Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Volba nového prezidenta: Prezident zodpovědný za justiční vraždy - komunista Klement Gottwald (1/2)

 

Volba nového prezidenta: Prezident

zodpovědný za justiční vraždy - komunista Klement Gottwald (1/2)

Vůdce "karlínských kluků" - vyučený truhlář a přirozeně inteligentní komunistický aktivista a novinář - Klement Gottwald /1896 - 1953/, stanul v čele KSČ v roce 1929, když měl tzv. "Kristova léta", tedy 33 let.

Oproti roku 1921, kdy byla KSČ založena a měla 350 000 členů, v době Gottwaldova nástupu do vedení se počet komunistů scvrkl o cca 92%, na asi 30 000. Bylo to proto, že KSČ svým nesmiřitelným štvaním proti všem, včetně napadáním sociálních demokratů, které označovala za "sociál-fašisty", odradila mnoho poctivých dělníků - přirozených potenciálních příznivců. Otevřené násilí ve stylu hrůz bolševické revoluce roku 1917 v Rusku, které KSČ propagovala jako svůj program pro ČSR, odradilo většinu normálně uvažujících a cítících Čechů i Slováků, včetně dělníků, o jejichž přízeň komunisté usilovali nejvíc.

  • volba-noveho-prezidenta-prezident-zodpovedny-za-justicni-vrazdy-komunista-klement-gottwald-1-2

Gottwald si pro politické rozumy a návody, jak působit na československou veřejnost, jezdil do Moskvy. Jím vedená KSČ byla plně podřízena Stalinovu mocenskému monopolu a mezinárodní komunistické organizaci Kominterně, kterou kremelský diktátor rovněž ovládal.

Od roku 1924 Gottwald žil jako komunistický funkcionář a novinář ve společné domácnosti v Ostravě s Marií Holubovou /1899 - 1953/, která si z neznámých důvodů nechávala říkat Marta a její dcerou, skutečně jménem Marta /1920 - 1998/, narozenou ze  svazku, který Marie Holubová udržovala před Gottwaldem. Když skutečná Marta začala chodit do školy, Gottwald si družku vzal. Později se z ní stala proslulá "první dáma" - Marta Gottwaldová, alias "Martička", či méně úctyhodně přezdívaná - "prdelatá Marta".

Po přestěhování do Prahy, Gottwald proslul jako komunistický poslanec Parlamentu. Zviditelnil se zejména známým parlamentním projevem, 21. prosince 1929, kdy na adresu příslušníků ostatních parlamentních stran, mj. řekl - "….vy jste pod komandem bank a imperialistických dravců a vy si k nim chodíte pro rozumy, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud … a my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk a vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry…./citace K. Gottwald, Výbor z díla I., Svoboda, Praha 1971/".

Nástup Hitlera k moci v sousedním Německu, v lednu 1933, přinesl nový impulz k politice československých komunistů. Do této doby KSČ za hlavního nepřítele dělnické třídy označovala zahraniční i domácí buržoazní demokracii. Po nástupu nacistů v Německu, změnila rétoriku a snažila se získat sympatie celého spektra veřejnosti proklamováním tzv. "jednotné protifašistické fronty" a masivní propagandou idealizovaného Stalinova SSSR. Tendenčním vychvalováním poměrů v SSSR, vynikl jako největší "sedmilhář", nedostudovaný filosof, snědý pohledný, kučeravý komunistický novinář, líbící se ženám, divadelní a literární kritik a překladatel z ruštiny, známý v pražské bohémě jako ctitel paní a dívek s dobře vyvinutým "horním objemem" - Julius Fučík /1903 - popravený nacisty 1943/, autor komunisty mimořádně adorované, sebeoslavné knihy "Reportáž psaná na oprátce", ve které Fučík ne zcela pravdivě líčí své zatčení a věznění Gestapem.

Známý demokratický novinář Ferdinand Peroutka /1895 - 1978 v USA/, od počátku Protektorátu vězněný nacisty v koncentráku až do konce války, k Fučíkově prvorepublikové "protistátní revoluční činnosti" ironicky napsal - "Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela …./citace B. Pečinka, Causa Julius Fučík, Reflex, 20. 2. 2003/.

Po jednom z návratů z Moskvy, 9. září 1938, před mnichovským diktátem, Gottwald vlastenecky bouřil na manifestaci na Slovanském ostrově v Praze - "Bránit se Němcům za každou cenu, …. bít se o každý strom, o každou chalupu, o každou vesnici … nepřítel ví, že bychom se udrželi tak dlouho, než přijde pomoc přátel ze SSSR a spojenců …/citace K. Gottwald, Výbor z díla I., Svoboda, Praha 1971/".

Podobně agitoval ještě 22. září 1938 před poslaneckou sněmovnou, kde tvrdil - "Lid Londýna a Paříže, stejně jako Rudá armáda jsou s námi …/citace K. G. dtto viz oba předchozí odstavce/".

Ráno 30. září 1938, ale Rudé právo a komunistická Tvorba a Haló noviny už vyšly úplně vybílené, když naši spojenci Francie a Anglie "za nás bez nás" v Mnichově přijaly Hitlerův diktát o odstoupení našeho pohraničí s většinou občanů německé národnosti Třetí říši.

SSSR byl tehdy jedinou velmoci, která proti mnichovskému diktátu u Hitlera protestovala. Prezident Beneš odletěl 22. října 1938 do londýnské emigrace a Gottwald odletěl 10.listopadu 1938 přes Paříž a Londýn do Moskvy.

V následujícím roce, 23. srpna 1939, ale SSSR překvapivě uzavřel s Hitlerovým Německem mírový pakt o neútočení a mírové spolupráci, který vyvolal ve zbytku ČSR, v USA a na Západě senzaci a rozhořčení. Českoslovenští komunisté se v Protektorátu opět vrátili ke staré politické rétorice o "společném nepříteli"- mezinárodní buržoazii a do "pokrokového mezinárodního třídního společenství" zahrnuli se Sovětským svazem spolupracující "pokrokovou dělnickou třídu" nacistického Německa. Hitlerovy válečné expanze v Evropě, KSČ jako hlásná trouba Kremlu začala disciplinovaně nazývat "bojem mezinárodního proletariátu proti světové buržoazii a imperializmu".

Bývalí českoslovenští občané soudného uvažování, nejen antikomunisté - na Slovensku od 14. března 1939 občané hitlerovského Slovenského štátu a v Čechách a na Moravě od 15. března 1939 občané Protektorátu, kvůli absurdním "politickým kotrmelcům" už nemohli mít ke KSČ valnou důvěru. V této době ale celé oficiální vedení KSČ v čele s Gottwaldem již téměř rok "budovalo naše lepší zítřky" u Stalina v Moskvě.

Jakmile Hitler spojeneckou smlouvu se Stalinem porušil a Wehrmacht spolu s jednotkami SS, 22. června 1941 napadly Sovětský svaz, Stalin pochopitelně zcela změnil válečnou rétoriku propagující spojenectví sovětských komunistů s nacisty a vyhlásil v SSSR "Vlasteneckou válku proti Hitlerovi", jejímž cílem mělo být nejen osvobození Sovětského svazu, ale všech evropských národů "úpějících pod jařmem německého fašizmu". Již 18. července 1941 SSSR uzavřel s Benešovou exilovou vládou v Londýně smlouvu o společných akcích proti hitlerovskému Německu. Beneš za to uznal moskevskou komunistickou emigraci za druhé centrum československého zahraničního odboje. Tím došlo k upevnění Gottwaldovy pozice jako významného státníka. Stal se místopředsedou československé vlády a později po válce premiérem.

Po uzavření československo - sovětské smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci, podepsané mezi Benešem a Stalinem v prosinci 1943 v Moskvě, se aktivita českých a slovenských komunistů v čele s Gottwaldem rozběhla na plné obrátky. V Moskvě byl připraven komunistický politický a hospodářský poválečný program.

Začátkem roku 1945, před návratem do osvobozené vlasti, ho do Moskvy přiletěl z Londýna Beneš s vládní delegací projednat, ale místo uplatnění nějakých vlastních představ, komunistický plán na poválečné uspořádání ČSR bez připomínek schválil. Tím se prezident již před svým návratem z exilu na Hrad ocitl oproti Gottwaldovi v určité nevýhodě.

Benešovi spolupracovníci v londýnské vládě si po jeho návratu z Moskvy stěžovali, že najednou se zapomnělo na všechnu komunistickou předválečnou podvratnou činnost, včetně Gottwaldova "zakroucení krkem demokratům" a jak nevlastenecky se komunisté chovali před Hitlerovým přepadem SSSR v době platnosti paktu Ribbentrop - Molotov v období 1939 - 1941.

Klement Gottwald ale nebyl omezeným, hloupým politikem. Po skončení války československým občanům přesvědčivě sliboval "specifickou cestu k socializmu", bez násilné revoluce, která v roce 1917 proběhla v Rusku.

V září 1946 na zasedání ÚV KSČ Gottwald prohlásil - "na naší specifické cestě k socializmu jsme už kousek prošli, a .. půjdeme po ní pevněji a cílevědoměji …. třeba si uvědomit, že prostředky, jimiž dospěl k socializmu Sovětský svaz, nejsou jedinou možností …/citace K. G. - Sborník statí a projevů, Svoboda, Praha 1947/".

Ještě po únoru 1948 se Gottwald a všichni předáci KSČ vyslovovali o "specifické československé cestě k socializmu". V březnu 1948 generální  tajemník strany Rudolf Slánský /1901 - 1952/ v parlamentu prohlásil - "Naše republika nebude diktaturou, ale zůstane demokratickou zemí ……/citace J. Klofáč, ČSR v létech 1945 - 1980, Index, Kolín nad Rýnem, 1985/".

V důsledku Stalinových tlaků za podpory československých stalinistů ale začalo docházet k násilnému vyvlastňování soukromé zemědělské půdy a jiného soukromého majetku, které bylo v rozporu s deklarovanou "specifickou cestou k socializmu". V očích široké veřejnosti to KSC zdiskreditovalo.

Titíž komunističtí politici, v čele s prezidentem Gottwaldem a generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským, kteří donedávna lid ujišťovali o "specifické nenásilné cestě k socializmu", pak v roce 1951 úplně otočili a začali se plně hlásit k následování SSSR jako "vzoru úplně ve všem", včetně budování socializmu podle "slavné strany bolševiků a velikého Stalina", jak slavnostně vyhlásil generální tajemník strany Rudolf Slánský na stranickém sjezdu v Praze, uskutečněném v uvedeném roce. 

Tragikomickou ukázkou komunistických praktik bylo, že zmíněný nejvyšší komunistický představitel, který oslavná slova o straně sovětských bolševiků a Stalinovi pronesl, byl rok na to v komunistické justiční frašce odsouzen k smrti a oběšen jako "sionista" a "imperialistický špión a zrádce".

Gottwaldovi, který už trpěl rozkladem osobnosti v důsledku neléčené syfilidy, kterou si přivezl z Moskvy a notorického alkoholizmu, už bylo zcela jasné, že zpěčovat se Stalinovi neznamená přijít pouze o politické postavení, ale doslova o život.  

V roce 1946 KSČ dostala celostátně 38% voličských hlasů /v českých zemích vyhrála se 40% a na Slovensku byla druhá se 30%/ a stala se největší československou politickou stranou. Spolu se sociálními demokraty komunisté získali v parlamentě absolutní většinu. Většina občanů ale komunisty nevolila proto, že přijali poučky marxizmu-leninizmu, ale proto, že věřili, že KSČ nezklame a specifickou československou cestou zajistí zavedení plánovaného hospodářství, které zajistí, že u nás již nikdy nenastane nezaměstnanost, jako tomu bylo v době celosvětové hospodářské krize ve třicátých létech, nastartované krachem na newyorské burze v říjnu 1929.

Československá vláda se v červenci 1947 rozhodla přijmout pozvání k jednání v Paříži o přijetí hospodářské pomoci USA poválečné Evropě, tzv. Marshallův plán. Před pařížskou schůzkou odletěla vládní delegace v čele s Gottwaldem a ministrem zahraničí Janem Masarykem k projednání hospodářských otázek do Moskvy. Stalin nejdříve mezi čtyřma očima premiérovi Gottwaldovi za souhlas s přijetím Marshallova plánu drsně vyčinil a později před ním dal delegaci důrazné ultimatum, požadující aby československá vláda jednání o Marshallově plánu v Paříži ihned odvolala, jinak Sovětský svaz zruší spojenectví s ČSR.

Gottwald měl tehdy ze Stalina dle účastníků delegace viditelnou hrůzu. 

Stalinova autorita vzbuzovala v Gottwaldovi úctu a zároveň obavy o vlastní bezpečnost. Zažil v Moskvě ve 30. létech způsob jeho vlády - popravy "špionů a zrádců" na denním pořádku. V obavě o svůj život, po návratu z moskevského jednání o přijetí Marshallova plánu, hodil za hlavu veškeré ohledy k Benešovi a své sliby občanům o "specifické cestě k socializmu" a stal se ustrašenou Stalinovou loutkou. Psychickou úlevu hledal ve zvýšené každodenní konzumaci tvrdého alkoholu.

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře