„Vidím pohyb a vidím klid“

Podrobnosti

Speciály CFP! / Zóna kultura|

4. leden 2012|

#85|

12407 x

Začnu tvou sbírkou aforismů Odvaha milovat, která je vůbec nejoblíbenější a nejprodávanější z tvých děl. Jak tě napadlo sepsat právě tuto knížečku?

Nenapadlo, pomalu přicházelo, myšlenka za myšlenkou.

Ano. Původně se ve mně začal odvíjet v podobě filmového příběhu. Potom se překrystalizoval do podoby románu. Navíc příběh začala vyprávět žena.

Psát z pohledu ženy pro tebe jako pro muže asi nebylo jednoduché...

Naopak. Jsem přesvědčený, že v každém z nás je kus ženy, muže, dítěte, starce, stejně jako rostliny nebo zvířete. Každou z těchto našich částí můžeme použít podle toho, jakou zkušenost právě potřebujeme prožít. Takže když jsem psal o ženě, byl jsem ženou, když jsem psal o jejím příteli, byl jsem mužem. Stejně tak se naciťuji do zvířat, krajiny, přírodních jevů... Nemám pevně dané obrysy, když píšu.

Jak dlouho jsi román psal?

Myšlenka klíčila asi dva roky, rok jsem se věnoval psaní, další rok trvalo broušení příběhu.

Něco mi říká, že ani název románu není náhodný.

Určitě! Zastaveno má pro mě hlubokou symboliku, znamená zastavení v neustálém těkání dnešní doby, pohybu od ničeho k ničemu, od nikoho k nikomu, odnikud nikam. Zastavit se, najít své pravé určení, svůj jedinečný dar a potom ho použít ve prospěch celku.

V čem je podle tebe příběh specifický?

Patrně v tom, že na rozdíl od většiny románů není záznamem určitých událostí, navíc většinou smyšlených, ale obrazem nejvnitřnějšího života autora projektovaným ven.

Nahlédneme-li pod pokličku tvého románu, uvidíme příběh nespoutaného umělce, kterému jeho přítelkyně neřekne jinak než Smíšek? Nebo příběh mladé ženy, Laury, která udělala za svým dosavadním životem tlustou čáru a začala jinde. Koho je to vlastně příběh?

Obou dvou, nejsou od sebe odděleni. Tak jako je v každé ženě kus muže a v každém muži kus ženy, je Laura do značné míry Smíškem a Smíšek je do značné míry Laurou.

Laura se snaží ukončit, jestli se to tak dá říct, svůj dosavadní život a zapomenout na všechno negativní, co ji potkalo. Myslíš si, že to stejně funguje i v životě? Dá se udělat tlustá čára?

Samozřejmě, že dá, pak se ale člověk bude muset stejně vrátit, čáru vymazat a všechno to, před čím utíkal, postupně zpracovat. Teprve potom může jít dál.

Proč by si měli čtenáři román Zastaveno přečíst?

Protože je o nich.

„Lidé neumějí vydechnout"

Vrátila bych se ještě na chvíli k tvé knížce aforismů Odvaha milovat. Nejvíc mě zaujal tento citát: „Každá z cest je správná. Záleží na tom, kam se chceš dostat." Věděl jsi odjakživa, kam se chceš dostat?

(smích) Samozřejmě, že ne. Mým cílem a zároveň i cestou je právě ono Zastaveno. Prostor absolutního spočinutí, kde jsou všechny možnosti otevřené a člověk si vybírá v souladu s tím, co očekává od života.

Jak se do tohoto stavu lze dostat? Co bys poradil lidem, kteří chtějí stejně jako ty dosáhnout tohoto stavu?

Ujasnit si, co mě opravdu baví, co doopravdy umím, co mi přináší radost, a učinit to tím hlavním ve svém životě.

A když se začnou objevovat překážky?

Přeměnit je na odrazové můstky.

Vrátíme-li se zpátky k úvodnímu aforismu, stalo se ti někdy, že ses dostal někam, kam ses dostat nechtěl?

Určitě by se několik zdánlivě slepých uliček našlo, vždyť život je plný meandrů. Osobně si myslím, že takové apendixy k životu patří. Že je naopak třeba občas do takové uličky zajít, opřít se čelem o zeď a v klidu zauvažovat kudy a kam se dál životem ubírat.

Součástí románu je také část s názvem Rozhovor se Smíškem, který vede Laura. V rozhovoru padla otázka, zda je láska víc podobná sněhové vločce, nebo sněhová vločka víc podobná lásce. Čtenáři, kteří do knihy nahlédnou, Smíškovu odpověď zjistí; jak bys ale odpověděl ty?

Tak jako on: Ano. (usmívá se)

Na základě toho, co o tobě vím a jak jsem tě mohla poznat, si tě dovolím zařadit mezi okruh lidí, kteří čtou takříkajíc mezi řádky všeho, co je obklopuje. Když se rozhlédneš kolem, co vidíš? Nebo možná lépe: co kolem sebe čteš?

(přemýšlí) Většina příběhů, které čtu, je o hledání. Vidím lidi hledající své určení, svého vysněného partnera, naplňující zaměstnání... Potom je tu všeobjímající Ticho, klid přírody, vody, stromů, hor... Vidím pohyb a také vidím klid. Že se všechno děje podle určitého řádu.

A pohyb a klid, vzájemné opaky, dávají životu dynamiku?

Ano. Vidím to jako střídání protipólů, které společně tvoří dokonalou rovnováhu.

Dneska se lidé často za něčím ženou, a když pak přichází klidná fáze, tak jsou z toho rozčarovaní.... Jak to na tebe působí?

Myslím si, že lidé neumějí vydechnout a skutečně se uvolnit. I když mají volno a nemusí nic dělat, jejich myšlenky stále víří, diář je stále otevřený, takže oddech není skutečně oddechem. Aktivní fáze je stále přítomná, a přitom je neúčelně využívána, příliš mnoho energie se spotřebuje na úkony, které jdou dělat s mnohem menším úsilím. Ve společnosti převládá názor, že s největším úsilím se dosáhne největších úspěchů. Podle mého spočívá úspěch v tom umět se zastavit. Dovolit věcem, aby se děly jaksi samy od sebe.

Často mluvíš o dýchání, o rovnováze. Vnímáš to tedy jako střídání aktivní a pasivní fáze? Něco jako dýchání...

Ano, je důležité, aby se tyto dvě fáze střídaly. Život je cyklus, má svůj rytmus a my nemůžeme být pořád v napětí, v činnosti, musíme také umět odpočívat.

Když vnitřní dítě promluví

Na začátku jsi řekl, že v každém z nás, v tobě také, je část ženy, část muže, část starého člověka, část dítěte. Každý tedy v sobě máme nějaké to vnitřní dítě. Co osobně pro tebe tohle vnitřní dítě znamená?

Hravost, smích, spontaneitu, život...

Jak se v dnešním světě odpoutat od starostí a nechat promluvit své vnitřní dítě?

Právě tím, že naplňujeme své vlastní potřeby, a ne očekávání okolí. Děláme to, co nás baví a to, co máme rádi. Prostě se nesnažíme nikomu zalíbit, ale jsme svou vlastní radostí.

Žiješ jednou nohou na Moravě a druhou v Praze. Jak se to dá zvládnout?

Snadno. Souvisí to se střídáním aktivní a pasivní fáze. Praha je aktivita, Morava vydechnutí. Obojí je pro mě užitečné. Vždy se těším domů na Moravu, ale těším se i do Prahy. Protože vím, že obojí potřebuji pro svůj život. Praha nabízí pole možností, Morava pocit domova.

Děj tvého nového románu Zastaveno se odehrává v pohraničí. Byl ti inspirací konkrétní kout vlasti, konkrétní lidé nebo zážitky?

Největší inspirací mi byly naše Bílé Karpaty, Moravské Slovácko a pohraniční hory kolem Starého Hrozenkova. Postavy jsem stvořil nebo ve mně spíš vznikly z mnoha lidí a z mnoha zkušeností. Z pevných předobrazů konkrétních lidí jsem nevycházel.

Často mluvíš o svých splněných snech. Román Zastaveno je tvůj splněný sen?

Ano, jeden z mých největších snů, které se mi zatím podařilo splnit.

A další?

Rozšířit myšlenky Zastavena mezi čtenáře, inspirovat ke klidnému pojetí vycházejícímu z podstaty věcí.

Pořádáš kurz Pramen inspirace. O co v kurzu jde, si mohou čtenáři přečíst na tvých webových stránkách. Mě by spíš zajímalo, jak tě něco podobného napadlo uspořádat, proč zrovna tento druh a proč zrovna Pramen inspirace?

Těší mě se dělit o své zkušenosti s tvorbou a pomáhat druhým, aby si uvědomili existenci umělce v sobě. Umělce, který je schopen vytvořit si takový život, jaký jen chce.

Je v životě někdo, kdo tě nejvíc ovlivnil?

Svým způsobem mě ovlivní každý, s kým se setkám. Mezi mé velké vzory, které mě ovlivnily, patří nepochybně můj táta nebo děda, se svým vztahem k rodině, práci...

Do emailu jsi mi jednou napsal, že rád držíš prsty na tepnách života a cítíš, jak se jimi valí krev. Co pro tebe znamená život?

(vydechne) Život... je prostě Život.

Děkuji za rozhovor

Kateřina Komorádová

Recenze nové knihy Michala Čagánka!

Komentáře