalo. Spíš byli zkušenými představiteli "zdravého ideologického předvoje dělnické třídy", než řemeslníky se zkušeností s výkonem nějaké konkrétní užitečné práce. Včetně Klémy, který po získání výučního listu poctivého řemesla truhláře ve Vídni, pak hned sloužil v rakousko - uherské armádě. Po zběhnutí pak pobyl u legionářů a po dvou letech strávených v československé armádě po první světové válce, se vrhl na profesionální cestu "leninského revolucionáře" bojujícího proti "prohnilé masarykovské demokratické republice" a jejím "buržoazním pořádkům". 

Vašek Kopecký musel rozjetého Tondu taktně soudružsky upozornit, že mezi nimi je pouze "druhořadý soudruh", protože do Gottwaldovy KSČ přestoupil jako původně člen podezřelé sociální demokracie a že Klému a jeho "karlínské kluky" a členy válečné "moskevské party", nebude jako bývalý "sociálfašoun" /x/ poučovat a žvaněním o práci zdržovat od nutného politického domyšlení tohoto závažného stranického úkolu.

/x/ Poznámka: Tímto "inteligentním" termínem pravověrní Gottwaldovi komunisté za první republiky rádi označovali československé sociální demokraty.

Zápotocký rozhořčením zrudnul až po okraje svých odstávajících uší, avšak před Klémou raději disciplinovaně zmlkl. Ten se po něm ujal slova. Nejdříve doporučil další soudružský přípitek. Když zmáčkl tlačítko na sekretářku a přikázal aby donesla třetí láhev vodky, zapálil si druhou ranní lulku, natočil se v křesle k ušatému předsedovi vlády a s přísným výrazem procedil mezi sevřenými rty - "Soudruhu Zápotocký, pomník soudruha Stalina sice bude kolektivním dílem strany a vlády, ale ne pod tvým, ale pod mým vedením! Na to Tondo nezapomínej, mohl bys narazit!"

Pak vstal, potáhl z lulky a při přecházení sem a tam pokračoval - "Soudruzi, musíme ustavit nějaký kolektiv prověřených soudruhů umělců, myslím, že nejlépe sochařů, kteří zařídí vypracování návrhů, ze kterých pak vybereme takový, kde bude Josif Vissarionovič ztvárněn jako nejvyšší, protože….. /teď se zamyslel jak to správně vyslovit, aniž by si tím naběhl proti sobě - na udání do Kremlu, že o Stalinovi řekl, že je malý/….. - když se nad tím soudruzi správně politicky zamyslíme, takový pomník bude k uctění velikého soudruha Stalina nejlepší". Členové prezidentské komise uznale pokyvovali hlavami nad Klémovým moudrým shrnutím mimořádně důležitého stranického úkolu, který před nimi předestřel.

Tvůrčí nadšení jako první projevil generální tajemník strany, soudruh Rudolf Slánský - "Soudruzi, vyhlásíme celostátní budovatelskou akci pro všechny uvědomělé občany - umělce, techniky, dělníky a brigádníky", rozohnil se nejuznávanější ideolog a druhý muž ve státě, kterému komunistická strana a svěřila své nejvyšší vedení. Soudruh Kopecký pak ze sebe vychrlil rým, který jej jako ctitele Kmochovy kolínské dechovky v souvislosti se Stalinem bystře napadl - "Postavíme v Praze Stalina, který bude vidět až z Kolína!". Kléma si pomyslel, že Václav má opravdu mimořádný kulturní rozhled a umělecký talent. Hned se proto odměnil dalším stakánkem vodky za to, že tak talentovaného soudruha správně pověřil zodpovědností za rezort informací v komunistické vládě.

Tonda Zápotocký, který v sobě nedávno také objevil umělecké nadání - tehdy právě chystal vydání svých částečně životopisných románů, "literární skvosty" nazvané - "Rudá záře nad Kladnem" a "Barunka", po ponížení, kterého se mu od hulváta Kopeckého před chvílí dostalo, náhle zatoužil otupit Václavův básnický úspěch u prezidenta. Oproti apoliticky plytké veršovánce Kopeckého ze sebe vysoukal verš, který nepostrádal bojovnost a třídní uvědomění. Rým, kterým se před Klémou Tonda blýskl, zněl - "Postavíme v Praze Stalina, před kterým do krysích nor strachy zalezou imperialisté z Wall Streetu a Londýna".

Gottwald se v duchu až zastyděl, že takový talent na objevování "krásy slova", jaký mají jemu podřízení soudruzi, sám nemá. Tleskl proto rázně do dlaní a zvolal své oblíbené heslo - "Straně věřte, soudruzi!" a méně hlasitě, avšak nesporně smysluplněji, dodal - "Nyní už rozchod soudruzi a chutě do díla!". Ve skutečnosti se už nemohl dočkat až zůstane sám a bude moci dorazit poloprázdnou třetí láhev, kterou jim na jeho příkaz před půlhodinou donesla jeho sekretářka.  

Komise Svazu umělců ustavená jménem KSČ a vládního výboru pro Stalinův pomník o týden později, písemně oslovila všechny registrované sochaře v ČSR, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost.

Zadání ukládalo, že má jít o sousoší třicet metrů vysoké, ve kterém v popředí bude stát generalissimus Josif Vissarionovič Stalin a že má být z materiálu, který mu zajistí věčnou životnost. Nejspíš tedy bude ze žuly, nebo z bronzu /x/. Monument bude umístěn někde mezi Hanavským pavilonem a Čechovým mostem na hraně Letenské pláně tak, že generalissimus v nadživotní velikosti bude vyčnívat nad strání nad Vltavou a bude hledět přes Pařížskou třídu do dáli /xx/.

/x/ Poznámka 1: Tehdy ještě nebyl vybudován Letenský tunel. Hmotnost pomníku v návaznosti na statiku tunelu proto zadání neřešilo. 

/xx/ Poznámka 2: Tak by "nejlepší přítel československého lidu" na věky věků "přísně ale spravedlivě" dohlédl na dění až v samém centru Prahy.

Zadání dostal také akademický sochař, rodilý Pražák, Otakar Švec /1892 - 1955/. Byl již známý sochař, stále pohledný chlap, který sochařinou slušně vydělával a bohémsky utrácel, kolem kterého se vždy točily ženské. Před válkou z mladických sociálních ideálů vstoupil do komunistické strany, ale v době Stalinem inscenovaných procesů ve druhé polovině třicátých let, jako víc inteligentních a charakterních soudruhů po prohlédnutí, co jsou komunisté zač, ze strany dobrovolně vystoupil /x/

/x/ Poznámka: Jako např. také spisovatel a experimentátor s formou českého jazyka, MUDr. Vladislav Vančura, autor románu "Rozmarné léto" a dalších literárních děl, vč. několika filmových scénářů, za heydrichiády popravený nacisty, o kterém komunisté po válce tajili, že byl slušný člověk, který se s nimi už před válkou rozešel.

Švec si dobře uvědomoval, že monstrum s patnácti metrovými paňáky a betonovým soklem, dohromady třicet metrů vysoké, asi devět metrů široké a dvacet metrů dlouhé, spotřebuje tisíce kubíků kamene a i když postavu  vpředu i ty za ním odlehčí dutými vnitřky, stejně zbude taková tíha, že svah letenské stráně nevydrží a celé monstrum se sesune do Vltavy. Autora vítězného návrhu pak za takový průser komunisté přinejlepším na doživotí zavřou, nebo spíš oběsí.

Proklínal toho, kdo takovou hovadinu jako zadání pro pomník vymyslel, ale přesto se rozhodl do soutěže nějaký návrh zaslat. Jednak se obával, aby se mu komunisté za neúčast v soutěži na památník pro Stalina nemstili a za druhé věřil, že jako nestraník stejně nemůže soutěž takového ideologického významu nikdy vyhrát.

Uplácal tedy z hlíny a pak ze sádry odlil, tři čtvrtě metrů vysoký model s vpředu centrálně umístěným paňákem a hlavou podobnou Stalinovi, ve vojenském kabátě, s velkými vojenskými nárameníky a knihou v levé ruce, kterou si pro generalissima - komunisty nejoslavovanějšího vojevůdce v dějinách lidstva z legrace vymyslel místo zbraně. Hlavního paňáka naschvál nechal nakročit z podstavce nikoliv levou - šťastnou nohou, ale pravou. Po obou stranách za ním umístil ve dvou řadách další postavy s anonymními tvářemi, ale s hvězdami, srpy a kladivy a dalšími atributy, kterými zvýraznil dobový komunistický folklór. V řadě za Stalinovou levicí byly postavy čtyř sovětských občanů, mezi nimi jedna žena, za zlosynovou pravicí pak čtyři Čechoslováci, z toho dvě ženy.  

Docela dobře se bavil plácáním absurdních nápadů do hlíny k zaslání výtvoru do soutěže organizované komunisty. Své krásné ženě, která mu nedávno stála modelem mladé ženy držící americkou vlajku, pro bronzové sousoší k třetímu výročí osvobození Domažlic americkou armádou, říkal - "Vlasti, uvidíš až tuhle hovadinu komise obdrží, tak budu až do konce života dělat už jenom normální sochy -  krásné ženské, nebo motorky /x/, jako dřív.

/x/ Poznámka: Otakar Švec je autorem známé předválečné bronzové plastiky závodníka řítícího se na motocyklu, výtečně znázorňující dynamiku pohybu, která získala několik ocenění na výstavě v Paříži. Socha patří ke klenotům našeho moderního výtvarného umění.

Dne 11. prosince 1949 porota z šedesáti došlých návrhů vybrala jako vítězný návrh číslo 39, autorů akademického sochaře Otakara Švece a manželů ing. architektů Jiřího a Vlasty Štursových /x/, s následujícím odůvodněním - "Oceněný návrh jako jediný spojuje myšlenkově pojetí sochařské, architektonické vyjádření a začlenění do prostoru v ukázněný celek. Z ideologického hlediska je tento návrh jediný, který spojuje osobnost vůdce pracujícího lidu a vedoucí osobnost celého pokrokového světa, osobnost generalissima J. V. Stalina jasně s lidem ……. atd, atd /citace viz Literatura ad 1), str. 37/".

/x/ Poznámky: 1) Švecovi dobří přátelé, manželé Štursovi, při úvodní konzultaci autorovi pomohli ujasnit architektonické hledisko a optimální rozměrové parametry památníku. 2) Známý akademický sochař Jan Štursa byl Švecovým profesorem na Akademii a jde o strýce zmíněného inženýra architekta Jiřího Štursy.

Komise dále definitivně rozhodla, že pomník bude ze žuly a uplatnila připomínku, že vpředu umístěný Stalin nemůže být stejně vysoký jako postavy za ním, ale musí být o hlavu vyšší. 

Po rozhodnutí o materiálu a odhadnuté potřebě cca sedm tisíc kubických metrů žuly, byla ustavena odborná geologická komise, která pro těžbu  určila dvě ložiska na Liberecku. Obrovská předpokládaná váha si vyžádala odborný posudek geologů také k únosnosti letenské pláně, která je v místě nad Čechovým mostem z břidlice. Bylo doporučeno zpevnění terénu v celé oblasti železobetonovými piloty.

Při posuzování uvedených nutných opatření bylo jasné, že původně předpokládaný termín dokončení pomníku v roce 1952, nelze dodržet. Byl stanoven nový termín - rok 1954.   

Soudruh Václav Kopecký k rozhodnutí o posunutí termínu tehdy prorocky prohlásil - "Co jsou dva roky proti věčnosti! V Egyptě stojí pyramidy už pět  tisíc roků a jsou z pískovce. Pomník soudruha Stalina bude ze žuly a bude tu stát na věky, jako naše přátelství s bratrským lidem Sovětského svazu, stejně jako je věčná naše láska k J. V. Stalinovi!"

K slavnému výročí Stalinova životního jubilea pak soudruh Klement Gottwald, dne 21. 12. 1949, za účasti představitelů strany a vlády, za doprovodu vojenské hudby a přítomnosti davů pracujících, tisku, rozhlasu a filmu, slavnostně poklepal zlatým kladívkem na základní kámen, uložený s velkou slávou na nesprávné místo v letenské pláni. Protože tehdy už se komunistická strana "nikdy v ničem nesměla mýlit", ceremoniálně poklepaný základní kámen byl později v tichosti tajně převezen o několik stovek metrů dál na skutečné místo budoucí stavby.

Neslavná historie pomníku největšího masového vraha historie, který v počtu popravených a utýraných obětí dokonce překonal zlosyna Adolfa Hitlera, právě započala……..

/pokračování/

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře