Jak jsem jel v tramvaji s univerzálním pohlavím

 

Ta osoba se zjevně nemohla rozhodnout, kým chce být. Mělo to dlouhé vlasy, sukni, dámskou kabelku, ale na tváři týdenní strniště. Původně to měl být asi muž, ale na poslední chvíli si to Pámbu rozmyslel. Cirka minutu jsem na TO ohromeně zíral s otevřenou pusou, když na zastávce u olomouckého výstaviště přistoupil pán, který si TOHO také všiml, a neušel mu ani můj fascinovaný pohled. A začal se neskrývaně smát. Není to fér smát se postiženým, ale bylo to očividně silnější.

Já jsem měl pocity velmi smíšené. Převládala ve mně hlavně lítost nad tím záhadným stvořením. Bylo mi z onoho pohlaví chytré horákyně docela smutno a styděl jsem se za něj, byť za svůj handicap jistě nemohlo.

Určitě se s tím nežije lehce. Takového vozíčkáře každý polituje a nikdo normální se mu nesměje, jenže na hybridní pohlaví pohlíží dost lidí s více či méně skrývaným despektem.

Přitom tenhle despekt tu možná vůbec nemusel být, kdyby se někteří sociální inženýři nesnažili vadu pohlavní identity, či jak to nazvat, povýšit na něco normálního. Kdybychom si poctivě přiznali, že jde v podstatě o nemoc, hádám, že by se pohlavním exotům v tramvaji či na ulici smáli jen vyložení trotlové.

 

Jenomže pokud je nám vtloukáno do hlav, že zjevný přešlap matky přírody je něco, co bychom měli považovat za bezmála přirozené, není divu, že se stavíme na zadní a intuitivně se proti tomu ohrazujeme například nevhodnými spontánními reakcemi. Je to taková obrana proti absurditě dnešního světa, v němž jsou kdejaké deviace povyšovány na standardní různorodost. Když si budeme takto hýčkat patologie a anomálie všeho druhu, jednou nás to zahubí.

 

Autor: Michal Pohanka
Zdroj: https://michalpohanka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=754302