Premiér hot a ministr čehý

Pokud se Česká republika touží prezentovat jako určitý arbitr lidských práv všude ve světě, absolutně to nezvládá. Kritiku nedodržování lidských práv totiž používá velmi selektivně. Dne 4. 3. vypustil při příležitosti předávání ceny Intigamu Alijevovi za lidská práva na zahájení festivalu Jeden svět Karel Schwarzenberg do éteru moudro, že „západní země nemohou strkat hlavu do písku před porušováním práv v Ázerbajdžánu“, přičemž prezidenta Ilhama Alijeva a jeho klan označil za solidní rodinnou diktaturu, která už dlouhá léta utlačuje zemi. (Právo, Baku hrozí firmám z ČR zmrazením zakázek, 25. 5. 2013). To V Kosovu podobná slova na adresu Hashima Thaciho ministr Schwarzenberg nepoužil. Zde nic o „vládnoucím mafiánském drogovém kartelu“ nepadlo. V Kosovu je vše v pořádku, stejně tak ministra netrápí postup západních zemí např. v Libyi, v Sýrii, v Iráku, nesužují ho následky válek v Kongu – a dalo by se pokračovat.

Ministr navíc zpochybnil rezoluci Českého sněmovního zahraničního výboru, který smrt šesti seti lidí, kteří zahynuli v roce 1992 během války v Náhorním Karabachu při arménském útoku, posoudil jako genocidu. „Během války se takové věci stávají“, odtušil ministr s tím, že usnesení výboru není usnesením parlamentu – a on, ministr, to zkrátka vidí jinak. Hrubé, netaktní, nediplomatické. Svými výroky nijak práva utlačovaných v Ázerbajdžánu neposílil. Naopak. Jediné, čeho dosáhl, že má zřejmě ze sebe dobrý pocit. Jeho slova však byla mimořádně diplomaticky necitlivá až urážlivá a ohrozila (a možná významně poškodila) české hospodářské zájmy v této asijské republice. „Bavil jsem se s partnery firem z ČR a s úředníky, kteří mají na starost spolupráci s českými podniky, a nabyl jsem dojmu, že znechucení výroky ministerstva zahraničí začíná nabývat nebezpečných rozměrů pro pokračování hospodářské spolupráce… Nechápeme, proč člověk, který nás měl za strategické partnery během své návštěvy v roce 2008, najednou dospěl k názoru, že jsme solidní rodinná diktatura. Případné neshody by partneři měli projednávat mezi sebou, nikoli přes média… Česko musí odpovědět, zda jsou Schwarzenbergovy výroky i oficiálním stanoviskem vlády“, uvedl Tahir Taghizadeh, ázerbajdžánský velvyslanec v Praze. Co na to dodat? Buď o oficiální stanovisko vlády jde, což by znamenalo, že vláda ČR rezignuje na hospodářské zájmy své země, nebo se o oficiální stanovisko České republiky nejedná. To by v překladu znamenalo, že ministr zahraničí ČR neurčuje zahraniční politiku své země a že na jeho výroky v zahraničí nelze brát ohled. Šlo by o velmi tragickou vizitku naší země v zahraničí a o zásadní selhání ministra samotného. Při své návštěvě v Rusku (co na to ministr zahraničí?) hlásal do světa premiér ČR něco zcela jiného. „Pussy riot nejsou žádné bojovnice za lidská práva“, zaznělo z úst premiéra Nečase, a premiérův ministr se patrně blahem při tomto výroku netetelil. On by tam jistě pronesl něco peprného, něco, co by českým ekonomickým zájmům příliš neprospělo.

Je ovšem otázkou, zda premiér musel volit slova, která volil. Nestačilo pouze dodat, že kolem kauzy Pussy riot vznikl nešťastný mediální šum a že je přesvědčen, že ruská strana nedovolí, aby za podobné jednání padaly nepřiměřeně vysoké tresty? Premiér mohl zpochybnit formu protestu členek Pussy riot – neměl však zpochybňovat jejich cíle. Jeden hot a druhý čehý. Tak nějak lze charakterizovat českou zahraniční politiku v podání Karla Schwarzenberga a Petra Nečase.

Již loni Petr Nečas vytvořil nálepku, do které zahrnul jablka z hruškami a díky níž zpochybnil jakoukoli snahu České republiky o prosazování lidských práv ve světě. Vyjádřil se v tom smyslu, že „podpora dalajlamismu a punkerek Pussy Riot škodí českému exportu“. Jistě, je na místě se ptát, jaký má země potýkající se s korupčními skandály na vládní úrovni mandát posuzovat stav lidských práv v zahraničí. Ale pokud tak již činí, asi by neměla hlásat, že ekonomické zájmy zcela přebíjejí důraz na lidská práva. Ministr zahraničí předvedl loajalitu ke svému premiérovi následovně: „Já s tím zásadně nesouhlasím, ale přiznávám, že pan premiér nikdy neměl velký zájem o lidská práva… Mně smrdí tento postoj pro českého premiéra. Plný kaťata nejsou politika." Co si o tomto mají myslet v zahraničí? Mají klást větší důraz na kroky českého premiéra, nebo českého ministra zahraničních věcí? A nepoškozuje tento stav Českou republiku v zahraničí mnohem více, než cokoli jiného?

Kde jsou doby, kdy se česká diplomacie pokoušela formulovat nějakou koncepci, kdy vytvářela vlastní zahraniční politiku? Naposledy se tak stalo za Jana Kavana, kdy byla formulována česko-řecká iniciativa v případě kosovské krize. Jan Kavan tehdy prezentoval otázku lidských práv jako „základní kámen nejnovější české státnosti". Nezbývá než doufat, že se opět dočkáme diplomacie, kdy premiér i ministr zahraničí potáhnou za jeden provaz a kdy mezi ně nebude muset vstupovat někdo třetí. Kdy budou zahraničně-politické cíle České republiky jasné, zřetelné a srozumitelné pro každého. V době, kdy nás čeká diskuse o základech, na nichž může fungovat Evropská unie, kdy hrozí konflikty na Blízkém a Středním východě, které by eventuálně mohly přerůst v konflikty rozsáhlejší, kdy se hledá řešení neúnosné situace v Iráku a Afghánistánu a kdy na své řešení čekají vleklé konflikty na africkém kontinentu, by to bylo více než záhodno.