Fenomén Joch a babylonské zmatení pojmů

Podrobnosti

Z domova / Politika|

10. září 2010|

Petr Schnur, Hannover|

9931 x

Nápad premiéra Nečase pověřit Romana Jocha funkcí vládního lidskoprávníka probudil v Česku politické emoce a vyvolal z levicové strany politického spektra poměrně ostrou polemiku včetně protestů. Pokusme se poměřit Jocha Jochem, tedy jeho politický profil ideologickým nárokem, který na sebe klade.

Roman Joch se označuje za „konzervativního liberála" katolické provenience. Taková definice politické identity v sobě ovšem skrývá hned několik otazníků. Co myslí poněkud podivným spojením konzervatismus-liberalismus? Jsou liberální a konzervativní hodnoty slučitelné? Nový poradce premiéra Nečase navíc není jen tak nějaký konzervativec, ale někdo, kdo tyto hodnoty odvozuje od katolicismu. Podívejme se ale nejprve na pojem „liberální".

Stručně řečeno lze rozlišovat mezi politickým/ústavně-právním a ekonomickým liberalismem. Samozřejmě mezi nimi existují spojení a souvislosti, nejsou ale úplně identické, tak jako neexistuje jeden jediný „liberalismus". Navíc ani duchovní otcové liberalismu neměli pod heslem „svobodného trhu" na mysli vydat stát na pospas vagabundujícímu, spekulativnímu a navíc virtuálnímu nadnárodnímu kapitálu. Ba naopak: úlohu státu spatřovali v jeho regulační funkci, kterou dbá na zachování podmínek reálného a férového trhu.

Další kapitolou je politický liberalismus, který by se divil nad „svobodomyslností", s jakou Roman Joch dokáže relativizovat svobodu a práva jednotlivce, a tedy i právní stát. Ten je hoden svého označení pouze za předpokladu, že v jeho právních normách není zamontované slovíčko „ale" (viz kupříkladu Jochova pozice k mučení). Zákon, zejména ten, který zaručuje psychickou a fyzickou integritu člověka (německý Základní zákon, Grundgesetz, má kupříkladu ve své preambuli větu o tom, že důstojnost člověka je nedotknutelná), nemůže zároveň připustit výjimky. Pokud tak činíme, „rušíme" právní stát.

Roman Joch se dále hlásí ke konzervatismu, který lze obecně chápat jednak strukturálně, jednak hodnotově. První znamená úsilí o zachování panujícího politicko-ekonomického systému/řádu, druhé pak snahu o zachování tradičních hodnot a sociální soudržnosti společnosti. Vzhledem k tomu, že na jedné straně Joch tyto hodnoty odvozuje z křesťanství, konkrétně z katolicismu, ale na straně druhé je evidentně nekritickým zastáncem současné podoby ekonomického liberalismu, je nutné se zamyslet nad „kompatibilitou" obou pozic.

Položil si Roman Joch - podobně jako to učinil kupříkladu Jan Pavel II. - otázku, zda právě tento ekonomický „neoliberalismus" neničí tradiční křesťanské hodnoty způsobem a tempem, které nemají v historii Evropy obdoby? Jochův habitus konzervativního katolíka právě v tomto bodě vykazuje zásadní trhlinu, neboť naprosto ignoruje existenci katolické sociální nauky (Ordo socialis). Již v roce 1891 se v papežské encyklice mluví o společenské solidaritě, o tom, že „volný trh" ztroskotal a že stát musí vydat zákony ve smyslu obecného blaha. Dočteme se tam i to, že nespravedlivé finanční ocenění práce ze strany zaměstnavatelů je zločin. Encyklika Quadragesimo anno (Pius XI., 1931) pak opět potvrdila katolickou pozici vzhledem k sociální funkci státu, který sice neruší právo na majetek, ale reguluje jej ve smyslu obecného blaha. A je nutné vzpomenout Jana Pavla II. a jeho Centisimus annus, ve které podrobil kapitalismus tak zdrcující kritice, které se neodvážila ani tzv. moderní levice 90. let.

Pokud se tedy Roman Joch odvolává na katolickou církev, potom musí brát v úvahu i její sociální etiku, která se zásadně liší od jeho vlastní pozice. Pan poradce by se tedy měl zamyslet nad tím, zda revidovat své katolictví, nebo svůj „neoliberalismus". V každém případě je jeho ideologický rámec „konzervativního liberalismu", do kterého se verbálně uzavřel, podivný konstrukt, který víc zamlžuje, než osvětluje skutečnou myšlenkovou podstatu jeho politického postoje. Obecně lze říci, že konzervativní katolické hodnoty jsou jiné, „sociálnější", než jak je prezentuje Joch; jeho celkový postoj připomíná spíše amerického puritána než evropského katolíka.

Problém Romana Jocha tedy netkví v jeho „radikalitě", která by v případě fundovanosti a vnitřní konsistence mohla znamenat duchovní impuls a přínos pro umdlenou českou politickou scénu, ale v nesnesitelné povrchnosti, s jakou interpretuje jak liberalismus, tak i katolicky orientovaný konzervatismus. Umožňuje tak nebezpečnou instrumentalizaci vyprázdněných pojmů dvou ideových proudů, které tvoří konstituční prvky moderní, pluralisticky pojaté evropské politické kultury. K nim bezesporu patří vedle sociálně demokratického (nezaměňovat s reálně existující levicí) i křesťansko-sociální a tzv. ordoliberální proud. Jejich vulgarizace znamená v konečném důsledku negaci těch civilizačních hodnot, které by poradce Joch měl ve své funkci bránit. Přitom jeho entuziasmus pro lidská práva by skutečně mohl mít „katolicko-liberální průsečík", protože oba směry jsou orientovány univerzálně. Lidská práva nemají ani národnost, ani náboženskou nebo politickou příslušnost, a už vůbec nesmějí podléhat strategickým záměrům mocných tohoto světa. V praxi to znamená, že třeba práva Palestinců jsou zrovna tak nedotknutelná jako práva Židů, že „středověké zákony" kritizujme buď v Íránu i v Saúdské Arábii, nebo nikde, že Augusto Pinochet a další latinskoameričtí diktátoři nebyli zachránci civilizace, ale masoví vrazi.

Je tedy Roman Joch radikální, a pokud ano, tak v čem?

Novopečený poradce Petra Nečase je typický strukturální konzervativec. Jeho radikalita spočívá pouze v bezvýhradné a bezpodmínečné podpoře panujícího stavu světa; není ničím jiným než pečlivě okopírovanou pozicí amerických neoconů, včetně ekonomického liberalismu a podpory americko-izraelské vojenské expanze. V jednom se však přece jen od svých idolů liší. Na rozdíl od nich odmítá - samozřejmě ne anglický, americký anebo izraelský, ale český (!) - nacionalismus.

Jochovo nekritické nohsledství, které se vydává za světoborné novátorství a buřičství, je tedy opravdu „radikálním" příspěvkem do hrnce, ve kterém se vaří nynější česká politická malost. Zároveň je ale výzvou těm osobám, stranám a hnutím, které se hlásí ke křesťansko-sociálnímu myšlenkovému proudu: Jak se vypořádat s fenoménem Joch?

 

Autor je politolog a religionista.

 

Publikováno v aktuálním čísle Literárních novin 36/2010

 

Komentáře