Černý humor v Bělehradě

Podrobnosti

Speciály CFP! / Svět kolem nás|

2. červenec 2012|

Diana Johnstoneová |

4831 x

20. května 2012 v rámci druhého kola prezidentské volby získal Tomislav Nikolić, přívětivý bývalý ředitel pohřebního ústavu, něco přes 50% platných hlasů, a vyhrál tak nad úřadujícím prezidentem Borisem Tadićem, který strávil ve funkci 8 let dělajíc vše možné, aby potěšil západní velmoci, které zas dělaly vše co mohly, aby Srbsko držely v izolaci a ponížení. Srbové, za neustálého přirovnávání k nacistickému Německu, byli podrobeni laciné imitaci Norimberského tribunálu pro válečné zločiny, ale žádných miliard Marshallova plánu na obnovu ekonomiky se jim nedostalo. Životní podmínky v Srbsku jsou čím dál tím zoufalejší.

Více než polovina voličů možná považovala volby samotné za vtip a neobtěžovala se jít volit. Nikolić sliboval změnu, nicméně nic nesvědčí o tom, že by měl nějaký plán či prostředky, jak ji uskutečnit. Parlamentní volby na začátku května byly poskvrněny masivními machinacemi s volebními lístky ve prospěch vládnoucí koalice. Ještě před druhým kolem prezidentské volby uzavřel vůdce Socialistické strany dohodu o vytvoření koalice s Tadićovou Demokratickou stranou – koalice preferované západními ambasádami. Takže Nikolić může nakonec zjistit, že je pouhou figurkou, protože vládu povede premiér vzešlý z původní Tadićovy koalice.

Ale i tak dostali voliči alespoň šanci říct ne Tadićově pomíjivé iluzi svobody.

Západním médiím a politikům Srbsko slouží pouze k jedinému účelu – být špatným příkladem „nacionalismu“, který pozvedává ctnostný antinacionalismus EU a NATO. V době, kdy může v zemích EU i bezvýznamná znevažující poznámka na adresu nějaké etnické nebo náboženské skupiny vést k žalobám za „podněcování rasové nesnášenlivosti“, slouží Srbové karikaturistům, pisatelům úvodníků a filmovým tvůrcům k tomu, aby byli po libosti stigmatizováni jako skupina vyvrhelů. Nejoceňovanějším artiklem, který Srbsko exportuje do Evropy, jsou jeho „genocidní váleční zločinci“, kteří jsou posíláni do Haagu, aby nasytili hrdost Evropy na své humanitární hodnoty. Takže tou nejlepší věcí, kterou Srbsko mohlo pro západní média udělat, bylo zvolit „extrémního nacionalistu“ – no, ne tak docela – postačí „bývalý extrémní nacionalista“ či „bývalý ultranacionalista“ či „bývalý ostrý nacionalista“.

Ian Traynor se v Guardianu rozčílil nad tím, že nezvolením do nekonečna přizpůsobivého Tadiće „utrpěly naděje Srbska na urychlenou integraci do Evropy tvrdou porážku“.

Toto „urychlení“ je dalším krutým žertem. Vše, co Tadić letos na jaře po osmi letech poddávání se tlaku EU získal, bylo neochotné svolení, aby se Srbsko stalo „oficiálním kandidátem“ na členství v EU. Členem se ale stane kdy? Pouze když Srbsko provede některé další „reformy“, a především, když Bělehrad akceptuje „nezávislost“ Kosova, které bylo Srbsku ukradeno v důsledku bombardování NATO v roce 1999 a které bylo předáno albánským gangsterům s přáteli ve Washingtonu.

Je to něco, čeho se žádná srbská vláda neodváží. Alespoň ne otevřeně. Nikolić, podobně jako Tadić, se zavázal, že bude sledovat dva vzájemně se vylučující politické cíle: členství v EU a odmítnutí uznat, že historicky srbská provincie Kosovo je nyní „samostatným státem“.

Zvolení Nikoliće pravděpodobně ukazuje, že nadšení pro vstup do EU opadá, což by mohlo dávat smysl, zvážíme-li současnou krizi eurozóny. Nicméně i potápějící se loď může člověku, který se topí, připadat jako záchrana.

Od konce války v roce 1999 bylo Srbsko kvaziokupovanou zemí, obklopenou aliancí NATO. Srbští politici musí usilovat o podporu západních ambasád a prozápadních médií. Mnozí byli připraveni ve Spojených státech. Nikolić je výjimkou, ale aby to vykompenzoval, obrátil se na bývalého amerického velvyslance Williama Montgomeryho o radu, jak zlepšit svůj obraz na Západě.

Po Nikolićovi jakožto „bývalém extrémním nacionalistovi“ mohou dveřníci EU chtít dokonce ještě více (bude-li to možné), aby prokázal svou konverzi k „západním hodnotám“. Nikolić hned zkraje přišel s poněkud překvapivým prohlášením, že se těší na setkání s Angelou Merkelovou, svým „nejlepším spojencem v Evropě“ – překvapivým, protože každý ví, že Německo a Rakousko jakožto tradiční nepřátelé Srbska (viz Sarajevo 1914) byly těmi prvními, kdo podpořil odtržení Chorvatska a Slovinska od Jugoslávie a poté se snažily, aby se konečně po sto letech pomstily Srbům.

Nikolić pozměnil svůj původní slib, že bude usilovat o těsnější vztahy s Ruskem, když prohlásil, že Srbsko musí „mít přátele po celém světě“. Tento „bývalý extrémní nacionalista“, který opustil Srbskou radikální stranu Vojislava Šešelje, aby si založil Srbskou pokrokovou stranu, nepůsobí dojmem, že je tím pravým člověkem, který by se stavěl na odpor západním trýznitelům Srbska.

„Přiveďte ho do Haagu!“

Jelikož v Srbsku zůstali pouze „bývalí extrémní nacionalisté“, co se stalo s těmi skutečnými? Co se stalo s Vojislavem Šešeljem?

Vojislav Šešelj, Nikolićův politický mentor, vůdce Srbské radikální strany a právník, tráví v nizozemském vězení přes devět let, protože jeho proces za účast na údajném „zločinném spolčení“ nikam nepokročil.

24. února 2003 si Šešelj – s vědomím, že Úřad žalobce Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) proti němu vznesl tajnou obžalobu – zabukoval řádný let do Nizozemí, aby se tam vzdal ještě předtím, než bude obžaloba zveřejněna. Směle prohlásil, že je „přesvědčen, že dokáže nad haagským tribunálem zvítězit a vyvrátit obvinění Západu proti srbskému lidu“. V Bělehradu se konalo rozlučkové shromáždění.

Carla del Ponteová, tehdejší hlavní žalobkyně ICTY, napsala ve svých pamětech „Lov: já a váleční zločinci“, že tato obžaloba byla vznesena na žádost bělehradských míst. Zoran Djinjić, který vděčil za svůj post srbského premiéra podpoře velmocí NATO jí na setkání 17. února 2003 údajně řekl: „Pokud jde o Vojislava Šešelje, chceme jen jedno – odveďte ho pryč, ať se již nikdy nevrátí zpátky!“

Důvod, proč dostat Šešelje ze Srbska byl zřejmý. Byl populárním politikem, který sice prohrál volby s Miloševićem, ale když ten byl pryč, mohl se stát hrozivým oponentem prozápadních politiků, které podporovaly velmoci NATO. Nebo se mohly obávat ony.

Šešeljův případ je ilustrací původního účelu jugoslávského tribunálu, jak ho popsal jeden z jeho navrhovatelů, Michael Scharf, poradce amerického ministerstva zahraničí, který se na vzniku ICTY podílel. V srpnu 2004 ve sloupku listu Washington Post zavzpomínal: „Když se tvořil statut jugoslávského tribunálu, Rada bezpečnosti OSN určila tři cíle: za prvé, poučit srbský lid, který byl po dlouhou dobu klamán Miloševićovou propagandou, o agresi, válečných zločinech a zločinech proti lidskosti spáchanými jeho režimem; za druhé, usnadnit národní usmíření tím, že se primární odpovědnost svede na Miloševiće a další přední vůdce a odhalí se způsoby, jimiž Miloševićův režim přiměl obyčejné Srby páchat kruté zločiny; a za třetí, podpořit politickou katarzi, přičemž se umožní nově zvoleným vůdcům Srbska distancovat se od represivní politiky minulosti.“

Čili jinak řečeno, účelem jugoslávského tribunálu bylo přimět srbský národ, aby akceptoval pohled na události v jejich vlastní zemi, který předkládalo NATO.

Americký ministr zahraničí Lawrence Eagleburger již v roce 1992 volal po tribunálu pro válečné zločiny jakožto nástroji, jak donutit srbský národ vidět věci naším způsobem: I když „očekáváme, že srbský lid, když ne jeho vůdci, přijde k rozumu, musíme jeho vůdcům vysvětlit, že jejich země zůstane osamocena, bez přátel, odsouzena k ekonomickému krachu a vyloučení z rodiny civilizovaných států, pokud se budou nadále hnát za sebevražedným snem o Velkém Srbsku. Zejména potřebují pochopit, že druhý Norimberk čeká na pachatele etnických čistek a že národ, v jehož jménu byly jejich zločiny spáchány, čeká soud a opovržení dějin.“

Nicméně ve skutečnosti si tento tribunál, právě proto, že zasahoval v rámci komplexní občanské války proti srbské straně, nikdy nezískal mezi Srby důvěru. Místo toho sloužil k posílení stanoviska zemí NATO, že konflikt je zapříčiněn výhradně srbským nacionalismem. Nepřátelé Srbů, nacionalističtí vůdci Albánců, bosenských Muslimů či Chorvatů využívaly protisrbské předpojatosti Západu ke svým vlastním účelům –  především, aby líčili sami sebe jako nevinné oběti bez jakékoliv odpovědnosti za nepokoje, které zničily Jugoslávii. Tato verze je příliš zjednodušující, než aby mohla přesvědčit Srby, kteří si jsou vědomi spletitosti problému, přestože sami přiznávají, že se Srbové během těchto krvavých konfliktů zločinů dopustili. Tribunál místo podpory usmíření upevnil rozpory a učinil konečný smír téměř nemožným.

Nicméně Šešeljův případ je specifický. Neexistují žádné důkazy o tom, že by se účastnil bojů, neřkuli se podílel na válečných zločinech či disponoval nějakou velitelskou odpovědností. V roce 1999 se nakrátko připojil k vládě národní jednoty během bombardování Jugoslávie, ale po zbytek času byl často ostrým a důrazným politickým oponentem prezidenta Slobodana Miloševiće.

Jako svědek během Miloševićova procesu v Haagu překvapil Šešelj obžalobu, když tvrdil, že skutečným zastáncem „Velkého Srbska“ byl on sám, zatímco Milošević tento koncept vždy odmítal a chtěl zachovat multietnickou Jugoslávii. Milošević zemřel ve své cele ještě před koncem svého procesu.

Stručně řečeno, Šešelj tráví roky před soudem za to, co řekl, a ne za to, co udělal.

Zločin „rezavých lžic“

Zhruba před dvaceti lety se Šešelj stal v západních médiích nechvalně proslulým za to, že se údajně chlubil „vyškrabáváním očí Chorvatů rezavými lžícemi“. Byla to jedna z hlavních hororových historek, které Srbům zajistily reputaci genocidních maniaků.

Vojislav Šešelj se nikdy nestaral o politickou korektnost. Získal jistou proslulost na začátku 80. let jako jeden z nejznámějších politických vězňů v Jugoslávii. Světoznámí intelektuálové ze skupiny Praxis manifestovali na jeho obranu argumentujíce právem na svobodu projevu, ačkoli s Šešeljem v hlavních otázkách nesouhlasili, protože inklinovali k reformnímu marxismu, zatímco Šešelj byl silně antikomunistický. Ale dokonce i jeho protivníci uznávali jeho odvahu a inteligenci.

Za Miloševiće byli političtí vězni propuštěni a Šešelj se stal na začátku 90. let vůdcem Srbské radikální strany, znovu obnovené hlavní srbské politické strany z doby rozkvětu srbské demokracie na začátku 19. století, před 1. světovou válkou a vznikem Jugoslávie na Versailleské konferenci. Když se Jugoslávie začala pod tlakem chorvatského a slovinského separatismu rozpadat, Šešelj se stal předním stoupencem srbského nacionalismu, který znamenal zhruba to, že pokud se Jugoslávie rozpadne na jednotlivé národní státy, Srbsko by se mělo vrátit k národnímu státu, kterým mohlo být jakožto vítěz 1. světové války před vznikem Jugoslávie, 2. světovou válkou a komunistickým rozčleněním jugoslávskému území – zkrátka k „Velkému Srbsku“.Milošević tuto myšlenku nikdy neschvaloval.

V roce 1991 dozrával konflikt mezi etnickými Srby a nacionalistickými Chorvaty v chorvatských regionech s většinově srbským obyvatelstvem. Někteří Srbové uprchli do Srbska ze strachu před návratem ustašovského hnutí, které masakrovalo Srby poté, co nacistické Německo okupovalo a rozbilo Jugoslávii v roce 1941. Konflikt vyvolal mezi Srby obavy z ustašovců a mezi Chorvaty obavy z Četniků – což je označení pro příslušníky srbského odboje proti Otomanské říši a nacistické okupaci.

Téhož roku byl Vojislav Šešelj pozván jako host do satirického televizního pořadu „Minimaxovizija“, který si tropil žerty z obvinění proti Srbům. Šešelj byl dotázán: „Takže vy Četnici, zase masakrujete lidi?“ S kamennou tváří odpověděl: „Vyvinuli jsme nové metody zabíjení. Nyní zabíjíme lžící na boty a to rezavou. Tak se nikdy nemůže pitvou zjistit, na co oběť zemřela. Zda šlo o vraždu, nebo tetanus.“ Účastníci pořadu se té absurditě s použitím lžic na boty smáli. Šlo o černý humor, kterému rozumí asi jen v Bělehradě, ale nikde jinde.

Západní novináři vzali na naléhání svých chorvatských přátel celou věc vážně. Z nevkusného vtipu se stalo svědectví, že se Šešelj chlubil, že jeho muži zabíjeli Chorvaty rezavými lžícemi.

Šešelj poté opakovaně vysvětloval, že šlo o vtip. Ale příběh si žil vlastním životem. Zpráva z 22. května 2012 v International Herald Tribune o zvolení Nikoliće obsahovala zmínku o Vojislavu Šešeljovi, který „řekl, že by rád Chorvatům vydloubal oči rezavou lžící. Nyní je v Haagu za válečné zločiny.“

Nezmíněným aspektem celé historky je to, že paradoxním způsobem reprodukuje Curzia Malaparta, který napsal v románu “Kaput”, autobiografickém popisu role Itálie za 2. světové války, že když navštívil Ante Paveliće, vůdce fašistického Nezávislého státu Chorvatsko a šéfa ustašovců, byl mu ukázán koš s něčím, co vypadalo jako ústřice a bylo mu řečeno, že to jsou „lidské oči... vydloubané Srbům”.

Pokud jde o mne, nikdy jsem nebyla s to chápat Malapartův příběh doslovně, a kloním se k názoru, že je také příkladem jakéhosi balkánského humoru.

Zjednodušující názor, že jugoslávské války byly způsobeny výhradně zlými Srby napodobujícími Hitlera, je nezbytný, aby se zdůvodnilo bombardování Jugoslávie za účelem „záchrany Kosovarů“. Tento mýtus je třeba podporovat jako precedens pro další „humanitární intervence“, když se Spojené státy a NATO rozhodnou, že svrhnou další neposlušnou vládu kdesi. Dokud se NATO nerozpadne, nebo dokud se západní občané neprobudí a nepostaví se nekonečné válce, nemají Srbové šanci dosáhnout pravdy ani spravedlnosti. Mohou se pouze utěšovat černým humorem.

Zdroj: www.counterpunch.org, překlad: Karel Hyka

Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using HumanRights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.

Komentáře