Proti všem a s nikým, lidé jsou zmanipulovány, nerozeznáme objektivní příčiny dění v světě. Můžeme mnohé změnit-začněme od sebe samotných.

Svět prostě nemůže podle nich běžet, dle zvolených cest jednotlivých států, ale pod jejich hlavičkou a zvráceným uvažování, které sami zavádí, či razí. Jsou tak namyšlení a přesvědčení o své neporazitelnosti, že chtějí zničit i to málo dobré a ještě fungující, a hlavně to, co jim ještě nepatří a nestačili zničit, nebo rozložit, či získat a podmanit si. Přiznejme si, že nemusíme být nadšeni jiným smýšlením zbývajících států a razení jejich vůle a politické orientace doma, ale stále ještě jsou a odolávají a mohou světu třeba i něco nabídnout víc, než dosud-tedy to, že se dá se zkaženým a špatným režimem a katastrofickým stavem bojovat nejen vnitřně, ale i vně a je alternativa jiného světa a představ, určitá i možná záštita budoucího vývoje lidstva, která určitě nemusí být založena na zpronevěře, rozkrádání, neustálých bitev a válek a ekonomických obav s přežití.

Tou cestou je socialismus, očištěný od všech předešlých chyb, a který nemusí mít ve svém názvu ani náznak slova o socialismu, každý si ji může nazvat po svém. Zbylý svět už nějak podlehl iluzím a falešným představám, jak jsme dobří a nepřemožitelní, když jsme se silným a na povrch nebojácným spojencem, který ovšem jen zneužívá svého postavení a usiluje i o naši zkázu, v lepším případě, že nemá zájem nás chránit, ale při první příležitosti nás hodí přes plot.

Obávám se doby, kdy se řekne a konstatuje se, že je pozdě bycha honiti a otočiti se na podpatku-a že to takto nechceme. A jen proto, že tenkrát jsme někam vlezli a s ohnutým hřbetem projevili svou přízeň a nabízeli i naši zemi, která nám ještě patří. A tento spojenec věří, že nás morálně uondal a udolal a jsme na jeho straně se vším, co prosazuje a že nás má v pasti. Zdá se, že vyhrál. Zůstalo ale několik jedinců, kteří jsou nazývány hanlivými názvy, k nim se přidávají nenápadně další, hlasy jsou však slabé, nenápadné a nemají potřebnou sílu něco sami podniknout.

Stát se stává rukojmím špatných myšlenek a zla a postupně i my starší generace a střední vrstvy, zavádíme mladé do nejistoty a hrozby válek a přestřelek a nekontrolovaných výbojů, bez znalosti pravdy a objektivity, kdy nám bude jedno, že nejmladší generace bude nadále trpět za naše rozhodnutí, bude neustále se s někým rvát a prát, aniž by věděla proč a žili by ve strachu, co bude dál a jestli se celá věc uklidní. Nic se nestane samo od sebe, nebude nic stejné, jako dřív a mladí lidé si budou muset opět vybojovat to, co se již dávno během 70 let, po 2 světové válce se získalo, třeba i se zbraní v ruce. Vše to, co fungovalo, i když ne ideálně, ale nabízelo alternativu proti bohatým a války chtivým oligarchům. A bude se asi i vzpomínat, že ta doba nebyla úplně k zahození a jaké byly vymoženosti a klady.

Svět se vrátí o dalších 100 let zpět a bude se muset začít znovu. Daň za dnešní marast a nejistotu, je příliš velká (asi i bude, pokud se lidé nevzpamatují ze zlého snění), než aby si každý dovolil nad vším jen mávnout rukou. A přitom stačí málo, dokázat a ukázat mocným, že nechceme svět takový, jaký nám předhazují a je ještě čas udělat velké a jednoduché kroky, pro záchranu stavu. Že politici jsou tu pro nás, a ne mi pro ně, že se umíme bránit i třeba občanskou neposlušností. Že chceme a stojíme o výměnu politiků, kteří nehájí naše zájmy, naše podniky a děti, nehájí ani historii země.

Vyzývám tímto občany ve věku 30, 40,50,60 let, kteří žili dříve a něco dobrého prožili, vystudovali, založili rodiny a vychovávají děti, vnoučata a měli a mají možnost porovnávat oba režimy, aby si vzpomněli, co bylo dobré, nezapomněli na to, co bylo špatné- z těch chyb se poučme a můžeme dějiny měnit k obrazu svému, můžeme navázat na historii. Ne tu předhazovanou nám dnes, ale naši vlastní. Žádám Ty, co prožili špatné chvíle a dobu, Ty prosím o toleranci, schovívavost a odpuštění, protože nyní nejde jen o jejich ega, smutek, žal a neštěstí, ale jde o celou republiku, o budoucnost našich nejmladších a o směřování lidstva do etapy přežití na zemi.

A to je mnohem víc, než hořkost, nenávist a snad i touha po pomstě za příkoří. Můžeme dokázat, že se umíme lépe poprat, jak s minulostí, tak umíme si stát i za budoucností a naději, že se naučíme lépe chápat jeden druhého. Každý z nás je jedinečný a neopakovatelný a každý z nás má právo na existenci a na žití v míru. To je prvořadý úkol a poslání našich generací a všeobecně i lidstva.

O. J.