Dnes citujeme z článku Patricka Buchanana, prezidentského poradce už za Nixona a Fordovi, speechwritera  Ronalda Reagana a kouče jeho mediální politiky. Později skončil v republikánských  primárkách dvakrát druhý sám. Šéfuje magazínu The American Conservative. Je pravidelným diskutérem na kamery MSNBC. Svou poslední knihu nazvalSebevražda supervelmoci: Přežije Amerika rok 2025? (Suicide of a Superpower: Will America Survive to 2025?).

Podobně, jako Biden v Pobaltí – pokračuje v posledním článku - se na Ukrajině vyjádřil ministr zahraničí John Kerry: „Na stole jsou úplně všechny varianty. Senátor John McCain chce s Ukrajinou zahájit rozhovory o vstupu do NATO, což by znamenalo, že jakýkoli ruský pohyb na rusifikovaný východ Ukrajiny by znamenal válku se Spojenými státy. Čtyřicet členů Kongresu na Kerryho písemně naléhá, aby se Gruzii, zatažené roku 2008 do války s Ruskem o Jižní Osetii, otevřela cesta ke členství v NATO.“ Poté, co se k Rusku připojil Krym, „volají i další hlasy po expanzi NATO na Ukrajinu, do Gruzie a Moldovy a rozmístění amerických vojsk a letounů v Polsku a v pobaltských republikách“.

Obama řeční o „všech variantách na stole“ i ve vztahu k Íránu. „Na Dálném východě jsme vázáni bránit Japonsko, obsadí-li Čína ostrovy Senkaku, onu hromadu skalisek v Jihočínském moři, již Peking považuje za čínské území. “Soulu zase slibujeme – dostane-li se do křížku se severním sousedem – „druhou korejskou válkou“. Podobné závazky má Washington i vůči Filipínám a řadě dalších zemí, a to i desetitisíce mil od amerických břehů.    

„Není to na talíř Strýčka Sama až příliš obludná porce“ táže se stálice americké těžkotonážní pravice. „Je Amerika všechny ty války, k nimž se smluvně zavázala, skutečně připravena vést?“

Mezi vším, „co tyto závazky obnášejí, a vůlí amerického lidu, když své syny vysíláme do nové války, však zeje nedozírná propast“. Barvitě to ukázala „zpátečka z ataku na Sýrii“, obviněnou „loni v létě z překročení Obamovy ´červené linie´“.

A tak je ve hře „nová mantra válečných jestřábů“ – „na bojiště  už ani nohu“ - mající veřejnost „ujistit, že z naší příští války se, na rozdíl od Afghánistánu a Iráku, už nebudou vracet ani letadla plná padlých, ani nová generace válečných invalidů“. Je to vynucený ústupek: „Spojené státy se musí vyrovnat s tím, že války, k nimž se americká vláda zavázala, jsou americkému lidu proti srsti.“

To ovšem „obratem nastoluje problém, jak se vyhnout vojenské konfrontaci kvůli Krymu s Ruskem Vladimíra Putina, kterou si v Americe nepřeje skoro nikdo. Západ se podle všeho rozhodl vyrazit cestou sankcí. Kam ta cesta však povede?“ I kdyby skutečně „ochromila ruskou ekonomiku, zlomí samotného Putina? Sesadila snad Castra? Kim Ir-Sena nebo Kim Čong-Ila? Srazila na kolena ajatoláha? Vypadá snad Putin jako někdo, z koho ekonomický tlak udělá ubrečeného strejce?“

„V éře vzájemné závislosti, o jejíž nástup se Amerika tolik zasloužila, jsou sankce navíc mečem o dvou břitech. Pokud Ukrajina utne odštěpenému Krymu ropu, plyn, vodu a elektřinu a turistický byznys tam uvízne na mělčině, může to Putina vyprovokovat k invazi na východní Ukrajinu a obsazení jediného suchozemského spojení s poloostrovem. Může to Rusko vyprovokovat i k tomu, že zarazí dovozy z Ukrajiny, přesměruje ropu i plyn a bude žádat úhradu ukrajinských dluhů. To Ukrajinu dožene k bankrotu“ („ledaže by ji Západ založil ještě víc, než oněmi 35 miliardami dolarů pomoci, již bude podle momentálních odhadů Kyjev potřebovat do roku 2016“).

„Hodlá snad Sněmovna reprezentantů odhlasovat americký podíl z této kolosální sumy a změnit Ukrajinu v příjemce zahraniční pomoci Spojených států zhruba ve výši, rovnající se pomoci Izraeli a Egyptu?“

„A uvalíme-li na Rusko tvrdé sankce, pak jistě utne ropu a plyn Evropě, zažene eurozónu do krize a posune se blíž k Číně.“

„Nixonovým největším úspěchem byl odloučení Číny od Moskvy. Největším Reaganovým úspěchem byla proměna Ruska v zemi, „kde mu aplaudovali na Rudém náměstí“.

„Zdá se, že vše to, čeho dosáhli prezidenti Velké generace, přijde vniveč za  našich prezidentů, narozených za Baby Boom.“

Něco na tom je. Bohorovná nadutost politiky, inscenující „změny režimů“, je na nejlepší cestě anulovat hned několik kořistí „studené války“. 

zdroj:http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/739/patrick-buchanan-sankce-skoruji-do-vlastni-branky