Válečné lži USA - Propagandistická bitva o Sýrii

Propagandistická bitva o Sýrii

Andrea Ricci

Přehled nejdůležitějších masakrů, jimiž Západ odůvodňuje vojenskou intervenci – a hodnověrných svědků a indicií, jež tvrzení vyvracejí.

Západní média byla od samého počátku pro radikální islámské „povstalce“ nejvěrnějšími bratry ve zbrani. Lži o Sýrii, které v uplynulých letech šířily zejména arabské stanice Al Arabíja a Al Džazíra, by bylo možno shrnout asi jediného odstavce asi takto: Damašek byl celkem pětkrát „osvobozen“ rebely, president Assad více než pětkrát zavražděn, ale také několikrát „uprchl“ ze země, z toho jednou na ruské válečné lodi. Vícekrát uprchla i jeho manželka Asma. Svobodná syrská armáda – pokud sečteme území uváděná v západních tiskových zprávách – osvobodila plochu o velikosti Sýrie, Íráku, Jordánska a Libanonu dohromady. Bylo údajně zabito nebo zběhlo již více než 100.000 syrských vojáků a jejich zbytek měl zase zabít více než sto tisíc civilistů.

V případě nouze se oběti vyrobí virtuálně. Německá spolková vláda např. dodnes požaduje propuštění „známé bloggerky“ Aminy Abdalahové, kterou měla v červnu roku 2011 údajně unést syrská tajná služba. Celé kohorty aktivistů na internetu - stejně jako zmocněnec Spolkové vlády pro lidská práva Markus Löning (FDP) – požadovali Aminino „okamžité propuštění“. I německé média hlavního proudu se zasazovala ve prospěch „lesbických aktivistek se syrským a americkým občanstvím“. Jenže už před drahnou dobou vyšlo najevo, že Mina Abdalahová byl nefalšovaný hoax. Prostě vůbec neexistovala. Její blog psal ženatý Američan s plnovousem – chtěl prý poukázat na situaci homosexuálů v Orientě (Guardian, 12.6.2011).

Velmi drzá lež byla do éteru vypuštěna ve Francii. V červnu 2011 francouzská zpravodajská stanice France24 oznámila odstoupení syrské velvyslankyně v Paříži, Lamii Schakkurové. Stanice citovala její slova: „nemohu podporovat spirálu násilí, ignorovat, že umírají demonstranti, že rodiny žijí v zármutku“. Ale nejvíce překvapena touto zprávou o rezignaci byla velvyslankyně samotná – nic o tom totiž nevěděla.

Masakr v Hula

Jakýmisi milníky v syrské válce se staly údajné masakry syrských bezpečnostních sil. Zejména masakr v Hula: 108 civilistů bylo v tomto syrském městě zabito v noci z 25. na 26. května 2012, mezi nimi 49 dětí a 34 žen. Mezinárodní reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle činil za tato jatka odpovědným vládu Bašára al-Assada a vyhrožoval: „Kdo nerespektuje rezoluce Rady bezpečnosti a používá těžké zbraně proti vlastnímu lidu, musí počítat s vážnými diplomatickými a politickými důsledky.“ Čerstvě zvolený francouzský president Francois Hollande přestal od 29. května 2012 považovat vojenský zásah za nemožný. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová co nejostřeji krvavou lázeň odsoudila a požadovala zesílení mezinárodního tlaku na „Assada a jeho kumpány, jejichž vláda založená na moci a hrůze musí být ukončena“. Všechny západní státy prohlásily syrské velvyslance za „nežádoucí osoby“ a donutili je odcestovat.

Zatímco prakticky všechna německá mainstreamová média připisovala odpovědnost za masakr v Hula „Assadovu režimu“, došlo u novin Frankfurter Allgemeine Zeitung k jakési dezerci z etablované protisyrské fronty. Redaktor FAZ Rainer Hermann dne 7. června 2012 čtenáře informovat o své návštěvě přímo na místě: „syrští opozičníci, kteří přicházejí z oblasti, byly v minulých dnech schopni pravděpodobný skutkový děj v Hula rekonstruovat. Jejich výsledek je v rozporu s tvrzením rebelů, které z činu obvinily milice Šabiha blízké režimu. A dále „Zabiti byli téměř výlučně rodiny z (státu loyální) alávistické a šíitské menšiny města Hula, jehož obyvatelstvo tvoří z více než devadesáti procent sunnité. Bylo pozabíjeno několik desítek členů jedné rodiny, která v uplynulých letech konvertovala od sunitského k šíitskému islámu. Dále byli zabiti členové alávistické rodiny Schomalija a rodina jednoho sunitského poslance parlamentu, který byl považován za kolaboranta. Ihned po masakru pachatelé své oběti nafilmovali, vydávali je za oběti sunitské a příslušná videa rozšířili na internetu.“

Hermannovo líčení bylo podpořeno Jürgenem Todenhöferem, dlouholetých poslancem spolkového sněmu za CDU a bývalým ředitelem Burdy, který se rovněž informoval namístě: nejdéle jsem mluvil s Achmedem, mladíkem z Huly. (…) Přátelé ze sousedních vesnic, se kterými Achmed ještě před nedávnem demonstroval proti Assadovi, vnikli do jeho domu, aby zavraždili jeho i jeho rodinu. Obviňovali jej z toho, že přestoupil na šíitskou víru. Ahmedovi se nějak podařilo své bývalé přátele přesvědčit, že je stále sunnitou. Poté se vrahové vrhli do sousedního domu, kde žil se svou rodinou jeho bratr. Ti skutečně na šíitskou víru přešli. Rebelové zavraždili je i jejich děti“ (Bild, 9.7.2012).

Jen několik týdnů po Hule došlo k dalšímu masovému zabíjení – a sice v Tremsehu dne 13. července 2012. Z bojů mezi teroristickými milicemi a syrskou armádou západní média vylhala údajný masakr. Opozice nejprve mluvila o 150 a posléze již o 300 mrtvých. Guido Westerwelle připsal odpovědnost za údajné civilní oběti syrské vládě. Turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdgan dokonce mluvil o „genocidě“. Avšak už následující den prohlásila komise OSN po vyšetřování v Tremsehu: „V případě zločinů zabití v Tremsehu se jednalo o rebely“ (Tremseh killings targeted rebels, UN says, BBC, 14.7.2012). Tím se verze syrské vlády potvrdila.

Obě obvinění z masakrů – Hula a Tremseh – spadala časově do blízkosti termínů zasedání Rady bezpečnosti OSN. Asi šlo nejen o to, aby se pod tlak dostaly velmoci s právem veta Ruska a Čína, které se dodnes vojenské operaci proti Sýrii zpěčují, ale především byla tato propaganda zaměřena proti mírovému plánu zprostředkovatele OSN Kofiho Annana. Ten předložil koncepci přechodné vlády, které by se měli účastnit i rebelové – a ze které by, ke vzteku Západu, neměl být vyloučen Assad samotný. Toto možné smírné řešení bylo propagandou masakrů torpédováno.

Lži z Ankary

Turecký premiér Erdogan pravidelně usiluje o to, aby nějaký syrský útok na svou zemi vymyslel a tím pádem dodal důvod k válce. Dokonce i nadace Wissenschaft und Politik (SWP), nejdůležitější „myšlénkový trust“ spolkové vlády, kritizuje „konfrontační politiku Ankary“. V jedné studii z ledna 2013 se např. připomíná červen 2012, kdy turečtí vojenští piloti opakovaně testovali protivzdušnou obranu svého jižního souseda. „Když pak byl jeden turecký tryskáč sestřelen v syrském vzdušném prostoru, obvinila vláda premiéra Erdogana Assadův režim z agrese. V říjnu 2012 zase Turecko donutilo přistát v Ankaře syrský letoun letící z Moskvy. Erdogan posléze informoval, že v letadle se našla munice. V obou případech však muselo Turecko velmi brzy připustit, že jeho verze událostí byla nesprávná“.

Skutečností ovšem je, že v říjnu 2012 dopadly granáty ze Sýrie na turecké území, kde ve vesnici Akcakale byli zabiti čtyři civilisté. Nepodařilo se ovšem vysvětlit, zda se tak stalo úmyslně nebo nedopatřením. Přesto požadoval Erdogan i v tomto případě na NATO, aby vyhlásilo použití článku 5, tedy vyhlášení povinnosti pomoci a tím prakticky mobilizace. Když partneři váhali, nechal si v parlamentu schválit zmocňovací zákon, který mu dovoluje nařídit invazi nejen do Sýrie, nýbrž do kterékoli země. Mluvčí nejsilnější turecké opoziční strany CHP zděšeně namítal: „S takovým zákonem můžete začít i světovou válku“.

Dokladem toho, že turecká tajná služba inscenuje teror a konstruuje tak záminky k válce, dokládá ničivý bombový atentát ve městě Reyhanli u syrské hranice dne 11. května 2013. Bylo při něm podle údajů policie zabito 51 lidí, ale turecká opozice vychází z počtu obětí nad 170. Premiér Erdogan z atentátu okamžitě obvinil syrského presidenta Assada. Krátce nato bylo zatčeno několik tureckých levicových radikálů, kteří údajně jednali z pověření Assadovy tajné služby. Ve skutečnosti ale atentát spáchala fronta al-Nusra, tedy džihádistické křídlo syrské opozice. To dokládají dokumenty turecké vojenské policie (Jandarma), které ukořistila a na internetu rozšířila levicově radikální hackerská skupina Red Hack. Kopie dokumentů ukazují, že Jandarma měla informace o atentátu před tím, než k němu došlo, avšak nic proti němu neudělala. (Junge Welt, 25.5.2013).

Uprchlíci jako nástroj politiky

Západní propaganda se stále znovu pokouší využít proudu syrských uprchlíků jako politického nástroje. K tomuto účelu byla do věci nasazena i známá herečka Angelina Jolie. V srpnu 2012 se ukázala v táborech, které byly pro uprchlíky postaveny v Jordánsku a Turecku, a učinila emociální prohlášení. „Slzy se jí řinou z očí, když herečka Angelina Jolie hovoří o tom, že od syrských uprchlíků slyšela vyprávět „hrůzostrašné“ a „srdcervoucí“ zprávy“, psaly noviny Sydney Morning Herald. Ve stejnou tomu napsaly noviny Times of Israel, že Jordánsko „povolilo přechod (…) stovek syrských rebelů“. V polovině října připustil ministr obrany Leon Panetta, že tam jsou již celé měsíce přítomni američtí vojáci, aby pomáhali při zvládání „humanitárních potřeb“, které vyplývají z přívalu uprchlíků ze Sýrie. A pokud jde o uprchlické tábory v Turecku, mohl si čtenář New York Times přečíst, že se v nich zdržovali agenti CIA a pomáhali tureckým spojencům při rozhodování o tom, kteří syrští teroristé mají být vyzbrojeni zbraněmi NATO.

Ve třetím roce války je už dávno jasné, že v Sýrie neexistuje žádné lidové povstání ani žádné „arabské jaro“. Místo toho zuří na syrské půdě zástupná válka, v níž syrská armáda bojuje proti žoldnéřským skupinám a džihádistům z celého světa. Čečenští teroristé, kteří masakrují civilní obyvatele v oblastech bojů v okolí Allepa, nestojí převážné většině západních médií ani za písmenko. Stejně tak blokáda na vyhladovění Allepa, kterou se armádě daří opakovaně prolamovat jen s největšími obtížemi. V tomto severoirském městě nyní trpí více než dva miliony syrských civilistů masivním nedostatkem potravin. Přesto však ani Westerwelle ani Löhning nepřijdou na myšlénku, že zde proti syrskému lidu vedou válku spojenci Západu.

Andrea Ricci je bejrútským dopisovatelem magazínu COMPACT a často cestuje do Sýrie. V knižní edici magazínu vyšla v roce 2010 jeho kniha „Gaza – válečné zločiny Izraele“ (120 stran, cena 8,80 euro).

https://www.compact-magazin.com/

https://shop.compact-magazin.com/shop/kriegsluegen-der-usa/