Deportace zpět na Kosovo znamenají život v bídě

Podrobnosti

Speciály CFP! / Svět kolem nás|

11. červen 2012|

Ajete Beqirajová|

5295 x

Peja (srbsky Peć) v západním Kosovu je nuznou slumovou oblastí, která se topí v odpadcích; hory smetí se tam běžně pálí na ulicích. Toto místo má nyní Ardian Canaj považovat za svůj domov.

Je mu 20 let. Narodil se a vyrostl v Německu, ale před sedmi měsíci byl deportován do země svých rodičů.

„V Německu jsem chodil do školy, ale to je teď pryč. Musím pracovat, abych si zaplatil nájemné,“ vysvětlil Canaj. Vydělává pouhých 100 eur, přičemž nájem stojí 120 eur. „Je mi tu hrozně. Nemám zde svoji rodinu, ani nikoho blízkého. Nevidím zde pro sebe žádnou budoucnost,“ řekl.

Každý čtvrtý mladistvý má sebevražedné sklony

Německo získalo povolení k deportacím kosovských obyvatel [1] v roce 2009. Kosovo bylo považováno za dostatečně bezpečné na to, aby se mohli vrátit. A tak německý ministr vnitra Thomas de Maizière v roce 2010 podepsal s Republikou Kosovo repatriační dohodu, která předpokládala návrat přibližně 12 tisíc příslušníků etnických menšin na Balkán, [2] včetně 6 tisíc dětí a mladistvých. UNICEF, organizace OSN na ochranu dětí, říká, že deportace mladých lidí by se měly zastavit, pokud ohrožují jejich duševní a tělesné zdraví.

A k tomu dochází téměř vždy, jak tvrdí zpráva UNICEF „Silent Harm“, která byla zveřejněna na konci března tohoto roku v Berlíně. „Mnoho mladistvých má depresi,“ sdělila socioložka UNICEF Verena Knausová. „Některé děti, které trpí úzkostnými stavy, dokonce uvažují o sebevraždě. Každý čtvrtý mladistvý se chce zabít.“

Problémy jsou viditelné

Shkëlzen Rama (52) je ze stejné oblasti, kde nyní žije Canaj. Rama byl častým svědkem strádání deportovaných dětí. „Mají jen malou šanci integrovat se do společnosti. Pokud jste se narodil a vyrostl v Německu, tak zkrátka neumíte dost dobře albánsky.“ A rozdíly jsou také v životních standardech, říká. „Naše děti nežádají o víc než o krajíc chleba a papriku, co ale můžeme nabídnout mladým lidem, kteří vyrostli na Západě a jsou zvyklí na pizzu a zmrzlinu?“

Bída a diskriminace

Kosovo je nejchudší zemí v Evropě s mírou nezaměstnanosti dosahující 40 %. Ale není to jen bída, co Ardianu Canajovi ztěžuje život. Jeho situaci zhoršuje skutečnost, že je kosovský Egypťan. Srbové a Albánci je nazývají „Cigani“ – toto označení také používají pro příslušníky romské a aškalské komunity. Kosovští Egypťané věří, že původně přišli z Egypta, zatímco Aškaliové o sobě říkají, že pocházejí z Persie. Krátce po válce mezi Srbskem a Kosovem [3] byli příslušníci těchto tří etnických skupin vyhnáni Albánci, kteří tvrdili, že tyto menšiny spolupracovaly se Srby. Romové, Aškaliové a kosovští Egypťané jsou dodnes ve svém každodenním životě diskriminováni.

Deportace ničí rodiny

Navíc, mnozí z těch, kteří byli deportováni, jako např. 28letý Faruk Kelmendi, se jen obtížně vyrovnávají s odloučením od svých rodin. Faruk přišel do Německa se svými rodiči, když mu bylo osm let.

„Když jsem se musel vrátit na Kosovo, nemohl jsem prostě najít žádné zaměstnání. Neměl jsem práci ani byt, takže jsem musel po celou tu dobu spát na podivných místech,“ řekl. Z počátku mne finančně podporovala moje manželka, ale nakonec jsme se rozešli. Ona je ještě s naší dcerou v Německu, zatímco já jsem zde – to odloučení prostě příliš zatížilo náš vztah.“ Faruk Kelmendi je teď úplně sám.

Bída a osamělost – tyto pocity ovládají životy mnohých, kteří byli z Německa deportováni. Zná je dobře i Ardian Canaj. „Dal bych vše, abych se mohl vrátit do Německa,“ řekl. „Nechal jsem tam celý můj život.“

Zdroj: www.dw.de, překlad: Karel Hyka

Komentáře