20 let od zločinné agrese proti Jugoslávii (dokončení)

Srbská delegace složená i z představitelů různých kosovských národností (Romové, Gorani, Turci, umírnění Albánci) souhlasila bez výhrad s politickou částí dohody. Ale někteří vyjednavači na čele s nechvalně známou M. Albrightovou, na jejích rukou stále zůstává mnoho krve nejen z doby agrese proti Jugoslávii, začali tvrdošíjně trvat na podepsání vojenské části dohody. Tato především znamenala, že na 30. tisíc vojáků NATO by prosazovalo mírovou dohodu o NATO. V praxi by to znamenalo okupaci části Srbska nepřátelskými vojenskými jednotkami. Což samozřejmě srbská delegace odmítla, zcela dle očekávání. Celá konference se nesla ve znamení stálých výhrůžek srbské delegaci, když jí bylo opakovaně sdělováno, že země bude bombardována, pokud dohodu nepodepíší. Srbové nakonec přijali původní politický plán Kontaktní skupiny, ale rozhodně a zcela po právu odmítali jakékoliv cizí vojsko na území Kosova. Srbové zároveň velmi správně veřejně upozornili, jaká špinavá hra se s nimi hraje – těsně před koncem konference jim byl předložen dokument čítající 56 stran, který zde viděli poprvé a neměli tak žádnou možnost jej důkladně prostudovat. Západní koordinátoři konference chtěli srbské delegaci vnutit pro ni nevýhodnou dohodu. Nakonec ale obě strany souhlasily, že se znovu sejdou v Rambouillet v polovině března 1999. Nutno připomenout, že delegaci kosovských Albánců během konference pomáhali speciální poradci z USA. O jejich zaměření není třeba dlouze pochybovat. Šlo především o to, vytvořit na jednání takovou atmosféru, aby byla srbská delegace pod permanentním tlakem pro ni neprosto nepřijatelných předkládaných požadavků. Američtí poradci kovaní dlouholetou praxí v podobné činnosti ani zde nezklamali a jejich favorité se mohli těšit, že jejich nestoudné požadavky zde budou mít silné zastání.

Zajímavým názorem k jednání v Rambouillet přispěl novinář Mirko Marinovič, který svému českému kolegovi Janu Hrobařovi v roce 1999 přímo v Bělehradu řekl: „Ve francouzském Rambouillet ani následně v Paříži se žádná jednání a konference neuskutečnila, protože přítomné delegace – Srbské republiky a reprezentace separatisticky orientovaných kosovských Albánců – se nikdy v průběhu pobytu ve Francii nesetkaly, neusedly za jednací stůl, nevedly žádný přímý dialog a diskusi o problémech, které vyvolaly krizi a jak je řešit. Nic takového se neuskutečnilo. Důvod? Tak jako v Prištině, tak i zde působily zahraniční síly, které měly zájem, aby k žádnému dialogu nedošlo. Za druhé: neexistovala žádná „mírová dohoda“ – ale pouze text vypracovaný americkou stranou, o kterém se nejednalo, nediskutovalo, která albánská delegace podepsala, protože tak byla dohodnuta s autory textu, kteří tam vsunovali formulace, jež separatistům vyhovují – neboť směřují k získání nezávislosti pro Kosovo. Tento text srbská delegace nepodepsala. A nepodepsala ho proto, protože vůbec neměla možnost, aby obdržený exemplář důkladně přečetla, natož prostudovala. K nějaké diskusi nad spornými či nepřijatelnými formulacemi vůbec nedošlo. Pořadatelé této akce něco takového vůbec neumožnili a nějaké změny v textu nepřipouštěli. Navíc pro srbskou stranu byla v textu připravena léčka v podobě článku, který zakotvoval přítomnost armád NATO nejen v Kosovu, ale i na celém území Jugoslávie s takovým statutem, kterým se vymykaly jakékoliv podřízenosti orgánům svrchovaného státu. V podstatě se jednalo o statut okupační armády po vyhrané válce v zemi, která podepsala bezpodmínečnou kapitulaci. Něco takového delegace svrchovaného státu podepsat nemohla a s tím se také počítalo, aby se pod falešným obviněním mohla okamžitě rozpoutat agrese.“ V předloženém textu skutečně stála i následující pasáž, která zaslouží ocitovat, jelikož svým obsahem plně potvrzuje slova Mirka Marinoviče: „Personálu NATO včetně jeho vozidel, lodí, letadel a vybavení bude náležet volný a neomezený pohyb beze všech překážek v Jugoslávské svazové republice, včetně příslušného vzdušného prostoru a teritoriálních vod. Vyžaduje to neomezené právo tábořit, manévrovat a ubytovávat se jakož i používat jakéhokoliv prostoru a zařízení potřebných pro podporu výcviku a operace.“ Ne, žádná suverénní země by takový text nemohla podepsat, činil by z ní totiž nesvéprávnou a cizím zájmům zcela podřízenou kolonii. O suverénním státu už by nebylo možné vůbec hovořit. Srbům byl v podstatě předložen plán kapitulace a ti jej již z této podstaty museli odmítnout. Civilizovaný svět stál na jejich straně a hanebná agrese rozpoutaná zločinci z NATO sympatie světové veřejnosti vůči Jugoslávii ještě násobila.

Po skončení konference již vše nezadržitelně směřovalo k zahájení vojenské akce proti Jugoslávii. Sdělovací prostředky neustále ukazovaly západní politiky, kteří jako jeden muž neustále zmiňovali jako nabízející se řešení humanitární krize v Kosovu jedině vojenský zásah. Ve skutečnosti nešlo o žádné řešení nějaké humanitární krize. Záměr zemí NATO směřoval jasným směrem – rozbít zbytky Jugoslávie a získat další území pro vlastní mocenské a vojenské účely. Přiblížit vojenské základny zase o něco blíže Rusku a blokovat jeho zájmy na Balkáně.

V lednu 1999 navštívil generální tajemník OSN K. Annan hlavní stan NATO v Bruselu. Při této příležitosti sdělil, že v podstatě souhlasí s hrozbou užití síly vůči oběma stranám konfliktu v Kosovu. Prohlásil zároveň, aby pokud skutečně dojde k užití vojenské síly, vznikla k tomuto účelu nová rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Generální tajemník NATO Solana věrně sloužící zájmům USA však toto odmítl jako nadbytečný krok zdržující bombardéry před jejich vzletem nad cíle v Srbsku. Dle jeho slov by bylo zcela zbytečné žádat o nový mandát k provedení leteckých úderů. Plně zasvěcení jedinci již tehdy věděli nejen to, že k vojenskému zásahu skutečně dojde, ale také kdy celá agrese bude zahájena. Začátkem února 1999 požádal jugoslávský velvyslanec v OSN o zasedání, které by zabránilo použití síly bez řádného mandátu OSN. Byl však odkázán na pozdější dobu, jelikož prý je příslušný orgán zaneprázdněn a tuto záležitost by rychle vyřešit nemohl. OSN tak opakovaně i v tomto případě ukázala svou podřízenost mocenským zájmům zemím NATO. Britský novinář S. Jenkins velmi správně uvedl: „Není nic takového v Chartě OSN, co by dávalo Británii a USA právo, aby jednostranně zaútočily na Jugoslávii pro činnost, která je v podstatě v její domácí pravomoci jako státu.“ Jenže USA a její věrní spojenci byli již v předstihu rozhodnuti použít proti Jugoslávii vojenskou sílu a hledali jen výhodné načasování celé akce a argumenty pro uklidnění veřejnosti odmítající agresi.

Ve středu 24. března 1999 ve 20 hodin začala nevyprovokovaná agrese NATO proti Jugoslávii. NATO se tak jen pár týdnů po rozšíření o několik nových členů, včetně Česká republiky, před celým světem odhalilo jako zločinecká organizace působící zcela v režii USA a tamního vojensko – průmyslového komplexu. Jugoslávie byla přepadena ilegálně, proti znění Charty OSN, bez řádného mandátu Rady bezpečnosti, bez souhlasu OBSE i proti znění zakládací smlouvy NATO z roku 1949. Tyto skutečnosti nešlo žádným způsobem ignorovat. Přesto se našli někteří originální myslitelé, kteří se nestyděli hovořit o etické či humanitární válce. Nehorázné lži. S nabubřelostí sobě vlastní je hlásal zejména tehdejší český prezident. Je otázkou, zda jim skutečně i upřímně věřil. Ale to nic nemění na tom, že u mnoha lidí po těchto slovech klesal na úroveň absolutního morálního dna. Mluvčí NATO J. Shea se naopak projevil jako hulvát a hlupák nejtěžší možné kategorie svými slovy o tom, že NATO klidně dobombarduje Jugoslávii do doby kamenné. Jeho slova musí zůstat trvalou připomínkou zločinů proti lidskosti, míru a pravdě praktikovaných lidskými zrůdami zastávajícími nejvyšší vojenské a politické funkce. Jak je v těchto případech příznačné, stranou nezůstali ani novináři. Oslavovat naše členství v NATO mohou v tomto světle i s ohledem na jeho novodobou historii jen chorobní pokrytci udržující z titulu svého postavení neudržitelný systém opírající se o politiku síly založenou na vydírání nepohodlných zemí odmítajících sloužit soudobému zlořádu nastolenému po rozpadu Sovětského svazu a zemí východního bloku.

Brutální agrese NATO proti Jugoslávii trvala od 24. března do 10. června 1999, tedy více než 11 týdnů. Ačkoliv NATO mělo útočit na vojenské cíle, systematicky ničilo ve velkém měřítku převážně cíle civilní. Bylo bombardováno více než 200 měst a obcí za použití 1200 letadel. Uskutečnilo se přes 26 tisíc letů. Došlo k 2300 útokům na tisíc objektů, na něž bylo shozeno 22 tisíc tun výbušnin. Agresoři použili ve prospěch svého ničivého díla i 35 tisíc kazetových bomb zakázaných mezinárodními konvencemi. Útoky na elektrický a energetický systém (elektrárny, trafostanice, teplárny) grafitovými a kazetovými bombami způsobily zásadní výpadky v dodávkách elektřiny, vody a plynu pro obyvatelstvo. Ohroženy byly i nemocnice, školy a celé obytné čtvrti. 22. dubna 1999 dokonce došlo k pokusu o atentát na prezidenta Jugoslávské svazové republiky Miloševiče. Při něm bylo bombardováno sídlo prezidenta, ten se ovšem v té době nacházel na jiném místě. Zde již nešlo hovořit o žádném omylu, NATO převzalo ty nejodpornější fašistické praktiky. Šlo o předem dobře promyšlený a organizovaný teroristický akt. Zvláště systematicky byla ničena civilní infrastruktura, továrny, zničena byla většina důležitých mostů po celé zemi. Bombám neunikly ani školy, nemocnice, pošty, televizní a rozhlasové vysílače, závody farmaceutického průmyslu, rafinerie. Zabito bylo přes 3 tisíce civilistů, mezi nimi mnoho dětí, zraněno pak dalších minimálně 8 tisíc lidí. Ničení neunikly ani historické památky. Na 400 klášterů, kostelů a dalších historických objektů utrpělo značné škody. Novodobí barbaři neponechali v klidu dokonce ani hřbitovy! Ani během celé 2. světové války nebylo poškozeno tolik historických objektů v Srbsku jako při této agresi, včetně památek UNESCO.

78 dní trvající bombardování zničilo mnoho výrobních podniků a o práci tak přišly statisíce zaměstnanců. Jedním z nejbarbarštějších útoků byl ten proti bělehradské televizi. Ústředí Státní televize v centru Bělehradu bylo na příkaz vrchního velení USA zničeno, o život přišlo 20 civilních zaměstnanců. Podobným zločinem se stalo zničení více než 480 škol, 12 nádraží a 12 civilních letišť. NATO nazývalo ničení civilních objektů jako tzv. vedlejší chyby. Ve skutečnosti šlo o cílené systematické ničení infrastruktury, průmyslu, zemědělství, obytných čtvrtí, školských a zdravotnických zařízení. Žádný omyl a vedlejší školy. Ostatně generál Wesley Clark to řekl jasně – vojenské cíle v Srbsku a Kosovu byly až druhořadé. „Šlo o to způsobit jim plošné škody…. Nešlo o taktické bombardování, ale o strategickou ofenzivní akci s cílem rozvrátit jugoslávské zázemí a infrastrukturu.“

Agrese proti Jugoslávii měla kromě jiných i zjevné ekonomické důvody. Vedoucí balkánské kanceláře New York Times Chris Hedges popisoval v létě roku 1999 komplex Stari Trg nacházející se v Kosovu. Bohatství této oblasti se stalo legendární. Vzácné kovy zde těžili již Řekové a později Římané. Tyto doly se staly během 2. světové války cennou kořistí německých okupantů. Připomeňme si, co o této oblasti psal Ch. Hedges. „Rozlehlý důlní komplex Trepča ve vlastnictví státu, nejcennější část skutečného majetku na Balkáně, má hodnotu přinejmenším 5 miliard dolarů. Důl Stari Trg se svými sklady je obklopen tavírnami, 17 pracovišti na zpracování kovů, nákladovými nádražími, železničními tratěmi, elektrárnou a závodem na výrobu baterií, který je největší v zemi.“ Doly Trepča byly opakovaně v minulosti popisovány jako nejbohatší doly na olovo a zinek v Evropě. Ložiska lignitu v kosovských dolech stačí podle odborníků na příštích 13 století! Kapacita rafinérií olova a zinku se řadí na třetí místa na světě. Ředitel dolů Trepča Novak Bjelic na konci 90. let řekl: „Válka v Kosovu se vede o doly, o nic jiného. Srdce Kosova – to je srbský Kuvajt…. Kromě toho má Kosovo 17 miliard tun uhelných zásob.“ Šlo tedy v neposlední řadě ve věci kosovské krize rovněž o rozbití státního vlastnictví nad tímto bohatstvím pomocí privatizace a ovládnutí ze strany západního kapitálu. Kosovo bylo a je bohaté nejen na olovo, zinek a cín, ale i zlato a stříbro. To už bylo dost důvodů pro ovládnutí takového bohatství.

S taktem diplomata, ale zároveň bez zbytečného kličkování se velmi přesně k situaci kolem Kosova vyjádřil na jaře 1999 tiskový rada velvyslanectví Řecka v ČR Spiros Vergos: „Pro lidský intelekt jsou urážlivá opakovaná tvrzení o bombardování, jímž se dá předejít humanitární katastrofě.“ Zapadnout by rozhodně neměla ani slova sociologa Jana Kellera, která napsal před 20 lety ve svém komentáři v Právu: „Miloševič a celý srbský národ musí být ponížen, i kdyby se toho neměl dožít jediný kosovský Albánec. Všichni musí na vlastní oči vidět, kdo dneska světu velí.“

I z dnešního pohledu pak zůstává naší pozornosti hoden i text napsaný v dubnu 1999 v Londýně Bohumilem Koblihou: „Rozeslal jsem za posledních 16 měsíců několik desítek dopisů s prosbami a žádostmi o akce pro naši neutralitu a odmítnutí členství v NATO. Od prezidenta Havla dolů. Odezva byla jako bych hodil hrst sluncem rozpáleného písku do studené tůně. Jak má exil něco dělat, když národ doma pro sebe nehne prstem?! Díváme se očima vyděšené bílé myšky v koutě, ke které se přibližuje had. Maličko a jsme vtaženi do cizí války. Světové noviny, televize a rozhlas do nás buší o údajných zvěrstvech Srbů na etnických Albáncích v Kosovu. Tisíc letadel NATO, tanky, obrněné transportéry s raketovými děly a několik mateřských letadlových lodí a arzenálem atomových hlavic přijela do Středozemního moře na pomoc záškodnické kosovské „Armádě“ (UCK). Její jádro před tím vyzbrojila a vycvičila CIA. A to všechno prý z morálních důvodů chránit menšinu? Kde se ta morálka nejednou bere, zejména u pana Clintona. Jde o ni? Jde vůbec o Kosovo? Ale ovšem, že ne! Jde o totální opanování Středozemního moře. Především o zajištění cest nafty ze Středního východu, a o ochranu Izraele od západu. Středozemní moře má klíčový význam pro ovládnutí Evropy. Nicméně, mají – li o tento prostor američtí globalisté, interest protagonistů Ruska je tentýž! Ruská kontrola nad Středozemním mořem navíc umožňuje udržování velmi nesnadné velmocenské rovnováhy. Proto Rusko potřebuje mít v oblasti spřátelenou zemi, základny a samozřejmě přístavy pro opravy lodí a zásobování. Tou byla a je dnes jako poslední Jugoslávie. Jugoslávii tedy musí globalisté dobýt, aby mohli pokračovat ve svých plánech. Proto stejně jako američtí prezidenti minula bombardovali Kaddáfiho či Saddáma, mluví dnes Clinton o nutnosti likvidace Miloševiče. Prezident Miloševič je dnešní „krvavý pes“ pro globalisty, jako kdysi byl maršál Tito „krvavým psem“ pro Stalina. ……. „Vyhraje – li třetí světovou válku Amerika je konec. Vyhraje – li Rusko, je za sto let vše v normálu.“ Tento výrok zvěčnělého žurnalisty Rudolfa Kopeckého nebývá hrozivé platnosti.“

Celkové materiální škody způsobené leteckými údery proti Jugoslávii v roce 1999 byly obrovské. Předběžné odhady po skončení vojenských úderů hovořily o škodách za více než 100 miliard dolarů. Odborníci na mezinárodní právo hovořili v souvislosti s agresí NATO o několika základních zločinech. Šlo zejména o zločin proti lidskosti, zločin proti pravdě, zločin proti míru, zločin proti mezinárodnímu právu a Chartě OSN. V těchto slovech je obsaženo vše podstatné, kvůli čemu se provinili všichni schvalovatelé vojenské agrese proti Jugoslávii na jaře 1999. Viníci by měli stanout před mezinárodním soudem jako váleční zločinci, podobně jako stanuli nacističtí pohlaváři před tribunálem v Norimberku. Na jejich potrestání je nutno stále trvat a jejich zločiny trvale připomínat. Oběti této hanebné agrese si to zaslouží.

Bc. Miroslav Pořízek