„…u nás na Hradě“. A jde ještě vůbec o konání v kompetencích kancléře Hradu?

Pravda je, že jsem si celý rozhovor s panem kancléřem Mynářem v Právu z 27. 4. 2013 přečetla a jsem tak trochu na rozpacích, zda skutečně tento pán má být součástí profesionálního týmu prezidenta Zemana. Tedy on jím už je, přesto anebo právě proto mě to pochybností nezbavuje, naopak.

Vypadá to, jakoby „u nás na Hradě", resp. u nich, bylo skoro všechno možné. A to mě trochu „děsí". Ale chápu, že prezident Zeman si do okruhu sobě blízkých osob vybírá ty, s nimiž jej svazuje... Ale vědomosti a profesionalita to nutně být nemusejí. O tom mě aspoň rozhovor s tímto kancléřem přesvědčil.

Z pohledu psycholingvistického vnímání uvedeného rozhovoru mi vyjádření pana Mynáře přijdou něco jako ukázka z románů M. Puza typu: „mě světí funkce kancléře a jistí můj kámoš prezident. Jen hlupák by se pozastavoval nad obsahem." A když tak přemýšlím nad jeho rolí, jejíž obsah naznačil i uvedený rozhovor v Právu, je tu možná inspirace u ex-kancléře bývalého prezidenta Klause P. Hájka, který taktéž do veřejnosti poněkud volně sděloval významově poněkud „silnější" vyjádření než sám V. Klaus. Ten je pak tu více, tu méně usměrňoval či vysvětloval. Výsledkem společné mediálně masáže veřejnosti však byla poměrně stále, na špici držící se podpora V. Klause coby prezidenta.

Klidně tedy budu za „hlupáka" a nad obsahem se zamyslím. Má-li však být možným politickým postojem Hradu právě tento rozhovor, a pan Mynář jej panu Ovčáčkovi, redaktorovi z Práva jistě neposkytl nedopatřením, navíc jako kancléř, a veřejnost ono „obvinění" tří pánů – Jakl, Hájek a Hasenkopf - blízkých ex-prezidentovi Klausovi, máme číst jako „tečku" za amnestií, tedy za důsledky Klausových restů z let devadesátých, řešených „odpuštěním" trestů onou amnestií, kvůli níž si část senátorů dělala takové ambice a celou dobu přitom min. část z nich, zleva doprava, Klause podvakrát v nepřímé volbě volila za prezidenta, pak kancléř profesionalitu „... u nich na Hradě" zrovna moc nepředestřel.

Tedy on jí jakoby předestřel a místopředseda sněmovny Zaorálek to nazval vcelku kulantně „plácáním". On je ten rozhovor s panem kancléřem spíše ukázkou, co všechno je u nás z pohledu nejvyšších pater moci už prostě nejen možné, ale především jisté. A kdo všechno je také může zastávat. Ale možná na někoho ten rozhovor mohl působit "lidově, přátelsky a otevřeně", a pak jistě je tu čtenářský prostor v deníku Právo, které oslovuje nemalou část příznivců dnešního Hradu. I když ono oslovovalo i v době Klausova prezidentování.

Ty spojité nádoby dvou vlivných stran ODS – ČSSD se spolu sice nikdy neuzavřely do objetí většinového systému, jak to kdysi zvažovali M. Zeman i V. Klaus, ale prostě spolu „kamarádily" a stále ještě „kamarádí" skrze některé – říkejme jim „sponzory dnešní a bohužel i budoucí moci". Mezitím tento vztah „vygeneroval" SPOZ, a KSČM to stále zkouší pro jistotu u každé z výše uvedených stran.

Ale abychom „... u nás na Hradě" nebazírovali jen na větičkách. Proč např. nepřemýšlet nad tím, jak mnoho vlastně V. Klaus vyhlášením amnestie pro současnou i budoucí politickou scénu zleva doprava vlastně udělal. On to jistě ví a vědí to i na dnešním Hradě. Sehrálo se divadlo pro občany, kteří se možná spravedlivě rozhořčili a politici napříč budoucím spojeneckým spektrem přeskupili své síly. Nebuďme přeci tak naivní a bláhoví, že dva muži, kteří u nás opoziční smlouvou z let devadesátých společně kolíkovali politické hřiště, a např. KSČM tehdy ještě nepřibrali za hráče, nyní budou od svých záměrů upouštět.

Pokračují, tedy druhý z nich – M. Zeman, má kolík a svůj štafetový díl rozbíhá. Možná ne všichni z jeho okolí se stejným rozmyslem a hlavně záměrem, že znají cíl. Ale o tom může napovědět další vývoj na naší neklidné politické scéně, která se chystá v příštím volebním roce ke střídání. Jen není zcela jasné, zda to ještě bude s pravidly aspoň pro divákovo oko nebo už bez nich, protože divák už fígle prokoukl, některým se naučil, a pravidla pro ty nové jsou stále dražší. Osobně se obávám jednoho takového přístupu, v severočeských politických končinách raženého: „když mi zákony (pravidla) nevyhovují, neřídím se jimi."

Mám totiž takový nedobrý pocit, zda totiž „otcové a matky" tohoto přístupu a jistě i ti, co se jimi z mnoha důvodů nadchnou, znají způsob, smysl a hlavně cíl, k němuž takto směřují. Přimlouvala bych se totiž za ty, o nichž někteří výše podobní píší jako o 90 % těch, co právě tento přístup chtějí. Proč? Protože mi stále není minimálně jasná alternativa, pro niž bychom se měli nadchnout a ještě přitom ztratit zbytky snad i zdravého rozumu.

Apropós, aniž bych měla jakkoli v úmyslu „zastávat se" pánů Jakla či Hájka, a už vůbec ne dopadů prezidentské amnestie, může vzniknout otázka, zda pan kancléř Mynář, zároveň také člen SPOZ – předseda SPOZ ve Zlínském kraji (viz rozhovor v Právu z 27. 4. 2013, s. 7) - nekoná už spíše v politických intencích své strany než coby vysoký úředník Hradu. A to jsme teprve na začátku kancléřského působení V. Mynáře.