Dvě listopadová výročí, jejich porovnání a zejména důvěra v lepší časy. V Rusku mají VŘSR, u nás SAMET 1989

V Rusku mají VŘSR, u nás Samet 1989

Tak jsme se už konečně, a s nadsázkou, dostali do slavných listopadových dnů letošního roku. Nemám na mysli jen svého času bouřlivě oslavovaná výročí Velké říjnové socialistické revoluce. To ať si vzpomínají přehlídkami na Rudém náměstí ruští občané v jejich Moskvě. Domnívám se, že vezmeme-li dnes v úvahu více jak tisíciletou slavnou a bohatou historii Ruské federace, tak dnešní státní útvar se svými více jak 17 milióny km2 rozlohy země a s více jak 140 milióny obyvateli, si rozhodně měl a má právo sám a suverénně rozhodnout, jak si svůj někdejší přechod z feudalismu do časů průkopnického socialismu na začátku 20. století připomene. Rusko byla velká země nejen v uplynulém "sovětském" století, nebo ve svých mnohem starších dobách, ale je velkou zemí i doposud.

Rusko bez obchodu s námi přežije, my rozhodně ne

Dnes je zřejmé, že mentalita ruských národů (dnes jich je přibližně 80 federálních subjektů) si přímo vždy řekla o pevné řízení a vedení země. Bylo tomu tak začátkem 18. století, kdy car Petr Veliký zakládal roku 1703 Petrohrad (Sankt – Petěrburk), stejně jako v první polovině 20. století, kdy nejen ruské federaci vládli Lenin a následně pak Stalin a další straničtí vůdcové. Často vzpomínaný „Ruský medvěd" rád vedl čas od času svojí expanzivní válečnickou politiku. Ale copak rakouský Habsburský dům ve stejné době, nebo Německé císařství, nevedly také rády roztahovačnou politiku v Evropě? Ano, velká země jako je Rusko, potřebuje silné vedení. Nelze však už dnes o ní hovořit jako o zaostalé feudální zemi, nebo jako o totalitní bolševické zemi. Dnes už bych raději a přesněji používal slova Klause či Zemana, kteří kdysi celkem nedávno pravili, že v Rusku už není diktatura proletariátu a že se dnešní Rusko už začlenilo mezi standardní demokratické země světa. To už snad jen někteří zabednění pravičáci u nás i ve světě ještě nedovedou pochopit a přiznat si tento fakt a reálii dneška. A například obchodní spolupráci s Ruskem stále jen trapně známkují antikomunistickými nálepkami a hloupými řečmi či přirovnáními. Samozřejmě k naší škodě, vždyť tento velký prostor na východě obchodovat chce a musí. A když ne s námi, tak místo zaujmou jiné země s jinými obchodními komoditami.

Význam Ruské federace se vrací na své někdejší pozice

Nejen, že je to velká a rozmanitá země s mnoha milióny obyvatel, ale stejně tak je neméně významná její zeměpisná a hlavně geopolitická lokalizace. Leží dnes vlastně na střetávacím území mezi populačně i ekonomicky stagnující Evropou a populačně i hospodářsky megarozvojovou Indií a Čínou. Ne nevýznamné jsou pak v dnešní době její  vlastní strategické suroviny – velké nerostné bohatství, barevné kovy a železité rudy, suroviny pro jaderné elektrárny, strategická ropa a zemní plyn, ale i nekonečné vodní zásoby a kapacity jezer a sibiřských řek. Někdejší prezident Spojených států Ronald Reagan po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 prakticky tehdejší Sovětský svaz vojensky uhonil a uzbrojil. Zbrojní programy proti SSSR a zejména Strategická obranná iniciativa (SDI) nakonec přivedly sovětské představitele až ke Gorbačovovi a k mírumilovnější a především ke kooperující politice. Skončila klasická studená válka druhé poloviny 20. století, Rusko už dnes nepřátele nevyhledává, soustřeďuje se zejména na řešení vlastních problémů. Tak vlastně nakonec přišly až dnešní časy, kdy Ruská federace a její země naopak na řadě celosvětových a strategicky významných projektech spolupracují. A jestli jejich modlou či ikonou je i dnes ještě VŘSR, nebo car Petr Veliký, nebo někdejší kontraverzní Stalin, nebo nynější politici současné éry Vladimíra Putina, je skutečně jen a jen jejich záležitostí. Své ikony a "ochranný protektorát" nám už dnes nikdo nevnucuje, ani Německo a ani Rusko, a tak nemluvme do ikon a zvyklostí cizích zemí ani my.  Neumíme si často objektivně zhodnotit situaci a hospodářskou (ne)kondici u nás, natož pak problémy jinonárodní v ostatních zemích.

K listopadovým výročím patří i náš zdánlivě "Sametový listopad 1989"

Většina lidí se na připomenutí 24. výročí převzetí moci a vlády ve státě ČSSR připravuje po svém. Listopad hodně přinesl, ale také hodně vzal. Nebudu řešit možnosti cestování, necenzurování, nebo nový obraz naší země ve světě. Je to stále více  neoddiskutovatelné! Stejně jako v případě ikon ruského národa, chtěl bych však varovat před ikonováním a budováním nových kultů osobností někdejších polistopadových představitelů u nás. Mám na mysli zejména exprezidenta Václava Havla (podle mého zbytečné přejmenovávání ruzyňského letiště, nebo sbírky na sochu Havla) a ostatní někdejší české disidenty (Václava Bendu ...), stejně jako první transformační politiky, ekonomické nedouky až koumáky a transformační reorganizátory po roce 1990. Jejich kuponová privatizace (tzv. klausovka) je dodnes ve světě brána v lepším případě jen s úsměvem, v horším pak jako tunelárna a zlodějna po česku. Není chybou jen našich polistopadových garnitur a dalších vládnoucích politiků, že dost vysoké procento lidí se v nejrůznějších průzkumech veřejného mínění dnes už vyjadřuje, že „dříve bylo lépe".

Letošní rok navrátil levici, snad nebude dělat staré chyby pravice

Nakonec to většina občanů takto vyjádřila i v letošních prezidentských a nyní sněmovních volbách, kdy pravice skutečně dostala zřetelně na frak! A v lepší časy už dnes zase tak moc občané Česka nevěří. Slogany o nutnosti utahování opasků jsou už rovněž k smíchu. Jde o to, kdo si je utahuje a kdo naopak hodně povoluje. Nakonec počty nových miliardářů a milionářů u nás hovoří zcela jasně a zřetelně. A před rokem schválený zákon o církevních restitucích teprve vytvoří i další nové zbohatlíky a pořádně se zakousne do koláče českých rozpočtových dluhů. Pak už za to jen můžeme konkrétně a nahlas někdejším i dnešním Kalouskovcům, asociálnímu Drábkovi, spícímu knížeti z Hluboké, ale i zamilovanému Nečasovi, Bártovým Veverkám a trapáckým Peakeovcům poděkovat. A děkovat bohužel budou ještě i naše děti a vnuci. Nakonec stejně jak za včerejší i dnešní vykrádání sociálního a důchodového systému budoucnosti z iniciativy asociálního exministra MPSV Jaromíra Drábka a jeho ministerských a stranických pohuňků a také zlodějů ve stylu Šišky a spol. Nebo za nespravedlivé navrácení církevních nemovitostí, kdysi vlastně církví vydřených na chudých poddaných.

Pozitivem vstup ČR do NATO i EU, někdy ale s výhradami

Transformační omyly (nebo úmysly?), rozbití jednotného československého státu, korupce a uplácení v nejvyšších strukturách řízení státu, jsme rozhodně při cinkání klíči v závěru roku 1989 nechtěli. Výměnu politického análního horolezectví z  ruského východu nyní americkým či evropsko-unijním směrem rozhodně také ne. A tak za dvě možná pozitiva polistopadového vývoje můžeme snad brát jen vstup ČR do Severoatlantických struktur NATO (kde snad jen to tzv. humanitární a vojenské řádění NATO ve světě, nebo vysílání zbytečných žoldáckých misí různě po světě, je už skutečně za hranou) a naší dnešní existenci v měkčím a společném ochranném polštáři zemí Evropské unie. Která ale bohužel stále ještě hledá svojí efektivní formu a podobu, dokonce se dost často někdy, také  i mylně, podobá někdejšímu úřednickému a diktátorskému molochu RVHP. A současné propady a blížící se bankroty jednotlivých států EU - Řecka, Itálie, Španělsko  - příliš o užitečnosti a efektivitě úřednické formy vládnutí ze strany megamolochu EU z Bruselu nejen naší zemi nesvědčí. Bohužel se Evropa stává dvourychlostní a skutečné žezlo vládnutí třímá v ruce opět Německo a Francie, nikoliv spravedlivá a objektivní hlasovací mašinérie všech 27 suverénních zemí EU.

Poslední volby pravici odstavily, ale levice vyhráno nemá

Přes všechna možná negativa a politické až hnusárny, které se budou k 24. výročí Listopadu 1989 mediálně i politicky uvádět, stále věřím, že při odchodu, nebo alespoň dostatečném omezení zkompromitovaných politických stran a jednotlivých korupčníků, samozřejmě i hlupáků a neschopných škrtacích Neználků ve vládnutí a správě našeho státu, vývoj ve společné Evropě, při spolupráci s bohatšími a perspektivními zeměmi světa může být nadějný a do budoucna pozitivní. Přejme si do dalšího období hlavně méně ikon, ale naopak  více poctivých politiků pracujících v zájmu a ve službách lidí. Při posledních volbách to ale tak nevypadalo a ani to tak zrovna a bohužel nedopadlo. Tak nám opět kandidovalo a dnes už zase i povládne mnoho už známých kariéristů, podnikatelských a mafiánských kmotrů a hlavně mnoho neschopných, či naopak všeho-schopných kvazipolitiků. Uvádět v tomto případě konkrétní osoby, partičky a nebo strany snad ani není potřeba. Povolební "postlánské lži" ve stylu party kolem Michala Haška v ČSSD, nebo naivní plány japonské neznalosti lídra Okamury nebo podnikatelského magnáta Babiše, naznačují, že napravit průšvihy posledního zhruba osmiletého období vládnutí pravice u nás, zase tak lehké pro vítěznou levici a některé nové subjekty ve sněmovně nebude. Nakonec výměny neschopných politiků občas za ještě neschopnější (viz nyní ministři SPOZ) jsou dnes už častější, jak chodící apoštolové na Staroměstském orloji. Známe, nebo postupně je denně poznáváme, všechny a hlavně jejich neschopné výkony, ochuzování státu na margo jejich neschopnosti, nekompetentnosti nebo dokonce kupčení a často až komické vystupování také. Děkujeme, ale rozhodně nechceme!

Není to v problémech, ale v konkrétních lidech

Přesto v souvislosti s listopadovými výročími nehledejme nejrůznější zástupné problémy a kausy, neostrakizujme bez udání relevantních důvodů některé skupiny obyvatel a jedince samotné. Na druhé straně nepreferujme a neférově nepodporujme a nevolme tzv. pozitivní diskriminaci ke skupinám lidí flákačského či jinak negativního ražení, ale i k některým etnickým skupinám ve velké většině parazitujících na sociální síti našeho státu. Myslím si, že tak si zřejmě listopadový odkaz připomeneme nejlépe a každý po svém! Snad i tolik vždy před volbami slibované blaho ve státě, bohužel proklamované dokonce už přes více jak půlstoletí, tehdy  klany socialistů a nyní pak převážně experimentujícími pravičáky, se nám v blízkých časech také dostaví ...

A nebo náš stát už funguje nerozhádaně jenom v situacích vážných ohrožení a hrozeb, cizích okupací, těžkých sociálních krizí, hospodářských krachů, třeba i častých povodní a jiných pohrom. V ostatních časech jsme stále pro svět jenom legračním státem vždy jen ukecaných Švejků, beznázorových Ferdyšů Pištorů, nebo dokonce dříve loupeživých Grázlů, Babinských a pohádkových Lotrandů? A teď třeba novějších uprchlých emigrantů Kožených, Krejčířů, kmotrovských Janoušků, vládních Nečasů, Bartáků, Bártů, Vondrů, Parkanových, Kalousků ... ?

(Matuška)