Tragický den v Bruselu

Jsme ubytováni pár set metrů od letiště. Dnes jsme jeli přesně v čas kdy byl výbuch na letišti kolem. Během chvíle se začali sjíždět záchranky, hasiči i policie. Další výbuch v metru, kde jsme se jako výprava pohybovali včera. Máme smíšené pocity, když jsme si uvědomili, že jsme mohli být na místě těch, kteří tam zůstali dnes. Najednou ze včerejších úsměvů se na tvářích objevil smutek, bezmoc a zoufalství. Dá se téměř mluvit o válečném stavu. Všude policie a armáda v plném ozbrojení, sem tam vrtulník. Nikdo si nedokáže představit tu bezmoc, kdy smrt vás může potkat kdekoliv a úplně zbytečně. Není to jen můj postřeh z dnešního dne, ale ze zpráv, které si měsíce analyzuji. Pokud opravdu se nevezme situace do pevných a tvrdých rukou jako původní osídlenci Evropy jsme skončili. Je pravděpodobně načase si myslet, kdo má zbraň ať již legálně či nelegálně bude jakž takž schopen ochránit svou rodinu, své nejbližší. Přeháním, straším? To řekněte těm příbuzným těch mrtvých tady , kteří také po léta věřili v multikulturní obohacení své krásné země. Ne, neháži všechny do jednoho pytle, ale tady jde již o rozehranou hru, kde my všichni do jednoho jsme její nechtěnou součástí. Jde o řízený chaos vyvolat strach a ták se dobře manipuluje lidmi.