Tajemství zaváté sněhem… (3)

Místo, kde nakonec odložíme všechna svá zavazadla,  odhodíme baťohy, sněžnice i hůlky, vypustíme psí spřežení (byť sem dnes paradoxně od počátku 90-tých let minulého století mají psi vstup zakázán) a blaženě spočineme uprostřed voňavých trav a stád chlupatých chobotnatců (podobně svou vzdušnou zkušenost kdysi vykreslil sám admirál Richard Evelyn Byrd), na místech , kde se mezitím, co naše  Země prošla krutou a děsivou devastací, zastavil čas… Jak to kdysi úchvatně popsal australský reportér Andrew Denton: „Kdyby byla Antarktida hudbou, pak je to Mozart. Kdyby byla uměním, stane se z ní Michelangelo. Literaturou…, pak Shakespeare. A přesto je to stále ještě cosi mnohem a mnohem více. Jediné místo zde na Zemi, které zůstalo takové, jaké by mělo být. Kéž bychom si je takové i navždy uchovali…“

          Antarktida (název pochází z řečtiny a znamená – naproti Arktidě) je svou rozlohou 13 176 730 kilometrů čtverečních pátým největším světadílem na Zemi a svou rozlohou překonává Evropu. 95 procent povrchu této bělostné krasavice pokrývá souvislá vrstva ledu, dosahující v některých místech tloušťky až 4 776 metrů. V tomto ledovém království se nachází devět desetin veškerého pozemského ledu. Některé kry, které se od ní během letního tání oddělují, bývají až několik kilometrů dlouhé a dosahují výšky až 60-ti metrů. Napříč Antarktidou se táhne její páteřní Transantarktické pohoří, a to od Adareova mysu ve Viktoriině zemi u Rossova moře až ke Coatsovic zemi u Weddellova moře, čímž přirozeně rozděluje Antarktidu na větší východní a menší západní část. Na délku má přibližně 3 500 kilometrů, široké je 100 až 200 kilometrů a nejvyšším vrcholem je Mount Kirkpatrick vysoký 4 528 metrů, který leží v Pohoří královny Alexandry ve Viktoriině zemi. Tolik ve zkratce k místu, kde jsme se právě ocitli.

          A tady bych váženého čtenáře upozornil na jeden důležitý okamžik naší výpravy za ledovým tajemstvím. A zároveň bych ho požádal, aby se během svého krátkého zamyšlení řídil svou vlastní praktickou zkušeností, svým vlastním rozumem, nikoliv tím, jak nám to bylo bez dalších otázek naservírováno našimi informačními zřízenci. Tedy si to shrňme: Kontinent větší než Evropa! Její geologická struktura svědčí mimo jiné o tom, že Antarktida byla součástí prapůvodní pevniny Gondwany, k níž náležela východní část Jižní Ameriky, Afrika, Indie a Austrálie. Tato dávná pevnina nebyla v prehistorických dobách pokryta ledem, nýbrž se vyznačovala bohatou flórou i faunou, pro níž jsou charakteristické například obří přesličky a stromovité kapradiny. Antarktida oplývá prakticky neomezeným množstvím uhelných ložisek, v současnosti pravděpodobně největších na Zemi. Dále pak ropy, zemního plynu, zlata, stříbra, diamantů, mědi, cínu, manganu, olova, chromu, molybdenu a dalších surovin, jejichž skutečný rozsah není doposud, alespoň laické veřejnosti, znám. Kontinent je zároveň, dík svému ledovcovému příkrovu, největším rezervoárem sladké vody na světě! A to vše v době, kdy nás hydra a hlavní projektant vzájemné celosvětové nenávisti a zkázy, ve svém vlastním zájmu, žene do války o zdroje, například o tu naposledy zmiňovanou sladkou vodu. Tedy – máme před sebou nekonečný zdroj, jehož nedozírných pokladů se zmocnit, by nebyl při našich současných technologiích zase až takový problém. A zároveň s tím Antarktidu vydrancovat, zpustošit, otrávit a umožnit tak několika našim pozemským vyvolencům, aby ještě pohádkověji zbohatli a mohli si nás tu všechny lépe a snadněji podřídit, zotročit a nepohodlnou část lidstva vyhubit. Obzvláště pak jeden z jejich novodobých nástrojů by s tím žádný problém neměl! Tedy velmoc, která má dnes na povrchu planety rozmístěn téměř jeden tisíc vojenských základen a která během své historie po celé Zemi rozpoutává pod falešnou záminkou jeden válečný konflikt či barevnou revoluci za druhou! Velmoc, která dodržuje smlouvy a dohody pouze v tom případě, jsou-li jí vynucené a pro ni bezpodmínečně výhodné anebo je naopak silou přinucena tyto dohody respektovat. V opačném případě jsou pak pro ni jen cárem papíru a ona vždy udělá to, co je pro ni, tedy pro elitu, která tuto zemi ovládá, momentálně výhodné! Země, která si žádnou kořist nikdy nenechala jen tak uniknout a neměla a nemá v tomto ohledu sebemenších zábran! A tady náhle – světe div se, co doposud vždy platilo pro zbytek planety, pro Antarktidu záhadně neplatí! Právě v případě Antarktidy byla totiž tato velmoc jedním z hlavních hráčů, který inicioval, podepsal a dodnes přepoctivě dodržuje mezinárodní dohodu o Antarktidě – Antarktickou smlouvu!

Ta byla podepsána 1. prosince 1959. Podepsalo ji 12 zemí – Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Jihoafrická republika, Nový Zéland, Norsko, SSSR, Spojené království a …  a náš světový agresor a mezi všemi teroristy terorista číslo 1, tedy USA. Smlouva byla podepsána ve Washingtonu, kde byla uložena a jejím depozitářem se staly právě USA. V platnost vstoupila 23. června 1961, kdy byly zároveň zrušeny politickosprávní nároky zúčastněných na členění Antarktidy na teritoria. Počet těch, kteří se ke smlouvě připojili, čítá doposud 38 zemí, včetně ČR, a Antarktida se tak stala územím, které nepatří žádnému státu a má status identický jako třeba Měsíc nebo Mars. A o čem tato smlouva je? Všem zúčastněným se zde mimo jiné zapovídá budování vojenských základen, vojenské manévry, umístění jakékoliv vojenské techniky, jaderné pokusy, ukládání jaderného odpadu i jiných civilizačních odpadů, ale třeba i těžba nerostných surovin. Pozoruhodné, že?!! Svou existenční systémovou podstatou uchvatitel a mezinárodní terorista číslo jedna totiž poprvé ve své historii iniciuje a svou mocenskou vahou potvrzuje a zaštiťuje, že se vzdává své tučné kořisti a přitlačí k tomu rozhodnutí i ostatní členy mezinárodního společenství! A to prozatím nejméně do roku 2048, jak zní závazek! A tuto dohodu zároveň striktně dodržuje! Co se stalo? Jak je to možné? A poslední otázka- odkud mrazivý, jihozemský vítr fouká?

          Na tomto místě vložím svůj vlastní názor na věc, byť tento v tuto chvíli předbíhá obsah a souvislosti textu, které budou později následovat a staví mne do nelichotivého, konspirátorského osvětlení, v horším případě – do světla skrytého, nacistického příznivce. Upozornit na to právě na tomto místě však pokládám za nezbytné, což mimo jiné znamená, že jsem se svou předpokládanou, ošklivou pověstí již smířen. Tedy, jak již velmi dlouho opakuji, život je v prvé řadě nekonečný proces nikdy nekončící proměny. A pokud zde naše někdejší srdeční touha i odhodlání nevycházely z dostatečné vnitřní hloubi a dostatečně pevných kořenů, stávají se pak později z nás, i našich včerejších morálních autorit a hrdinů, jen pouzí vetešníci a zrádci své vlastní někdejší lidské odvahy i důstojnosti. Dosti často v cizím, vlastnímu okolí i národu nepřátelském zájmu. Rozhlédněte se kolem sebe, vzpomeňte na naše lidské autority před listopadem 1989 a sledujte, jak sami sebe a naši zemi zaprodali v letech následujících. Praktická životní lekce více než poučná, alespoň pro mne ano. A totéž, co platí směrem od shora dolů, platí i směrem od zdola nahoru! To znamená, že i ten, který byl v minulosti oklamán a následkem toho spáchal zločin, ale činil tak ze svého přesvědčení, nikoliv z vypočítavosti, dostává vždy příležitost uvědomit si následky svých činů a své někdejší konání napravit a odčinit. Jak jest psáno – poslední bude prvním a první posledním! Co tím, konkrétně, zamýšlím? Jestliže se někdejším nacistům, a toto je složitější otázka, neboť oddělení se této specifické skupiny od  Hitlerovy říše probíhalo během celé druhé světové války a vrcholilo v jejím závěru, podařilo uchytit se ve zcela odlehlé části našeho světa a dík svým pokročilým technologiím (ať už k nim přišli jakkoliv), se v této části světa ubránit a alespoň z části ji ochránit před devastací, která mezitím nemilosrdně zpustošila zbylé části naší planety, pak si o mně myslete, co chcete, ale já těmto nacistům připisuji první velké plus na jejich cestě za nápravou toho, na čem se v minulosti podíleli.

A to zejména v kontrastu s tou druhou větví nacistického odkazu, kterou dnes pro Evropu představuje vnučka Rothschildovského potomka Aloise Schickelgrubera (později, v pěti letech přejmenovaného na Aloise Hitlera), utajovaná dcera Adolfa Hitlera – Angela Merkel. Zkáza, kterou tato žena přinesla Evropě, a která se teprve v plné míře projeví, bude srovnatelná s tím, co kdysi vykonal její otec…  Ve srovnání s tím je jeden bleskurychlý, d e m o n s t r a t i v n í  výprask, který někdejší nacisté uštědřili na počátku roku 1948 americké armádě, jež se na ně tehdy chystala zaútočit a zmocnit se jejich technologií, pouhopouhou malicherností, která naštěstí přinesla jen nemnoho lidských obětí. Ostatně, nazíráno z čistě vojenského hlediska, aby bylo zabráněno dalším konfliktům a obětem, bylo nezbytné důrazným způsobem demonstrovat svoji výraznou technologickou převahu i odhodlání, což se tehdy antarktickým nacistům beze zbytku podařilo! Od té doby již všechny hlavní světové mocnosti respektovaly, že se na světové scéně objevil další skrytý, byť nepočetný, nicméně technologicky nesmírně vyspělý hráč! A to včetně Spojeného království a tehdejšího SSSR, který nejenže vše z bezpečné vzdálenosti monitoroval, ale sám se předtím, v listopadu 1945, dostal s vyspělými, nacistickými technologiemi do kontaktu, byť nedošlo k přímému, otevřenému střetu jako o dva roky později v případě americké operace High Jump. Na tomto místě bych připomněl, že antarktičtí nacisté se během těch uplynulých desetiletí drželi území, které pojali za své, nikam se neroztahovali, ani nikoho nenapadali. A toto své teritorium dokázali uchránit před ekologickou devastací. Do jaké míry to bylo dáno jejich částečnou izolovaností a omezenými možnostmi expanze nebo naopak vnitřní obrodou, umocněnou podmínkami a prostředím, kde žili, nemohu posoudit. Zrovna tak, jako nevím, do jaké míry se vypořádali se zhoubnou ideologií nadřazenosti, která v minulosti strhla Německo i svět do zkázy. Nicméně je to již třetí generace, která se tam dnes ujala své role, a její pohled na svět bude nepochybně zcela odlišný od pohledu jejích dědů. A hrají-li dnes na světové globální scéně nějakou roli, pak informace, které postupně prosakují z nejrůznějších stran, nasvědčují, že to není role negativní.

I když tak činí nejspíše a především z důvodu svého vlastního přežití. Jak již jsem napsal, život je nepřetržitý proces, neustálá proměna, což nás někdy staví do pozice jen velmi obtížně akceptovatelných a připustitelných paradoxů. Pokud by mne však teď chtěl někdo vinit z toho, že jsem se právě zastal, byť pro absolutní většinu naší veřejnosti čistě hypotetické části někdejších německých nacistů, pak odpovím: Rozhlédněte se kolem sebe, jak vypadá svět, ve kterém žijeme! Spočítejte milióny mrtvých a všechny masové vrahy, kteří nám tu vyrostli během posledních desetiletí od konce druhé světové války, aniž by většinu z nich kdokoliv potrestal! A pokud jde o ty skutečné, aktivní, současné nacisty, pak ještě jedno historické připomenutí a jeho vazba na naši dobu: Na konci 2. světové války mířily celé zástupy někdejších nacistických ´´vědců“ a zločinců především do USA, kde velmi rychle zaujaly vedoucí pozice jak v armádním výzkumu, zpravodajských službách, ale i ve vědeckých institucích a na univerzitách. Tito lidé byli americkým systémem velice rychle rehabilitováni, aby se z nich zakrátko stali prominentní, američtí občané (viz. Například kniha „Pokusy na lidech“ od Petra Ferdinanda Kocha). A netrvalo dlouho a tento šílený nacistický duch postupně zachvátil všechny výše uvedené instituce, především však americkou armádu a CIA. A pokud jde v této návaznosti na nekonečné válečné hrůzy a snahu uchvátit si každou zemi sám pro sebe? Pak tady bych se opět zeptal, kdo od konce druhé světové války rozpoutal řádově a jednoznačně nejvíce válečných konfliktů? Za kým zůstala celá řada zcela rozvrácených zemí, milióny mrtvých a nekonečné lidské utrpení? Kdo celou svoji historii, vyjma několika kratičkých výjimek, proválčil? Nezlobte se na mne, ale ať už si o tom myslíte cokoliv, někdejší antarktičtí nacisté to nebyli!

(pokračování příště)