Premiér Václav Klaus v USA na Chicagské univerzitě – 1995

Podrobnosti

Blogy / DALŠÍ BLOGY|

3. listopad 2011|

Ivo Bubeník|

12941 x

sestavil I.Bubeník

1. května 1995 uspořádali studenti na University of Chicago,  konferenci s názvem – Začlenění střední Evropy do Evropské unie a západního světa.

Hlavním řečníkem byl tehdejší premiér ing. Václav Klaus. Další diskusní příspěvky pronesli prof. Gary Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, prof. John Gould, děkan University of Chicago, Schoul of Business, prof. Stehen Holme, ředitel programu Ústavnost ve východní Evropě, prof. Anne Krueger, víceprezidentka pro ekonomický výzkum The World Bank, prof. Cass Einstein, Právo a politická věda University of Chicago, Mr. Michael Mussa, ředitel výzkumu International Monatery Fund.

Zatímco někteří řečníci neměli v podstatě velké výhrady proti způsobu jakým pan Klaus a jeho vláda postupují při přechodu od komunismu ke kapitalismu,  nutno konstatovat, že se ozvaly i kritické hlasy. Profesor Holmes z právnické fakulty Chicagské univerzity obvinil pana Klause z "Machiavelismu v tom nejlepším slova smyslu. Jinými slovy pan Holmes řekl, že pro pana Klause účel světí prostředky. Takže politický význam akcí je pro pana premiéra daleko přednější než jakýkoliv ekonomický smysl.

Podle pana Holmse, "skutečnou strategií pana Klause je udržet se u moci se stranou, kterou reprezentuje a hospodářské výsledky mají jen potvrdit tuto skutečnost."

Profesor Holmes podotkl, že něco jiného je "budování státu a něco jiného je jeho rozbíjení". A že "za slovem integrace se' západní Evropou" pana ministerského předsedy se "neskrývá nic jiného než přivtělení České republiky k Německu".

I česká veřejnost začíná cítit, že pan Klaus často něco jiného říká a něco jiného dělá. A podle potřeby ignoruje principy volného trhu, které tak horlivě, a často jen teoreticky, propaguje.

Profesor Sunstein kritizoval některé prvky zakotvené v České ústavě, které nemají s demokracií nic společného. Mimo jiné jako příklad uvedl nelegální policejní metody, které může česká policie beztrestně používat. Tato kritika značně zneklidnila pana premiéra, který se odvážil tvrdit, že nic podobného v České republice vůbec neexistuje. Profesor Sunstein na to prohlásil: "My máme doklady o tom, že to tak skutečně je přímo zde v budově"!

Většina posluchačů této konference se skládala ze studentů Chicagské univerzity, kteří většinou nejsou příliš zasvěceni do detailů událostí v České republice a tak si pan premiér myslel, že má ulehčenou úlohu. Dovolil si pronášet polopravdy, pololži a dokonce i otevřené lži. Naneštěstí pro pana Klause se však konference zúčastnili i lidé, kteří jsou velmi podrobně seznámeni se současnou hospodářskou a politickou situací v této zemi.

Pan premiér měl asi štěstí, že ho "Velká rodná strana" pokládala za spolehlivého a tak ho vyslala již v roce 1966 na nějaký ten měsíc do Itálie a v roce 1969 na Univerzitu Cornell v USA, takže se dnes může ohánět "studiemi v zahraničí". Nemůže být sporu o tom, že jak rodina pana Klause tak i jeho paní byly pozitivně prolustrovány již na konci padesátých a na začátku šedesátých let. Zatímco pan Klaus a jeho paní spokojeně a bez problémů studovali na vysoké škole, jiní, kteří nepocházeli z tak "dobrých rodin" nemohli studovat vůbec, mnohdy ani na středních školách.

Konference, i přes některé kritické názory a diskusní příspěvky zmíněných profesorů probíhala celkem podle plánu a dalo by se říci, že by vyzněla úspěšně ve prospěch pana premiéra, kdyby nebylo té nešťastné poslední části, otázek z fóra, kde byl pan premiér, jak se říká "doslova položen na lopatky".

Samozřejmě, že pan premiér má nárok na vyslovení svého osobního názoru. Horší však je, že není schopen zodpovědět některé faktické a odborné otázky. Posud'te sami jak pan ministerský předseda odpověděl na následující otázku:

"Asi před rokem byl v novinách The Washington Post uveřejněn článek, který napsal B. Ottaway. V něm' cituje výsledky průzkumu pana Mitchell Orensteina, který studuje přechod České republiky od centrálně řízeného hospodářství ke kapitalismu na Institutu pro vztahy mezi Východem a Západem při univerzitě Yale. Pan Orenstein udal, že do konce roku 1993 získala Česká republika do Fondu národního majetku 1.7 miliardy dolarů z prodeje majetku do soukromého vlastnictví. Z fondu však již vyčerpala více než jednu miliardu na zaplacení dluhu neprosperujících státních podniků.

Rád bych věděl, pane premiére, jaká je finanční situace Fondu národního majetku ke dnešnímu dni, to je kolik jste dostali za prodaný majetek a kolik již vláda z fondu utratila. A kdybyste neměl údaje ke dnešnímu dni, jaká  byla situace fondu do konce roku 1994''.

Odpověd' pana ministerského předsedy Klause:

"Já bych rád věděl, proč Vás to zajímá?"

To byla celá odpověď, na kterou se zmohl český premiér. Kdyby takto odpověděl kterýkoliv vládní činitel na západě, tak by byl naprosto vyřízen a novináři a korespondenti rozhlasu a televize "ho roznesou na kopytech".

Slovní výměna mezi dotazujícími se a panem premiérem vypadala pak asi následovně:

"Pane, jestliže jsem Vám správně rozuměl, tak Vy jste vůbec neodpověděl na moji otázku a Vy jako ministerský předseda byste měl o stavu tohoto fondu něco vědět!" Odpověd' pana premiéra:

"Já to vím, ale já nechápu, proč by Vás to mělo zajímat"! V tom okamžiku bylo všem přítomným jasné, že pan ministerský předseda prostě není schopen odpovědět na jednoduchou, ale faktickou otázku. Tazatel pak jen slušně podotknul, že "tyto transakce" o kterých pan premiér nehodlal polemizovat "mají dalekosáhlý ekonomický dopad ".

Pan premiér nemohl za žádných okolností připustit, že jeho vláda nakládá s penězi z Fondu národního majetku stejným způsobem jako by si s nimi počínal hazardní hráč v hernách Las Vegas. Klausova vláda totiž vybírá peníze z tohoto fondu a subvencuje s nimi neprosperující státní podniky, které by jinak musely již dávno zkrachovat. Jedině díky těmto finančním injekcím, které s tržní ekonomikou nemají naprosto nic společného, jsou tyto podniky uměle udržovány při životě. Tyto subvence také vysvětlují uměle nízkou nezaměstnanost v České republice, kterou se pan Klaus tolik chlubí.

Pro pana premiéra a jeho vládu by bylo neúnosné přiznat, že peníze z fondu jdou, jak se říká "přímo do kanálu". A proto se již dnes v českém tisku ozývají hlasy, že brzy přijde čas, aby se celý fond zrušil. Proč by také existoval, když již dnes je poloprázdný? Česká vláda stačila peníze rozfofrovat opravdu v rekordním čase. A výsledek jejího hospodaření není jistě záviděníhodný. Podniky jsou nenávratně pryč a peníze také. Ale vraťme se k tomu, jak se pan premiér snažil zodpovědět několik málo otázek v Chicagu. Že to byla katastrofa, není třeba dodávat. Stačí jen podotknout, že po jedné z otázek se do "odpovědi vmísila paní v červených šatech sedící v prvé řadě auditoria, údajně paní Klausová, které se vůbec nikdo na nic neptal, aby panu premiérovi pomohla v úzkých. Bylo to po tom co se pan premiér "vyznamenal" zajímavými odpověďmi na kladené otázky.

Na otázku zda v privatizaci všechno neskoupili komunisté, kteří jediní měli nějaké peníze pan Klaus odvětil, že "komunisté měli tak málo peněz, že si mohli dovolit zakoupit jedině nějaký maličký obchůdek nebo trafiku". Pan Klaus zapomněl vysvětlit jak je možné, že v mnoha správních radách zprivatizovaných podniků se to jen hemží bývalými komunisty a estébáky.

Na otázku jak je možné, že česká vláda diskriminuje proti americkým státním občanům tím, že jim nechce vydat majetek, který jim komunisté ukradli, pan Klaus řekl: "Mně je divné, že by nějaký Američan žádal nějaký majetek, když se zde všichni anebo skoro všichni mají dobře“ a že „je nemožné něco vracet po padesáti letech“.

Panu premiérovi zřejmě někdo zapomněl vysvětlit, že ukradený majetek nebude nikdy ničím jiným než zase jen ukradeným majetkem. Ale to je asi těžké vysvětlovat člověku, který nedělá žádného rozdílu mezi penězi, které 'byly poctivě vydělány a penězi získané nekalým způsobem, například z prodeje drog. Na otázku zda by pan premiér mohl vysvětlit systém kupónové privatizace pan Klaus odvětil:

"To byla vlastně jednoduchá záležitost. Každý občan republiky si mohl zakoupit kupónovou knížku s 1000 body za nominální poplatek 30ti dolarů. Mechanismus jak tento systém vlastně pracuje však pro nedostatek času vysvětlovat nemohu, nehledě na to, že by to stejně málokdo pochopil". Tímto arogantním prohlášením se panu Klausovi podařilo urazit nejen pány profesory, ale i většinu účastníků konference. Pan Klaus však neopomenul podotknout, že systém kupónové privatizace je nyní dalším vývozním artiklem České republiky. Zatím však zřejmě neví, zdali o tento artikl bude mít vůbec někdo zájem.

Pan Klaus si také dovolil tvrdit, že "většina exulantů" jsou vlastně ekonomičtí uprchlíci". V tomto názoru se pan Klaus naprosto neliší od takových soudruhů, jako byl Gustav Husák nebo Lubomír Štrougal, Miloš Jakeš, Biľak a Indra. Možná, že pan Klaus měl na mysli někoho z okruhů svých bývalých přátel z Prognostického Ústavu nebo z Československé státní banky.

Anebo je obeznámen s případy kdy "Velká rodná strana a vláda" přepravovala až na hranice anebo dokonce vysílala přímo do zahraničí "své lidi". Zde je třeba připomenout panu Klausovi, že tato kategorie osob, které se také někdy nazývají exulanty, jsou vlastně jen výjimky. Většina exulantů, kteří se různými způsoby dostali na svobodu, tak učinili z naprosto jiných důvodů. Mnozí museli odejít, aby si zachránili holé životy před komunistickou diktaturou a perzekucí a to bez groše v kapse. Jiní nechtěli být občany třetí třídy ve vlastní zemi, sloužit komunismu, a přitom pět slávu "Velké rodně straně" a volat "Se Sovětským svazem na věčné časy". .

Pan ministerský předseda se tak trochu zesměšnil svou teorií o ekonomických uprchlících i před často politicky naivními Američany, kteří jsou však velmi dobře obeznámeni s Castrovou diktaturou na Kubě a kteří ví, že se v ničem neliší od diktatur, které panovaly v bývalých komunistických zemích Východní Evropy. Natož když si dovolil tvrdit takovéto nesmysly před lidmi, kteří nejen že nemohli studovat na československých vysokých školách jako pan Klaus a jeho souputníci.

P.S:

Interpretace víceméně neúspěšné kupónové privatizace v ČR je u nás doma stále do značné  míry poznamenána nedostatečným (někdy zásadním) porozuměním problematiky, dnes hlavně ze strany veřejnosti (a voličů). K tomu nahrává  Klausův zájem neúspěchy buď nepřiznat nebo je schvalovat na "standardní investiční rizika". Nic nemůže být dále pravdě“.

Kamil Lamač, Kanada

-------------------BONUS NAVÍC--------------------------------------------------------

Upravený  Novoroční projev prezidenta republiky 2011

Mé drobné poznámky jsou s náležitým respektem napsány v závorkách a jiným typem písma.

Ivo Bubeník

Vážení a milí spoluobčané,

dovolte mi pozdravit Vás v tento slavnostní den a popřát Vám štěstí, radost, elán a zdraví do roku 2011. Lze očekávat, že rok příští bude rokem klidnějším a v jistém smyslu i nadějnějším než roky minulé, a že se to pozitivně projeví i v našich osobních životech.

V uplynulém roce jsme měli troje volby, v nadcházejících dvanácti měsících snad volit nepůjdeme. Nebudou tedy předvolební kampaně a různé nevraživosti z nich pramenící. (To není tak jisté, bude záležet na tom, kolik skandálů se provalí a jak budou finančně ohodnoceny.)

Jistou změnu loňský rok přinesl. Do parlamentu se dostaly dříve neznámé politické strany a jak na centrální úroveň, tak do vedení obcí a měst přišly nové osobnosti. Dejme jim příležitost, aby ukázaly, co umějí. (Těm, kterým magnát Zdeněk Bakala, žijící pro sichr u Ženevy, dal nejen miliony, ale i své novináře, a to by byla škoda.)

Rok 2011 - stejně jako ten právě skončený - bude zřejmě rokem ekonomického růstu, ale důsledky nedávné hospodářské krize budou i nadále citelné. (Hlavně důsledky MÉ  privatizace za hubičku do ciziny, Bakalovi, Koženému, Krejčířovi, atd.)

Nemůže tomu být jinak. Žili jsme bez rezerv a na dluh. (První dluh jsem ovšem udělal JÁ, když jsem podepsal přihlášku do MMF  a nechal „někam“  rozpustit 300 mld rezervu ze soc. fondu v roce 1993!)

V letech 2004 až 2007 jsme nevyužili příznivé situace k tomu, abychom zahájili potřebné změny. (JÁ sice sliboval nižší penze a nižší odvody, jenže tehdá mne nikdo nevyslyšel.)

Rok 2009 a velkou část roku 2010 jsme propásli čekáním na vládu, která by se do nich pustila. (JÁ jsem totiž při privatizaci na to, jak financovat rostoucí výdaje na penze zapomněl, sorry.)

Teď přišly nepříjemné rozpočtové škrty, které však - samy o sobě - nezaručují, že se v budoucnu k podobným opatřením nebudeme muset vracet. (Věděl to jistý ekonom již v roce 1992, když varoval, že stát na penze mít nebude. Ale byl  MÝMI  „pravicovými“  novináři dobře potlačen.)

Neměli bychom se sice - a už vůbec ne v dnešní den - strašit, ale musíme vědět, že reformy jsou nezbytné. (Hlavně proto, abych ještě na Hradě vydržel, a neprovalily se všechny prasárny privatizace, nedej bůh  Kožený, Bakala, Volskwagen, Barum, vodovody,  atd.)

Jedině s jejich pomocí se dá zajistit, abychom se ani my, ale ani naše děti či vnuci nedostali do takových problémů, jakým dnes čelí některé země našeho kontinentu. (Vždyť  to dělají titíž  osvědčení politici, co za mne dělali dluhy, tunely, prodeje za pakatel - Nečas, Kalousek, kníže, Kocourek, atd.)

Svět se rychle proměňuje. Buď se k tomu přidáme, nebo si toho ještě chvíli nebudeme všímat, ale pak pocítíme důsledky probíhajících změn s daleko větší intenzitou než dosud. Nedávná krize, o které se mluví jako o celosvětové, byla spíše krizí euro-americkou. Zvláště Evropa zaostává a bude-li to pokračovat, brzy se dostane do problémů ještě větších - a my s ní. (Proto elita v US již kupuje své prezidentské koně, a my měli dost úspor díky komunistům, kteří mnoho investovali z úspor na stáří, které jsem ovšem Já nechal bohužel vytunelovat.)

Ač to tak mnozí necítili, v první dekádě tohoto století jsme si - spolu s celou Evropou a Amerikou - žili nad poměry. (Z Fondu národního majetku jsem nejdříve dotoval neperspektivní podniky, krachující banky mých kamarádů, vylepšoval každoročně státní rozpočet a hlavně odměňoval spolustraníky a cizinu.)

Žili jsme na dluh, který nikdo nesplácel. (Mimo důchodce, kterým jsem zprvu sebral jen pár procent, ale to byla ta daň za MOJI reformu.)

V roce 2000 byla naše míra domácího zadlužení vůči HDP 13 %, příští rok to bude procent 40. (Za vlády KSČ to sice bylo jen pár milionů dolarů, tohle polistopadové zadlužení ovšem spadlo prokazatelně z nebe, nelze zjistit, kdo a která partaj to způsobila.)

Po nastupující "ozdravovací" kůře (těch, co dost napáchali) proto nesmí nastat žádné další lehkomyslné rozdávání veřejných peněz. (Mimo Vondrovo ministerstvo obrany, odměny politiků v orgánech a.s. atd.)

V první den nového roku chci podpořit současnou vládu, která se ze své předvánoční krize - doufejme - poučila. (Vždyť absolutně o nic nešlo. Bylo to banální pochybení, běžné v demokraciích.)

Potřebujeme vládu stabilní a funkční. Vládu, kterou bude držet pohromadě zájem země jako celku a která nebude ohrožována jakkoli legitimními, přesto však příliš úzkými stranickými zájmy. Provede-li vláda reformy odvážně, rychle a racionálně a dokáže-li je občanům srozumitelně vysvětlit, jsem přesvědčen, že je česká veřejnost, která je společenstvím převážně rozumných lidí, pochopí a podpoří. (Ty biliony korun,  které se za mých vlád kamsi zatratily jsou přece nahraditelné, a dnes je zbytečné na tím  plakat. Majetek je fuč biliony fuč, a vyšší DPH? JÁ nic.)

Očekávám to i od opozice, i když vím, že to vyžaduje pocit spoluúčasti, nikoli pouhé přetlačování se a trumfování se bonmoty před televizními kamerami. Nepopulární opatření, která vláda dělá, stejně jako reformy, které připravuje, by musela provést každá vláda, která by byla na jejím místě.  (Obzvláště když soc.dem dělala  tytéž kšefty jako ODS. Transgas nebo Unipetrol, bylo jedno komu podniky nebo banky patří. A TOP 09? Ti jsou vděční  Bakalovi.)

Vím, že je těžké právě dnes přesvědčovat veřejnost o nutnosti přijmout rozpočtové škrty, když například stát ve stejné chvíli - kvůli minulé, tak zvaně "zelené" politice podpory solární energie - připravil zdražení elektřiny, při kterém se budou peníze milionů lidí přesouvat do státem garantovaných zisků donedávna zcela neznámých a jen za tímto účelem vytvořených firem. Snad jsme se z tohoto případu dostatečně poučili. Nešlo a nejde o žádné velké ideje, ani o záchranu údajně ohrožené planety, ale jen a jedině o byznys. Vyvarujme se opakování podobných chyb. (Jinak ty totálně křupanské zákony vyrobené poslaneckou elitou v čele s ODS zamaskovat opravdu, ale opravdu nešlo.)

Vláda důvěru a podporu potřebuje. Nemyslím tu důvěru, o které se před 10 dny hlasovalo v Poslanecké sněmovně, ale důvěru občanů. (Potřebujeme odsunout bankrot státu alespoň o toto volební období a to se vládě škrtů podařilo.)

Veřejnost je právem pohoršena případy, kdy veřejní činitelé zneužívají svých funkcí k osobnímu prospěchu. Věřím, že vláda k těmto věcem nebude lhostejná či nedůsledná. (Nezměníme sice korupční privatizační zákony, natož jiné,  které by sice šlo ze světa použít, ale ruku na srdce, je už příliš pozdě a stejně, není nikoho, kdo by je prosadil.)

Žádný stát nemůže svým občanům zajistit blahobyt, i když to leckdy slibuje či na dluh provádí. (JÁ také omylem sliboval, že jen co vše zprivatizujeme, bude peněz habaděj a na vše.)

O to důležitější je uvnitř společnosti vytvářet pevné a solidární vztahy. Často zdůrazňovaný význam péče a starosti rodičů o děti, má i svou druhou stranu - starost dětí o rodiče. Teprve tím dostane skutečný smysl pojem "mezigenerační solidarita", který mnoha lidem připadal prázdný a překonaný. Je velmi aktuální. A týká se nás, nikoli státu. (Ač jsem kdysi říkal, že solidarita zavání socialismem.)

Občanskou solidaritu vnímejme v co nejširších souvislostech. A držme při sobě. Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet "za lepším" do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu.(Takhle komunisticky nahlížel  i Gustáv Husák na ty, co po okupaci zůstali v cizině.)

Pokud nežijeme jen katastrofickými titulky médií, víme, že rok 2010 přinesl mnoho pěkného. Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru. (Nahlížejme na vše růžovýma očima veřejnoprávních médií, nebo nejlépe je před skandály typu Promopra či IZIPu strčit hlavu do písku.)

 Po celé naší zemi se setkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat.(Autor má na mysli některé milionáře a miliardáře, nebo alespoň pravicové hejtmany, své generály a podobné šarže.)

Právě to mne vede k naději, že by rok 2011 mohl být rokem dobrým a úspěšným. Nebojme se ho. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás. Nikdo takový není. Jsme na to jen a jedině my sami. A zdaří se nám to, budeme-li jednat ve vzájemné pospolitosti. (Jen proboha žádné protesty, shromáždění, petice, stávky apod.)

Komentáře