Novou společnost vytvoří až děti rodičů, kteří se odpojili od myšlení starého světa

Svět, ve kterém žijeme, je výsledkem všech po staletí přetrvávajících tradic, přesvědčení a lží. Je výsledkem našeho naprosto zkostnatělého a zcestného myšlení. Vše, co existuje, prochází procesem vývoje. Celý vesmír se neustále vyvíjí, jen naše „vyspělá" a „civilizovaná" společnost stále ještě setrvává v myšlenkových vzorcích vycházejících ze starého zákona: „Oko za oko, zub za zub." Vychází z přesvědčení, podle kterého je člověk od svého narození nedokonalý, hříšný, hloupý a bezbožný, a celá společnost potřebuje být řízena těmi nejsilnějšími, těmi, kteří nejlépe ví, co je správné a dobré pro všechny.

Naše soudnictví není ničím jiným, než soudobou aplikací pomsty a trestu starého zákona. Naše školství se v ničem neliší od středověkého monopolu církve na informace, „jedinou pravdu" a vzdělání. Naše soudobá vláda vykořisťuje „svůj" lid daleko víc, než vrchnost a jejich desátky. Náš přístup k dětem se jen pramálo liší od středověkých praktik inkvizice. Pravdou však je, že naše děti dnes už neupalujeme, ale trestáme je, i sebe, za jakýkoli projev sebelásky, přijetí nahoty, těla a sexuality.

Naše individualistická společnost potlačuje individualitu každého z nás. Ve skutečnosti není žádný rozdíl mezi „uniformovanými" občany maoistické Číny, nosícími montérky, a mezi těmi, kteří nosí, vlastní a dělají to, co všichni ze té „správné" sociální vrstvy nebo skupiny, do které chtějí patřit, nebo se do ní zařadit.

Děti, které svým chováním a svými projevy protestují proti stávajícímu stavu našeho vzdělávacího systému, označujeme nálepkami nejrůznějších psychopatologických stavů a nemocí. Dětem, které protestují proti nedostatku pozornosti a lásky v rodinách, uplácíme a umlčujeme nejrůznějšími, nepřiměřeně drahými, zbytečnostmi, které pokládáme za dárky. Nevěnujeme se dětem, musíme přece vydělávat peníze, a nevěnujeme se ani sami sobě. Abychom nemohli zjistit, jak nesnesitelný náš život ve skutečnosti je, neustále si vymýšlíme další a další aktivity a obklopujeme se stále novými, většinou nepotřebnými předměty. Nepřemýšlíme a vlastně ani přemýšlet nechceme. Jen stále dokola děláme to, co je „správné", co se dělat musí a má, a co přece dělají všichni.

Vítejte na palubě Titanicu, lodi, která se potápí. Ničemu z toho, o čem píšu, nemusíte věnovat svou ctěnou pozornost. Hladina ještě nedosáhla k palubě, orchestr hraje a na parketu je dost místa k tanci. Nenechte se rušit a bavte se. Ubavte se až k smrti. Příjemnou zábavu.

Kdyby toto nebyl text, ale film, právě zde by následoval výrazný střih a změna plánu, aby bylo zřejmé, že jeho předcházející část byla jen fikcí. Ona však, Bohu-žel, je až příliš skutečná a pravdivá.

Chcete-li se však zachránit, a není-li vám lhostejný ani osud těch, o kterých říkáte, že je milujete a máte je rádi, je vaší jedinou možností opustit společně s nimi palubu potápějící se lodi a nasednout do připravených záchranných člunů, o které většina pasažérů i posádky stále ještě jeví jen pramalý zájem. Těmi záchrannými čluny je změna přístupů a myšlení.

Můžete se snažit stále dokola vymýšlet varianty stávajícího systému, můžete se ho snažit změnit a můžete s ním i bojovat, ale nebude to stejně nic platné. Ten systém, potápějící se Titanic, je tvořen tisíce let starými myšlenkami: o naší nedokonalosti, vině a prvotním hříchu. Tento systém je stvořený tisíce let starými „pravdami" a zaručenými návody na život vezdejší. Štěstí je k mání až v ráji. Tento systém je koagulací všech vašich myšlenek, slov a činů, všech přesvědčení, dohod a pravd, které jste přijali.

Nasednout do záchranného člunu znamená odpojit se od zanikajícího snu starého světa a stát se tím, kým skutečně jsme. Bytostí složenou z těla, mysli i ducha. Znamená to být člověkem z masa, krve a kostí a zároveň vědomím, které si je vědomo samo sebe. Nasednout do záchranného člunu znamená skoncovat s nevědomým životem, s životem ovládaným „starými dobrými" a „vyzkoušenými" vzory, „pravdami", předsudky a schématy těch, kteří ví lépe než vy, co je pro vás dobré a jak máte žít. Znamená to stát se vědomým tvůrcem, mistrem svého života. Znamená to naučit se bezpodmínečně milovat, přijímat všechny a všechno takové, jaké to je právě teď. Znamená to přestat stále s něčím bojovat a naučit se využívat tvořivou sílu své mysli, žít své sny a realizovat své tvořivé záměry.

Teprve pak dokážete vytvořit podmínky pro skutečně svobodný vývoj a skutečně demokratické vzdělání dětí. A pro svobodný rozvoj všech jejich talentů a schopností. Jedině v takovém prostředí nemusí být tím, čím je vy chcete mít, ale mohou být jen sami sebou, realizovat svůj nejvyšší potenciál a své sny. Pro radost z tvoření, pro prospěch svůj i nás všech. Jen v takovém prostředí se mohou cítit milovaní a přijímáni takoví, jací jsou.

A tohle všechno se vám dnešní mladá generace snaží říct svým chováním, svým přístupem a svými postoji. Snaží se vám říct, že už nechtějí žít stejně neuspokojivé a prázdné životy, jaké jste žili a žijete. Snaží se vám říct, že se už nechtějí stávat obětmi „nevyhnutelného", „okolností" nebo nejrůznějších „vnějších vlivů". Chtějí vám říct, že už nechtějí dělat to, co je nebaví, ale že chtějí tvořit, žít své sny, milovat život a ze všeho se radovat. Říkají vám říct, že vytvoří společnost, ve které bude radost se narodit, milovat a žít. Chtějí po vás jen vytvořit podmínky.

Věděl to už Alexander Sutherland Neill, když v roce 1921 založil první a dodnes jedinou, skutečně demokratickou školu pro děti, která se jmenuje Summerhill. A co uděláte vy?