Původ válčení tkví v občanském konfliktu, ale označení „občanská válka“ je povýtce zkratkovité, neboť má sugerovat černobílou polaritu, boj dobra se zlem. Zápas provládních sil s povstalci se už dávno změnil v masivně internacionalizovanou konfrontaci. A místního lidového hnutí se zmocnily zájmy, jimž jde o víc, než je osud jedné jediné země.

Odpor vůči sekulárnímu režimu prezidenta Asada má nejrozličnější tváře. Začíná nenásilným odmítáním asadovského zřízení a končí vražednými tendencemi psychopatů. Za nimi můžeme spatřit vyzbrojování klasického banditismu, účelové omilostňování zločinců nebo „dostaveníčka“ rozličně motivovaných „válečníku“ z celého světa. Což není směřování neznámé z dřívějška. Stačí vzpomenout rozpad Jugoslávie.

Tím se dostáváme k pestrému etnickému složení povstaleckých skupin. Vyspělá Evropa, postrádající významnou jednotící ideu, se proto právem obává návratu svých občanů, jimž se militární angažmá v Sýrii stalo zdrojem dobrodružství nebo vnitřního uspokojení. S hodnotovou motivací účastníků syrského vraždění je to podobné. Najdou se příznivci skutečné demokratizace i stoupenci globálního džihádu. Zmatek nad zmatek.

Armáda damašského režimu pak tvrdí muziku. Spadají do ní nejrůznější polovojenské složky, nepřehlédnutelná je role v předchozích bojích zocelených libanonských milic či „vojenských poradců“ vyslaných dalším závažným spojencem, Íránskou islámskou republikou. A Alláh ví, koho dalšího.

V zemi není nic jistého s výjimkou krvavého boje o moc, v němž absentují ostré kontury nepřátelských stran, ale i idejí. Náboženští fanatici v něm vzývají boha, zatímco uřezávají hlavu nepříteli a loajalistické letectvo surově bombarduje civilisty. Mrtvých, raněných a běženců rychle přibývá, leč vyústění je v nedohlednu. Dokonce se zdá, že některým hráčům nekonečný konflikt vyhovuje.

Hodně zajímavá je situace na poli spojenců jednotlivých stran. Rebelům víceméně drží palce USA, Velká Británie, Francie, Turecko, ale i arabské orientální despocie, kdežto Asadovi republikáni obstávají zejména díky podpoře šíitského Íránu, Ruské federace a volněji rovněž Číny.

Zdá se, že se vracíme do minulosti. Opět, řadu let po konci studené války, proti sobě nepokrytě stojí velmoci, jež si – alespoň v případě Moskvy se zájmy ve Středozemním moři – pragmaticky vybraly své chráněnce.

Takzvaný „restart“ ve vztazích s Rusy se Obamovi nezdařil. Tančí mezi vejci a působí nerozhodně. Mnoho lidí zjevně zklamal. Na krku má nedobrou ekonomickou situaci vlastní země, její nepovedená tažení a slábnoucí spojence, kteří si stále přejí zachovat něco bývalé slávy v tradičních sférách vlivu. Své si žádá i nadstandardně spřízněný Izrael, jakož i mezinárodní zbrojní lobby. Jejich prostřednictvím navíc hrozí opakování „afghánských“ chyb s výchovou vlastních nepřátel.

Pro toto všechno (a mnohé další) bylo již před časem možné předvídat, že se administrativa Spojených států do Sýrie nepohrne. Spíš se bude snažit zachovat si před mezinárodním společenstvím tvář. A k tomu je někdy třeba pořádně harašit zbraněmi.