Izrael: Osady nejsou nezákonné

Deklarace OSN o právech původních obyvatel (Declaration on the Rights of Indigenous Peoples, UNDRIP) byla přijata Valným shromážděním OSN 13. září 2007 hlasy 144 států, 4 státy byly proti a 11 států se hlasování zdrželo. OSN touto deklarací uznala právo původních obyvatel (rovněž označovaných jako první nebo domorodí lidé) na pozemky, území a zdroje, které tradičně vlastnili, obývali nebo jinak využívali nebo získali (článek 26, odstavec 1). Využívání těchto práv nesmí být nijak diskriminováno (čl. 2).

Právní postavení a práva původních obyvatel přešlo do mezinárodního zvykového práva z vnitřních právních postupů různých států. [1] Například Celoamerická komise pro lidská práva (Inter-American Commission on Human Rights) prohlásila, že "existuje mezinárodní zvyková právní norma, která potvrzuje práva původních obyvatel na jejich tradiční země." Africký soud pro lidská a národní práva potvrdil, že pozemková práva původních obyvatel jsou chráněna a že tato práva jsou "obecnými právními zásadami".

Pro Deklaraci OSN o právech původních obyvatel hlasovala mimo jiné Belgie, Británie, Francie, Německo, Izrael a Lucembursko. Země jako Austrálie, Kanada, Nový Zéland a Spojené státy, které v roce 2007 původně hlasovaly proti, tuto Deklaraci formálně schválily v roce 2010. Ve vztahu k Izraeli nemohou tyto státy tvrdit, že se tato Deklarace nevztahuje na izraelské Židy, protože takový postoj by se rovnal očividné rasové diskriminaci. [2]

Podle mezinárodního práva jsou Židé původními obyvateli zemí označovaných jako Judea, Samaří, Palestina, Izrael a Svatá země, a proto splňují kritéria vyžadovaná mezinárodním právem. Židé jsou etnickou skupinou, která původně žila v Judeji a Samaří před 3 500 lety, kdy tuto zem dal Židům Všemohoucí. Světoví lídři, kteří se rozhodli provést revizi historie, odkazují zavádějícím způsobem na Judeu a Samaří jako na "Západní břeh" řeky Jordánu (který samozřejmě zahrnuje i Izrael) a na "okupovaná palestinská území".

Po Balfourově deklaraci z roku 1917, následovala Lausannská smlouva (1923), Britský mandát pro Palestinu (1922), Rezoluce ze San Rema (1920) a Sèvreská smlouva (1920), které vytvořily mezinárodní zákony a uznaly a obnovily historické právo původních obyvatel - Židů - na jejich zemi. Signatáři těchto smluv a nařízení (Británie, Francie, Turecko, Japonsko, Itálie atd.) jsou jimi vázáni.

Společnost národů uznala "historické spojení židovského lidu s Palestinou a základy pro rekonstituci jeho národního domova v této zemi tím, že v srpnu 1922 svěřila Velké Británii do správy Britský mandát Palestina." Právo židovského lidu usadit se v Palestinské zemi, ve své historické vlasti a tam založit svůj stát, je tedy zákonným právem zakotveným v mezinárodním právu.

Deklarace OSN o právech původních obyvatel znovu potvrzuje právo židovského národa jako původních obyvatel a "zejména jejich práva na jejich půdu, území a zdroje."

Nedávné rezoluce Valného shromáždění OSN, které prohlašují, že usídlování Židů v Judeji a Samaří jsou v rozporu s mezinárodním právem, jsou pouze doporučeními a nikdy nevedly ke změnám stávajících závazných smluv. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které uvádějí, že židovské komunity v Judeji a Samaří jsou nezákonné, nejsou závazné. Závazné jsou pro všechny členské státy OSN pouze rezoluce přijaté podle kapitoly VII Charty OSN. Například rezoluce Rady bezpečnosti 2334, která byla přijata 23. prosince 2016 hlasováním 14–0 nebyla přijata podle kapitoly VII Charty OSN, a proto není závazná: Čtyři stálí členové Rady bezpečnosti - Čína, Francie, Rusko a Spojené království - hlasovali pro; USA se hlasování zdržely. Rezoluce uvádí, že budování izraelských osad představuje "zjevné porušení" mezinárodního práva, ale rezoluce sama o sobě nemá "žádnou právní platnost". Tato rezoluce porušuje Deklaraci OSN o právech původních obyvatel, Britský mandát a další smlouvy.

Právo židovského lidu "usadit se" na takzvaném Západním břehu Jordánu a právo Izraele na připojení částí Judeje a Samaří (část Palestiny) vyplývají z Britského mandátu (Levyho zpráva z 9. července 2012). Podle mandátu je právo připojit některé části Judeje a Samaří přímým důsledkem práva Židů usadit se v celé Palestině, tj. na území Britského mandátu v hranicích z roku 1936.

Podle profesora práv Eugena V. Rostowa článek 80 Charty OSN (1945) uznal platnost stávajících práv, která státy a národy získaly na základě různých mandátů, včetně Britského mandátu pro Palestinu (1922), a práva Židů usadit se v Palestinské zemi (Judeji a Samaří) na základě těchto právních nástrojů a smluv. OSN tato práva nemůže změnit.

"S výhradou toho, co bude ujednáno v jednotlivých poručenských dohodách, žádné ustanovení v této kapitole nebude přímo ani nepřímo vykládáno tak, že nějak pozměňuje jakákoliv práva některého státu nebo lidu nebo ustanovení platných mezinárodních smluv, jejichž stranami jsou členové Organizace spojených národů (článek 80, odstavec 1, Charty OSN).

V řadě rozhodnutí a poradních stanovisek vztahujících se k Namibii Mezinárodní soudní dvůr (International Court of Justice, ICJ) rozhodl, že nařízení Společnosti národů je závazným mezinárodním právním nástrojem podobným závazné mezinárodní smlouvě, která zůstává svěřeneckým závazkem mezinárodního společenství, dokud nejsou splněny jeho podmínky. V případě Namibie Mezinárodní soudní dvůr potvrdil rozhodnutí Rady bezpečnosti, že Jihoafrická republika pozbyla svá práva mandátní mocnosti porušením některých svých základních povinností. Mandátní území se poté stalo poručenským územím OSN na základě právních zásad potvrzených v článku 80 Charty OSN.

Podle profesora práv Eugena V. Rostowa se Palestinský mandát stal po ukončení britské správy poručenským územím OSN podle článku 80 Charty OSN, stejně tak jako mandát v jihozápadní Africe.

Z tohoto důvodu mají Židé plné právo "osídlovat" takzvaný "Západní břeh". Není možné vážně tvrdit, jak to činí EU, Francie, Británie, Rusko, Čína a další státy, že židovské komunity na Západním břehu Jordánu jsou nezákonné a že anexe tohoto území je v rozporu s mezinárodním právem. To je politický názor, nikoliv právní pozice. Navzdory rezolucím OSN tvrdícím opak, není výstavba izraelských civilních osad na Západním břehu Jordánu v rozporu s mezinárodním právem.

Židovský stát Izrael, má jako člen mezinárodního společenství plné právo a zároveň také povinnost plnit podmínky mandátu, který většina zemí přehlíží, neboť má strach z terorismu a z reakce muslimského světa, kterou živí 2 000 let náboženské nenávisti a antisemitismu.

Od Balfourovy deklarace uplynulo 102 let, 72 let uběhlo od rezoluce 181 Valného shromáždění OSN, která byla arabskými státy odmítnuta, 53 let uplynulo od Šestidenní války v roce 1967 a 27 let nás dělí od Dohod z Osla. Dohody z Osla z let 1993 a 1995 byly podepsány, ale k míru nevedly. Palestinská samospráva si mír nepřeje. Palestinská samospráva odmítla nabídky Izraele, předložené v letech 2000 a 2008, které by vedly k samostatnému Palestinskému státu a mírovému soužití.

Dokladem je účast bezpečnostního aparátu Palestinské samosprávy na nespočetných vraždách Židů od roku 1993. Potvrzuje to i program vyplácení rent za zabití Židů palestinským vězňům uvězněným za teroristické útoky proti Izraeli. Hrozby prezidenta Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse, že Palestinci po Bahrajnské konferenci a po anexi území na Západním břehu Jordánu vyvolají "povstání", je třeba brát vážně. Abbáse mír nezajímá.

Izrael má z tohoto chování povinnost vyvodit logické důsledky a anektovat všechna nebo alespoň některá území v zóně C [3], zajistit existenci svého obyvatelstva v rámci bezpečných hranic a být schopen přijímat ty Židy, kteří ještě stále žijí v diaspoře a kteří se chtějí natrvalo usadit v Izraeli.

Michel Calvo se narodil v Tunisu. Je odborníkem na mezinárodní právo a zastupoval Izrael jako člen Mezinárodního rozhodčího soudu. Je autorem knihy The Middle East and World War III: Why No Peace? (Blízký východ a třetí světová válka: Proč si nevybrat mír?), ke které napsal předmluvu plukovník Richard Kemp, CBE.

[1] S. Wiessner, 'The United Nations Declaration on the Rights of Indigenous Peoples' (Deklarace OSN o právech původních obyvatel) v The Diversity of In­ternational Law (Rozmanitost mezinárodního práva, Brill, Leiden, 2009) A. Constantines a N. Zaikos (ed.), str. 343–362.

[2] Francie, která tuto Deklaraci podpořila, usilovala o tvrdou reakci EU na jakoukoliv izraelskou anexi. Výbor pro odstranění rasové diskriminace (Committee on the Elimination of Racial Discrimination) je od června 2015 znepokojen tím, že Francie plně neuznává existenci původních obyvatel ve svých zámořských územích, a proto tento postoj Francie není nijak překvapivý.

[3] Poznámka překladatele: Zónu C má plně pod kontrolou Izrael.