Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Volba nového prezidenta: Náš jediný prezident, který o funkci nestál - Emil Hácha (2/2)

 

Tak jako Beneš až do své smrti trpěl prokletím Mnichova 1938, tak podobně Hácha až do konce života pociťoval vinu za svůj podpis v říšském kancléřství v Berlíně, z časných ranních hodin 15. března 1939. Z hrůzy ze zničení Prahy podepsal memorandum o zřízení protektorátu. Jako kvalifikovaný právník věděl, že jeho podpis v civilizovaném světě nemůže mít žádnou váhu, protože jednak neměl právo něco takového podepsat - nebyl k tomu vládou zmocněn a navíc jednal pod nátlakem. Byl si však trvale vědom, že šlo o jeho politické selhání. "Pocit viny v jeho vědomí trvale zůstal. Doufal však, že historie jej bude soudit spravedlivě….. /citace L. Feierabend, Ve vládě protektorátu, Universum Press New York, 1962/".

 
  • volba-noveho-prezidenta-nas-jediny-prezident-ktery-o-funkci-nestal-emil-hacha-2-2

V den svých 67. narozenin, 12. července 1939, čtyři měsíce po berlínském podpisu, mezi svými přáteli Hácha o Hitlerovi mluvil jako o "darebákovi a podvodníkovi a odsuzoval nacizmus a germanizační snahy ….. /citace L. F. viz vpředu/". Postupem času litoval, že v Berlíně neodolával statečněji a uznával, že jeho podpis na zřizovací listině protektorátu byl chybou. Neustávající výčitky svědomí právě o tomto jeho selhání způsobovaly zhoršování jeho zdraví, chatrného již před tím.

V prosinci 1939 Hácha odmítl říšskému protektorovi v Čechách a na Moravě, Konstatinu von Neurathovi, složit povinný slib věrnosti Vůdci Velkoněmecké říše. Další události kolem složení tohoto slibu nejsou zcela vyjasněny. Shoda historiků je ale v tom, že se Hácha složení slibu delší dobu statečně bránil, ale nakonec po obdržení tajné Benešovy instrukce, aby tak z taktických důvodů učinil, se podvolil.

Po demisi Beranovy vlády se předsedou protektorátní vlády stal statečný vlastenec, tajně spolupracující s Benešovým exilovým odbojem - generál Alois Eliáš /1890 - 1942/, popravený nacisty za stanného práva. V lednu 1940 z Protektorátu z Eliášovy vlády utekli ministři Feierabend a Nečas /x/ kvůli nebezpečí zatčení Gestapem pro spolupráci s exilovým prezidentem. Oba uprchlé protektorátní ministry pak Beneš v Londýně jmenoval členy své prozatímní československé vlády.

/x/ Poznámka autora: Není mi známa žádná souvislost zmíněného politika s premiérem ČR Nečasem a nezkoumal jsem ji.

Exilový prezident Beneš měl k Háchově složité situaci v Protektorátu zpočátku pochopení. Protektorátnímu prezidentovi projevoval uznání a respekt. Po Hitlerově útoku na Sovětský svaz, zahájený 21. července 1941, kdy byla Spojenci uznána Benešova exilová vláda, se ale jeho postoj k Háchovi začal měnit.

27. září 1941 byl v Praze Gestapem zatčen předseda protektorátní vlády generál Eliáš. Týž den vystřídal ve funkci protektora Konstantina von Neuratha, SS-obergruppenführer Reinhard Heydrich. Následující den Emil Hácha vypracoval svou demisi pro zaslání Hitlerovi do Berlína, ve které argumentoval svým pokročilým věkem a špatným zdravotním stavem. Od jejího odeslání však ustoupil, protože místo toho dal přednost uplatnit jako prezident u Heydricha písemnou žádost o milost pro generála Eliáše. Za zatčeného premiéra protektorátní vlády však orodoval marně.

Ještě v prosinci 1940 Beneš v Londýně k Háchově berlínskému osudovému podpisu prohlásil - "Neodsuzujte Háchu….. Co měl ten starý člověk dělat, když jsme ho nechali v takové situaci? …./citace Acta Occupations Bohemiae et Moraviae, Acadamia ČSAV Praha, 1966/". Exilový prezident svými tajně doručovanými vzkazy z Londýna Háchovi dodával sebevědomí a ducha konspiračního odporu proti Němcům.

I po atentátu na Heydricha, uskutečněném 27. května 1942, Beneš v projevu BBC do vlasti řekl - "Vím, že pro dr. Háchu je dnešní jeho situace také jeho osobním neštěstím a že to, co se stalo 15. března 1939

v Berlíně, bylo především pustým násilím a sprostou ničemností nad ním, slabým, chorým starcem…./citace B. Lašťovička, V Londýně za války, SNPL Praha, 1966/".

Hácha v Protektorátu nemohl z moci loutkového prezidentského úřadu nic podstatného měnit. Podával k nacistickým úřadům četné intervence ve prospěch českých občanů, například proti masovému zatýkání Čechů, proti germanizaci, proti zacházení s vězni v koncentračních táborech. Usiloval o propuštění zatčených legionářů, sokolů, studentů a kněží. Vícekrát protestoval s poměrně značnou osobní statečností ve prospěch Čechů u říšského protektora Neuratha i u říšského ministra SS a policie K. H. Franka. Hácha dokonce u Franka protestoval proti jmenování československého patologického zrádce Emanuela Moravce ministrem osvěty a školství. Ovšem opět marně.

Protektorátní prezident neměl praktické možnosti prosazovat svou vůli vůči nacistické moci. Ale protektorátní vláda s jeho vědomím, prostřednictvím ministra financí Kalfuse, tajně pomáhala příslušníkům postižených rodin zatčených českých vlastenců. Hácha věnoval prostřednictvím charity půl milionu protektorátních korun ze svého na podporu rodin zatčených.

V protektorátních poměrech výtečně se orientující bývalý karlovarský knihkupec a někdejší československý občan německé národnosti - Karl Hermann Frank /1898 - 1946 popraven na Pankráci/, v protektorátu vysoký nacistický hodnostář, využíval k pacifikaci Háchy jeho veřejné diskreditování fašistickou organizaci Vlajka. S její pomocí vynucoval na prezidentovi a protektorátní vládě až nechutně podlézavé projevy loajality k Říši. Těch se Hácha a členové vlády opravdu dopouštěli.

Prim v kolaborační rétorice a zrádcovských postojích sehrával nechvalně proslulý ministr osvěty a školství, bývalý vysoký štábní československý důstojník - vpředu zmíněný "zrádce národa" Emanuel Moravec /1893 - 1945/. V jeho případě však šlo o kolaboraci nikoliv z donucení. Před zatčením v době květnového povstání volil sebevraždu. 

Benešův vztah k Háchovi se během šesti let protektorátu měnil. Byl jiný před mezinárodním uznáním československé vlády v exilu a po něm, před heydrichiádou a po ní, před Benešovou návštěvou u Stalina v Moskvě v prosinci 1943 a po ní. Benešův ambivalentní vztah k Háchovi nedůstojně vyvrcholil po jeho návratu z londýnského exilu.

Lze zaznamenat, že zvrat v Benešově vztahu k Háchovi nastal po vysílání moskevského rozhlasu, který po Hitlerově útoku na Sovětský svaz začal na Háchu tvrdě útočit. Další příčinu zhoršení Benešova postoje k Háchovi lze spatřovat v dosud rozporuplném hodnocení atentátu na Heydricha a toho, co po něm následovalo.

U západních Spojenců atentát zvýšil prestiž československého zahraničního i domácího protinacistického odboje a osobně Benešovu, ale  protektorátní odboj, který s atentátem nesouhlasil zcela bez výhrad, byl heydrichiádou zdecimován a mnoho nezúčastněných občanů protektorátu přišlo o život.

Argumenty o zdecimování údajně jediného účinného protinacistického odboje, kterým měl být pouze odboj komunistický, se staly základem nesmiřitelné kritiky atentátu ze strany diktátora Stalina a československých komunistů trávících válku v bezpečí v Moskvě.

Benešův zprvu chápavý postoj k Háchovi, skončil 10. října 1942 ostrým prohlášením učiněným z Londýna na jeho adresu - "Hácha a jeho vláda svým jednáním čest národa zhanobili. To co dnes dělají, je v očích ostatního světa zrada…..já jsem radil, prosil, že měli včas odejít, zmizet. Neposlechli …../citace Acta Occupations Bohemiae et Moraviae, Acadamia ČSAV Praha, 1966/". 

Po Benešově slavném návratu do vlasti z londýnského exilu, 16. května 1945, byl těžce nemocný, již psychicky neorientovaný Hácha zatčen, v otevřeném voze taženém koňmi potupně vezen s papírovou bláznovskou čepicí na hlavě přes Prahu do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde smrt

1. června 1945 milosrdně ukončila jeho život. Tím jej ušetřila chystaného národního soudu za vlastizradu.

Byl pohřben do rodinné hrobky manželky, rozené Klausové /x/, na vinohradském hřbitově. Jeho jméno na náhrobní desce nebylo uvedeno a není tam dosud.

/x/ Poznámka autora: Nezkoumal jsem, zda jde o náhodnou shodu jmen s druhým prezidentem České republiky Václavem Klausem. O nějaké souvislosti mi však není nic známo.

Háchův osud a potupný odchod ze světa ve vězeňské nemocnici, podle demokratických historiků vyžaduje aspoň částečnou rehabilitaci, kvůli četným nezpochybnitelným polehčujícím okolnostem.

Beneš v posledních dvou až třech rocích Háchova prezidentování svému nástupci zjevně křivdil. Četná obvinění Háchy z údajného zrádcovství, předkládaná na jeho adresu exilovým prezidentem z Londýna i v osvobozené vlasti po návratu z exilu, jsou z právního i mravního hlediska seriózními právníky i historiky označovaná za sporná.

Ve svých Pamětech, vydaných v roce 1947, Beneš napsal - "Dr. Emil Hácha, náš nejvyšší soudce a právník, prezident státu a dr. Chvalkovský, jako zahraniční ministr, v březnu 1939 obětovali ve své trestuhodné politické malodušnosti a nevzdělanosti mezinárodně i vnitřně stát, nemajíce k tomu ani práva, ani žádné legitimace a pověření….Podpis, vzdávající se svobodného státu a přijímající protektorát český, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy, ničím…/citace E. B. Paměti, Orbis Praha, 1947/". 

Naproti tomu Ladislav Feierabend, působící jako ministr v Háchově protektorátní i Benešově exilové vládě, ve svých  pamětech uvedl - "Byl to absolutní odsudek nad nešťastným, bezbranným starcem, který Mnichov nepřijal, ani jeho podmínky nevytvořil….. /citace L. F., Ve vládě v exilu, Library of Congress, Washington, 1966/".

Typické bylo stanovisko komunistů, kteří o Háchovi uvedli - "háchovštinu lze srovnávat s rakovinovou nákazou na zdravém těle národního organizmu. Byl to propracovaný systém národní zrady …./citace viz B. Lašťovička, dtto zde vpředu/".

Prezident Beneš, za tři roky po svém tvrdém odsudku nad svým nástupcem, sloužícím státu a národu v mimořádně těžkém období nacistického protektorátu, se sám dostal do podobné situace jako Hácha. Pod tlakem daleko mírnějším, ustoupil v roce 1947 nátlaku Gottwalda a jeho soudruhů a československý stát s občany začal postupně odevzdávat představitelům nové komunistické moci. Završením komunistického puče 25. února 1948 pak v Československu, osvobozeném od nacistů, na více než čtyřicet let podruhé zanikla demokracie v důsledku nástupu komunistické totality.

Literatura: Vladimír Kadlec, Podivné konce našich prezidentů, Kruh, 1991; T. Brod, "Osudný omyl Edvarda Beneše", Academia Praha, 2002;

Kolektiv autorů, Malá ilustrovaná encyklopedie, vydal Encyklopedický dům Praha, 1999. 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře