Jak že je to s těmi Kurdy?
- Podrobnosti
- Blogy / DALŠÍ BLOGY|
- 14. říjen 2019|
- karel wágner|
- 4828 x
Ve středu 9. října 2019 večer zahájilo Turecko v rámci operace Pramen míru pozemní boje na severu Sýrie. Díky tomu se i u nás začalo ve sdělovacích prostředcích znovu hovořit o Kurdech.
Tureckou ofenzivu mnohé země, včetně ČR, už odsoudily. Podle OSN před boji v minulých dnech uprchlo 130 000 obyvatel, přičemž přímo ohroženo jich je téměř půl milionu. Nutno však podotknout, že se nejedná o první tureckou invazi do Sýrie.
Ta první začala v lednu 2018, kdy turecká armáda v rozporu s mezinárodním právem napadla Kurdy ovládané město Afrín a okolní obce na severu Sýrie. Na rozkaz prezidenta Erdogana 20. ledna 2018 turecká armáda s podporou vojenského letectva v rámci operace Olivová ratolest začala intenzívně ostřelovat a bombardovat město i jeho okolí, přičemž turecké letectvo bombardovalo i nemocnici. V neděli 18. března 2018 pak turecká armáda spolu se Syrskou svobodnou armádou (FSA) obsadila centrum města Afrín.
Mluvčí tureckého prezidenta následně prohlásil, že se tato oblast pod správu Sýrie už nevrátí. Tudíž se nejedná o pouhou okupaci, nýbrž o anexi. Ta se od dočasné vojenské okupace liší tím, že anektované území se začleňuje do území a správy anektujícího státu.
I když se v našich sdělovacích prostředcích stále hovoří o Svobodné syrské armádě (FSA), přišlo Turecko už při první invazi do Sýrie s průhlednou fintou: namísto o FSA začalo hovořit o Syrské národní armádě (National Army), která údajně spadá pod velení Syrské prozatímní vlády, sídlící v Turecku.
Tato snůška nejrůznějších milic, sestávajících zejména z bojovníků, kteří byli v určitou dobu syrského konfliktu členy nejradikálnějších islámských frakcí ve Svobodné syrské armádě (FSA), byla na území Turecka zformována pouhé dva týdny před zahájením bojů v Afrínu. Jestliže však budeme hovořit o tureckých invazích do Sýrie, bude lepší, vzhledem k historickým souvislostem, zůstat u původního názvu milic, bojujících po boku turecké armády, tedy u Svobodné syrské armády (Free Syrian Army), u zkratky FSA, neboť je to nakonec, jak se u nás říká, prašť jako uhoď. Pokud by se ale někdo chtěl dozvědět více o jednotlivých divizích islamistů, jež se účastnily ofenzívy v Afrínu, doporučuji mu překlad článku, jehož autorem je Sirwan Kajjo, kurdský novinář, působící ve Washingtonu.
Jak se dnes ukazuje, Turecko při invazi opět využívá Svobodnou syrskou armádu (FSA), navázanou na islamistickou koalici Ahrar aš-Šám, kterou Sýrie, Rusko, Egypt, ale i Spojené arabské emiráty označují za teroristickou organizaci. Při loňských bojích o Afrín, největší kurdské město na severozápadě Sýrie, při nichž zemřelo nejméně 100 civilistů, vojáci Svobodné syrské armády (FSA), která dnes opět útočí na Kurdy spolu s tureckou armádou, páchali všelijaká zvěrstva: např. brutálně zohavili kurdskou bojovnici, které usekali prsa, neboť ženy podle Koránu nemají právo bojovat. Bojovníci FSA také po tom, co vstoupili do města, vyrabovali obchody a byty, které museli Kurdové narychlo opustit.
A lze předpokládat, že se podobně budou chovat i při současné Erdoganově operaci Pramen míru. Tomu již nasvědčují zprávy o tom, že „Syrští povstalci ze Syrské národní armády (FSA), bojující na straně Turků, zabili nejméně devět civilistů, včetně kurdské političky Hevrin Chalafové.“ Chalafová byla generální tajemnicí strany Budoucí Sýrie (Future Syria) a Brett McGurk, zvláštní americký vyslanec u mezinárodní koalice bojující proti Islámskému státu (IS), její smrt označil za válečný zločin.
Laická veřejnost si zpravidla neuvědomuje, že i bojovníci tzv. Svobodné syrské armády (FSA), kterou podporuje a vyzbrojuje Turecko, patří z větší části ke stoupencům ideologie islamismu a de facto usilují o svržení syrského sekulárního režimu, který touží nahradit chalífátem (území ovládané muslimy), kde se pravověrným dostane nadřazenosti toho pravého, jimi vyznávaného náboženství, ale i práva zvaného šaría. Svobodná syrská armáda (FSA), označovaná za dítě v Sýrii a Egyptě zakázaného Muslimského bratrstva, je ve skutečnosti spojencem Fronty an-Nusrá. A mnohá fakta nasvědčují tomu, že v případě bojů s regulérní
Syrskou arabskou armádou (SAA) pak Svobodná syrská armáda (FSA), vystupovala v roli spojence tzv. Islámského státu (IS). Jako tomu bylo v září 2014, kdy FSA uzavřela na předměstí Damašku dohodu s Islámským státem za účelem společného boje proti syrské vládě. Nakonec i ČTK informovala o jednání FSA s radikálními islamisty, které se týkalo strategického kontrolního stanoviště. Kamál Hamámí, jenž patřil k významným členům nejvyšší vojenské rady FSA, byl na setkání s veliteli tehdejšího IS v červenci 2013 údajně zabit, čemuž měla předcházet Hamámího hádka s velením IS o kontrolu nad strategickým kontrolním stanovištěm poblíž města Latákije ve stejnojmenné provincii. Tuto zprávu novinářům následně potvrdil mluvčí FSA: „Hamámí se s nimi setkal, aby projednali bojové plány." Tolik tedy trochu rozsáhlejší odbočka k turecké invazi, kterou jsem si nedokázal odpustit.
Ale jak že je to s těmi Kurdy? Inu, Kurdové jsou příslušníky největšího národa na světě bez vlastního státu a tvoří třetí největší národnostní skupinu na Blízkém východě. Přičemž jejich situaci vystihuje jedno z kurdských přísloví: „Naše minulost je smutná, naše současnost tragická. Naštěstí nemáme budoucnost.“ Co je zajímavé, Kurdové nemluví jedním společným jazykem, i když všechny jejich jazyky patří k iránským. Nejdůležitější z nich je kurmandží, kterým hovoří Kurdové v Turecku, Sýrii a Iráku, a sorání, kterým hovoří Kurdové v Iráku a Iránu. Pokud jde o jejich víru, pak původ svého náboženství mnoho dnešních Kurdů vidí v zoroastrismu, jenž zdůrazňuje rovnost obou pohlaví.
Přičemž typickým projevem jednotlivých kultů je široká ochota a otevřenost zahrnout prvky ostatních náboženství. Kurdové jsou dnes z naprosté většiny vyznavači islámu. Což ještě neznamená, že jsou všichni sunnitští muslimové, jak se u nás často tvrdí. Neboť jsou mezi nimi i šíité, alavité, ale i křesťané, přičemž také řada levicově orientovaných Kurdů je bez vyznání. A je třeba si též uvědomit, že mnoho Kurdů ze severního Iráku patří k vyznavačům jezídismu. Ovšem aby toho nebylo málo, najdeme mezi Kurdy i vyznavače judaismu.
Kurdistán (území obývané Kurdy, nikoli však státní útvar), který nikdy netvořil jediný politický nebo administrativní celek, se rozkládá převážně v pohoří Zagros a
Taurus a táhne se na jih do nížin v Mezopotámii a na sever až do stepí Anatólie. Když pak hovoří syrští Kurdové o vlastním státě, mají zde na mysli region Rodžava (Rojava), někdy též nazývaný Západní Kurdistán, ležící na západ od řeky Tigris, podél tureckých hranic, kde žije většina ze dvou a čtvrt milionu syrských Kurdů. Kromě toho se ovšem nevzdávají myšlenky na budoucí sjednocení Západního Kurdistánu v Sýrii, Severního Kurdistánu v Turecku, Jižního Kurdistánu v Iráku a Východního Kurdistánu v Íránu. Všechny čtyři oblasti by se jednou podle jejich představ měly spojit a vytvořit svébytný kurdský stát. Podstatného úspěchu v sebeurčení však zatím dosáhl jen autonomní irácký Kurdistán.
V syrském Kurdistánu v listopadu 2012 prvně ustavila Sjednocená demokratická strana (PYD) kurdskou samosprávu, zahrnující většinu politických stran a nevládních organizací. Přičemž určitou samostatnost Rojava získala v listopadu 2013 jako vyvrcholení zdejší revoluce (Rojava Revolution). Jednostranný krok PYD, která při vyhlášení autonomie ignorovala výhrady Kurdské národní rady, udělal čáru přes rozpočet iráckým Kurdům, kteří chystali celonárodní kongres, což vedlo k rozkolu mezi kurdskými stranami. Co je však pro nás nejdůležitější, samospráva syrského Kurdistánu dala vzniknout vojenským jednotkám YPG, které zahrnují bojovníky z celého spektra obyvatel oblasti bez ohledu na jejich pohlaví, etnicitu nebo náboženství.
Zatímco IS přibíjel křesťany na kříže a obchodoval s jezídskými ženami jako se sexuálními otrokyněmi, zástupce těchto menšin se podařilo v Rodžavě zahrnout do vojenských i administrativních struktur.
Rodžava se skládá ze tří enkláv osídlení u hranic s Tureckem (Afrín, Kóbání a Džazíra), hlavním městem je Kámišló (arabsky al-Kámišlí) v Džazíře. Je třeba zde podotknout, že pozornosti našich sdělovacích prostředků unikla skutečnost, že syrský Kurdistán 21. ledna 2014 v předvečer zahájení mírových rozhovorů v Ženevě vyhlásil svoji úplnou nezávislost, tedy prohlásil se za samostatný stát.
Jenže problém byl v tom, že na rozdíl od iráckých Kurdů autonomii či samostatnost syrských Kurdů neuznává syrský režim, ani mezinárodní společenství. Asadova armáda sice na syrské Kurdy neútočila, protože bránili pronikání islamistů z Turecka a bojovali s džihádisty, ale samostatnost Kurdů syrská vláda vždy odmítala. Na ženevských mírových jednáních se pak Spojené státy postavily za jednotnou Sýrii a nevraživě nahlížely i na samu kurdskou delegaci, která zde pro nezávislý syrský Kurdistán nenašla žádnou podporu či spojence. Navíc prezident iráckého Kurdistánu Masúd Barzání prohlásil, že syrskou Rojavu po vyhlášení její nezávislosti neuzná a nebude s ní spolupracovat.
A tak syrští Kurdové tak trochu otočili a začali hovořit o iráckém modelu, v němž by autonomní Kurdové byli součástí federálního státu, kde by dostávali část státního rozpočtu a měli by podíl na ropném bohatství. Představitelé syrského Kurdistánu totiž prohlašují, že i oni mají v Rodžavě pod kontrolou velké zásoby ropy, díky nimž bude jejich region nejbohatší v celé zemi. Přičemž poukazují na irácký Kurdistán, který také začínal od nuly a dnes vyváží ropu do Turecka a v zemi působí celá řada amerických společností.
Ale zpátky k iráckému Kurdistánu, jak je nazývána autonomní oblast Kurdů v severovýchodním Iráku. Tu tvoří guvernátory Halabdža, Sulajmáníja, Dahúk a Erbíl, což je také hlavní město iráckého Kurdistánu s vlastní vládou, vlastní vlajkou a vlastními vstupními vízy. Jde o bohatý region, prosperující především díky ložiskům ropy a zdrojům vody, kde žije zhruba 20 % populace Iráku. Oficiálním vládním orgánem kurdského regionu na severu Iráku, nazývaného irácký Kurdistán, nebo také Jižní Kurdistán, je Regionální vláda Kurdistánu, v originálním znění Hikûmetî Herêmî Kurdistan (HHK) v angličtině Kurdistan Regional Government (KRG).
V iráckém Kurdistánu má moc v rukou Kurdská demokratická strana (PDK) bývalého prezidenta Masúda Barzáního. Proto také irácký Kurdistán z pestrého spektra kurdských stran v Sýrii podporuje syrskou odnož Barzáního strany zvanou Kurdská demokratická strana Sýrie (PDK-S). Ozbrojené křídlo Kurdské demokratické strany (PDK) se nazývá Pešmerga (pêşmerge = na smrt jdoucí), jednotliví bojovníci pak pešmergové.
Na podzim roku 2017 se iráčtí Kurdové v jejich autonomii a několika sporných regionech vyslovili pro úplnou nezávislost. Bagdád však označil hlasování z 25. září za protiústavní a krátce nato vyslal na kurdská území armádu a šíitské milice podporované Íránem. Během několika dnů irácká vláda výrazně změnila poměr sil v severním Iráku a přebrala kontrolu nad všemi spornými regiony, které kontrolovali Kurdové.
Následně Bagdád vyzval Irbíl, aby výsledky referenda zrušil, vést jakýkoliv dialog s Kurdy odmítl. V říjnu 2017 pak prezident iráckého Kurdistánu Barzání rezignoval. Podle řady expertů jím vyhlášené referendum vyhlídky do budoucnosti pro Kurdy v Iráku spíše zhoršilo, než zlepšilo. Ovšem není pravda, že by Kurdy ostatní obyvatelé Iráku po tomto referendu nenáviděli. Vždyť nakonec v říjnu 2018 se novým prezidentem v Iráku stal kurdský politik Barham Sálih.
Vztahy mezi iráckým Kurdistánem a syrskými Kurdy nebyly v posledních letech zrovna nejlepší z mnoha příčin, především však kvůli politické roztříštěnosti syrských Kurdů. Situace se značně zkomplikovala po vypuknutí syrské občanské války v roce 2011. Kurdům se sice podařilo stoupence Asadova režimu a později i nejrůznější džihádisty z většiny území syrského Kurdistánu vyhnat, ale jednotící silou schopnou syrský Kurdistán ubránit se ukázala být od ostatních kurdských stran poněkud odtržená a Asadovým režimem nejvíce pronásledovaná Strana demokratické jednoty (PYD).
Tedy strana, jež sama sebe považuje za sestru (odnož) strany Kurdské strany pracujících (PKK) z tureckého Kurdistánu, kterou nejen Turecko, ale na jeho popud i EU spolu s USA označily za teroristickou organizaci. Strana kurdských pracujících PKK (Partiya Karkerên Kurdistan) má své kořeny v Turecku a k jejím hlavním cílům patří boj za vytvoření kurdského státu na Kurdy obývané části území dnešního Turecka.
Ozbrojené křídlo Sjednocené demokratické strany (PYD), působící v syrském Kurdistánu, tvoří Lidové obranné jednotky YPG (Yekîneyên Parastina Gel), u nás ve sdělovacích prostředcích zmiňované. Při bojích s islamisty pak s YPG spolupracují ještě syrsko-křesťanské milice Sutóró (Ochrana). Největší popularity u nás však dosahují Jednotky ochrany žen (YPJ), jejíž členky se účastnily bojů s džihádisty z Islámskému státu (40 % ze všech kurdských bojovníků jsou ženy).
K čemuž přispěla návštěvou Prahy jedna z velitelek kurdských ženských jednotek Nesrin Abdullahová, poskytující našim novinářům rozhovory. Ta se na neformálních setkáních zmínila i o tom, že se v červnu 2014 zástupci YPG sešli s delegací nevládní organizace Geneva Call, kdy se zavázali k dodržování Ženevských konvencí a odmítli sexuální násilí, používání protipěchotních min a rekrutování osob mladších osmnácti let. Vzápětí ve svých řadách YPG identifikovaly 128 ozbrojenců, kterým nebylo ještě osmnáct, a poslaly je zpátky do škol.
Navzdory jejich dosud komplikovaným vztahům bylo mezi čelními představiteli syrského a iráckého Kurdistánu podle zahraničních diplomatů v září roku 2015 dosaženo významné dohody. Na začátku srpna totiž začala turecká „protiteroristická" operace, kdy po několika symbolických náletech na pozice Islámského státu naplno propukla mohutná letecká kampaň proti kurdským jednotkám, které představovaly jednu z nejdůležitějších sil bojujících s Islámským státem.
Turecko tím podle celé řady analytiků (a podle syrských Kurdů) zcela nepokrytě deklarovalo svoji neochotu bojovat po boku mezinárodní komunity proti Islámskému státu. Nejdůležitější reakcí mezinárodní koalice vedené Spojenými státy pak bylo jednání z 15. září 2015 v Erbílu, hlavním městě iráckého Kurdistánu, kde se prezident Masúd Barzání oficiálně sešel se Salihem Muslimem coby zástupcem Strany demokratické jednoty PYD (pod kterou spadají jednotky YPG) a Brettem McGurkem, velvyslancem USA v mezinárodní koalici proti Islámskému státu.
Na základě zde uzavřené dohody Spojené státy začaly vojensky podporovat YPG jak přímou leteckou podporou, tak i dodávkami vojenského materiálu. Dále pak díky uzavřené dohodě měli v Sýrii působit pešmergové s těžkou technikou, cvičení a vyzbrojení na území Iráku, přičemž v Sýrii měly jednotky pešmergů podléhat velení Lidových obranných jednotek YPG. Jenže z toho projektu pro neshody mezi iráckými a syrskými Kurdy nakonec sešlo.
Ovšem v kontextu oficiální společné koordinace z roku 2015, tedy po ustavení Jednotného operačního centra při zastoupení mezinárodní koalice (USA), PYD (Sýrie) a HHK (Irák), se zdá být zcela nesmyslné turecké tvrzení, že Lidové obranné jednotky (YPG) a Jednotky ochrany žen (YPJ) představují teroristické organizace.
To aby se pak, jak se u nás říká, v tom prase vyznalo. Jinak řečeno, bylo by dobré, kdyby naši novináři ze zpravodajských redakcí generálnímu tajemníkovi Severoatlantické aliance konečně položili zásadní otázku:
Pane Jensi Stoltenbergu, patří dle velení NATO kurdské jednotky YPG a YPJ, které dnes v Sýrii decimuje turecká armáda, mezi teroristické organizace?
Autor: Karel Wágner
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- Lidová tvořivost nejen na téma fialové žumpy (28.9.2025)
- Michal Svatoš a Josef Skála - Rizika velkého průšvihu
- Pan VK komentuje aktuální události na SV (26.09.2025)
- Otevřený dopis arcibiskupovi Graubnerovi. II.
- Proč je postup ruské armády na Ukrajině sice setrvalý, ale pomalý?
- Kyjev připravuje provokaci k zahájení třetí světové války — Zacharovová
Související články