Ukrajinci nebo Rusíni?
- Podrobnosti
- Blogy / DALŠÍ BLOGY|
- 15. prosinec 2019|
- jan rychlík|
- 3960 x
V záplavě letošních výročí se dvě zcela ztratila: 10. září tomu bylo sto let, kdy byla podpisem smlouvy v Saint-Germain-en-Laye k Československu připojeno „území uherských Rusínů“, u nás pak označované jako Podkarpatská Rus a 26. listopadu tomu bude sedmdesát pět let, kdy bylo toto území anektováno do Sovětského svazu. Toto území, označované od roku 1945 jako „Zakarpatská oblast“, je dnes – na rozdíl od sovětské éry – cizincům volně přístupné a je častým cílem návštěv českých a slovenských turistů. Budí ale zájem naší veřejnosti i jinak.
Pozornost médií nedávno upoutaly zprávy o setkání českého prezidenta Miloše Zemana s delegací tamních Rusínů. Tisk upozornil i na Zemanův záměr promluvit o postavení Rusínů s prezidentem Volodymyrem Zelenským, což vyvolalo celkem očekávaně nelibost ukrajinských oficiálních míst. Kyjev totiž neuznává Rusíny za národnostní menšinu, ale chápe ji pouze jako jakousi ukrajinskou etnografickou skupinu a často přímo za jakousi pátou kolonu Moskvy. Server Cenzor citoval ukrajinského velvyslance v Praze Jevhena Perebyjnise, že "rusínská otázka není otázka národnosti, ale politický projekt, který do značné míry podporuje, protlačuje a financuje Kreml". Jenže skutečnost je poněkud složitější.
Území pozdější Podkarpatské Rusi tvořilo až do roku 1918 integrální součást Uher. Kromě početné maďarské menšiny, žijící v úrodné nížině při řece Tise a velkého počtu ortodoxních židů (tzv. chasidů) zde většinu tvořilo slovanské obyvatelstvo, které bylo obecně označované jako Rusíni či „Rusnaci“. U Rusínů tehdy neexistovalo jednotné národní vědomí. Jejich identita byla na prvním místě náboženská, jenže ani ta je zcela nestmelovala, protože většina se sice hlásila k řecko-katolíkům, ale současně zde existovala i menšina pravoslavných. Nesjednocoval je ani jazyk. Ten totiž může hrát tuto úlohu jen tehdy, pokud je kodifikován a obyvatelstvo tuto kodifikaci příjme, čímž se překlenou nářečové rozdíly.
Tak tomu ale v tomto případě nebylo: Rusíni po jazykové stránce hovoří místními nářečími, které u jednotlivých rusínských etnografických skupin - Bojků, Lemků a Huculů – je značně odlišné. Mimochodem: kodifikovat rusínštinu jako spisovný jazyk tak, aby ji přijali všichni (včetně Rusínů žijících na Slovensku, v Polsku a v srbské Vojvodině) se přes opakované pokusy zcela nepodařilo ještě ani dnes. Ukrajinština, která se jako spisovný jazyk konstituovala, a ve druhé polovině 19. století se již používala v sousední rakouské Haliči, byla rusínskému obyvatelstvu sice srozumitelná, avšak od hovorového jazyka přece jen odlišná.
Od 19. století na Podkarpatské Rusi spolu soupeřily dva směry – ruský, který tvrdil, že obyvatelstvo Uherské Rusi (jak byla tehdy Podkarpatská Rus nazývána) je ruské, a ukrajinský, který naopak tvrdil, že je ukrajinské. Proruská i proukrajinská agitace měla určitý dopad jen na místní inteligenci.
Masy rusínského obyvatelstva jí prakticky zasaženy nebyly, protože byly negramotné. Obě strany – rusofilové i ukrajinofilové - používaly filologických a etymologických argumentů aby dokázali, že rusínské obyvatelstvo je „jejich“. Filologické argumenty vycházely z toho, že místní dialekty jsou blízké ukrajinštině. Proti tomu ovšem v této době rusofilové namítali, že i ukrajinština je jen dialektem velkoruštiny. Etymologické argumenty vycházely z pojmenování obyvatelstva, které se samo označovalo jako „ruské“ („my rus´ki“) a které i Maďaři často označovali jako „Magyar Oroszok“ (tj. v doslovném překladu: maďarští Rusové), přičemž ovšem výraz „Orosz“ může v maďarštině znamenat jak Rusa, tak Rusína. Proti tomu ukrajinofilové namítali, že výraz „rus´ki“ v místních dialektech i v ukrajinštině neznamená „ruský“, ale rusínský, a pojem „Rusín“ je jen starším označením pro Ukrajince.
Vedle ruského a ukrajinského proudu začal postupně krystalizovat ještě třetí, autochtonní rusínský proud. Ten tvrdil, že slovanské obyvatelstvo Uherské Rusi není ani ruské, ani ukrajinské, ale tvoří svébytný národ Rusínů, který je odlišný jak od Rusů, tak od Ukrajinců. Rusinismus, jak byl směr později nazýván, jak se dalo očekávat, byl odmítnut jak stoupenci ruského, tak i ukrajinského směru a byl tehdy často prohlašován za „produkt maďarizace a intriku Budapešti“. Před rokem 1918 se rozvíjel poměrně silně mezi vystěhovalci v USA. Pojem „Rusíni“ se tak v meziválečném (tj. československém) období používal ve dvou významech: jednak jím bylo označováno veškeré slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi, jednak – v užším smyslu – se jím rozuměla ta jeho část, která se považovala za příslušníky svébytného rusínského národa.
Začlenění Podkarpatské Rusi do Československa bylo důsledkem souhry okolností. Představitelé československého zahraničního odboje původně počítali s tím, že toto území připadne Rusku, avšak tato možnost padla v důsledku bolševické revoluce a dočasného vzniku samostatné Ukrajiny na počátku roku 1918. V této situaci se především Rusíni v USA začali orientovat na připojení k Československa na bázi autonomie a v tomto směru také jejich představitel Grigorij Žatkovič jednal s T. G. Masarykem.
Na vlastním území Podkarpatské Rusi vznikly na podzim 1918 postupně národní rady reprezentující rusínský, ruský, a ukrajinský směr. Všechny nakonec na společném sjezdu v Užhorodě v květnu 1919 přijaly myšlenku autonomní Podkarpatské Rusi v rámci Československa, protože připojení k Ukrajině se po obsazení Haliče Poláky stalo nereálné, připojení k Rusku technicky i politicky nemožné a možnost autonomie v rámci zbytkových Uher, s níž původně vystupoval rusínský směr, neměla dostatečnou podporu. Svou roli zřejmě sehrála i skutečnost, že západní část země až po řeku Latorici byla v té době již pod kontrolou československé armády bojující tehdy s vojsky Maďarské republiky rad. Z mezinárodního hlediska bylo připojení území k Československu potvrzeno už zmíněnou saint-germainskou smlouvou, zvanou „malou“ či menšinovou, aby se tak odlišila od mírové smlouvy s Rakouskem, která byla v Saint-Germain podepsána ve stejný den. Území mělo podle smlouvy dostat „nejširší možnou autonomii“; ta byla sice zakotvena v československé ústavě, avšak zůstala jen na papíře. Území Podkarpatské Rusi získalo autonomní statut spolu až v říjnu 1938, tedy v pomnichovské druhé republice.
Podkarpatské Rusi sice připojení k Československu ekonomicky nepomohlo, ale projevilo se blahodárně v oblasti vzdělání a kultury. Zatímco při vzniku republiky bylo 63% všech osob starších dvanácti let negramotných (v tomto čísle jsou započítány všechny národnosti oblasti, tedy i židé a Maďaři; u samotných Rusínů dosahovala negramotnost téměř 80%), za dvacet let se podařilo snížit negramotnost na polovinu. Děti, které chodily do školy v československém období, byly již prakticky všechny gramotné. Ruku v ruce s růstem vzdělanosti ale zároveň vznikalo a upevňovalo se i národní uvědomění. Teprve nyní se slovanské obyvatelstvo začalo ptát samo sebe, kým vlastně je. Československým úřadům bylo celkem jedno, zda se obyvatelstvo považuje za Rusy, Ukrajince či za příslušníky svébytného rusínského národa a tak v meziválečném období vedle sebe koexistovaly (a zároveň mezi sebou bojovaly) všechny tři směry.
Ruský i ukrajinský směr si budoval vlastní obecné a střední školy i vzdělávací instituce, na obecných školách se kromě toho někde vyučovalo i v místních rusínských dialektech. Od třicátých let získával postupně převahu ukrajinský směr a ruský upadal; řada někdejších rusofilů pak postupně přešla k „autochtonům“, tj. stoupencům myšlenky svébytného rusínského národa. V období autonomie Podkarpatské Rusi se k vládě dostali ukrajinofilové vedení řecko-katolickým knězem Augustinem Vološinem (ukrajinským pravopisem: Vološynem) a ukrajinský směr stal oficiálním: ukrajinský jazyk byl zaveden do všech škol i do úředního styku a samotná Podkarpatská Rus oficiálně přejmenována na Karpatskou Ukrajinu. Ta dokonce 15. března 1939 vyhlásila samostatnost, která ale trvala jen jediný den, protože území bylo hned poté anektováno horthyovským Maďarskem.
Ze všech tří směrů pro vládu v Budapešti představoval rusinismus „nejmenší zlo“, a proto se mu dostalo jisté podpory. Byly podporovány rusínské organizace a rusínština, narychlo kodifikovaná, byla zavedena jako vyučovací jazyk do škol a druhý úřední jazyk vedle maďarštiny. Pro úplnost zbývá dodat, že maďarská okupace drastickým způsobem „zjednodušila“ národnostní poměry, když maďarská vláda Döme Sztójaye na jaře 1944 deportovala z oblasti téměř všechny židy a odevzdala je německým úřadům.
Československá vláda v Londýně považovala po celou dobu druhé světové války Podkarpatskou Rus za součást svého území; jakmile bylo koncem října 1944 území osvobozeno sovětskou armádou, vyslala na území svého delegáta Františka Němce, který spolu s vojenským velitelem oblasti generálem Antonínem Hasalem začal obnovovat civilní a vojenskou správu. Avšak válka umožnila Moskvě realizovat starý sen ruské imperiální politiky o proniknutí na jižní stranu Karpat. Sovětské vojenské a bezpečnostní orgány proto začaly organizovat kampaň za připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině; ta vyvrcholila 26. listopadu 1944, kdy se v Mukačevu uskutečnil „první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny“, který přijal předem připravenou rezoluci požadující připojení území k SSSR.
Prezident Beneš samozřejmě pochopil, že za celou akcí stojí Moskva, a že tudíž neexistuje šance na udržení území v rámci Československa. Proto při jednání se Stalinem souhlasil s odstoupením území, žádal pouze, aby se tak formálně stalo až po válce na základě řádné mezinárodní smlouvy. V tom mu Stalin vyhověl: smlouva o postoupení území byla podepsána v Moskvě 29. června 1945.
Anexi Podkarpatské Rusi odůvodňoval SSSR jejím ukrajinským charakterem, tj. přirozeným právem; jinou možnost ani neměl, protože uvedené území nikdy v minulosti nepatřilo ani k Rusku, ani k Ukrajině. Z uvedeného důvodu byl v Zakarpatské oblasti, jak se nyní Podkarpatská Rus jmenovala, podporován ukrajinský směr a Rusíni jako národnost úředně „zrušeni“.
Totéž bylo provedeno i u Rusínů na Slovensku, v Polsku a v Rumunsku. Pouze v Jugoslávii byli Rusíni uznáváni za národnostní menšinu a v autonomní srbské Vojvodině byl jejich jazyk uznán za jeden z místních úředních jazyků. Sovětské úřady také zakázaly řecko-katolickou církev a převáděl obyvatelstvo násilím na pravoslaví. I v tom je následovalo Polsko, Rumunsko a v roce 1950 i Československo, kde ale byla v roce 1968 řecko-katolická církev znovu legalizována.
Na podzim roku 1989 důsledku pokračující „perestrojky“ vystoupila z ilegality řecko-katolická církev a 17. února 1990 byla v Užhorodě založena Společnost podkarpatských Rusínů. Ta 29. září téhož roku vydala deklaraci požadující uznání Rusínů za svébytný národ a obnovení rusínské autonomie. Tento rusínský proud ale okamžitě narazil na politiku ukrajinského národně-demokratického hnutí. Proti Společnosti podkarpatských Rusínů vystoupilo v březnu 1991 ukrajinské hnutí „Ruch“ usilující o samostatnou a jednotnou Ukrajinu. V tomto konfliktu jednoznačně zvítězil ukrajinský směr a samotná. Myšlenku nějaké formy autonomie Zakarpatska přitom podporovalo i mnoho osob, hlásících se za Ukrajince.
V souvislosti s referendem o nezávislosti Ukrajiny se totiž 1. prosince 1991 na Zakarpatsku uskutečnilo i referendum o autonomii oblasti, pro kterou se vyslovilo 78% voličů (za samostatnost Ukrajiny zároveň hlasovalo 92% voličů). Vláda v Kyjevě ale referendum o autonomii označila za nelegální a odmítla jakoukoliv diskusi o autonomii Zakarpatské oblasti. Požadavek této autonomie se jinak od té doby permanentně objevuje na celosvětových sjezdech Rusínů.
Většina obyvatel Zakarpatské oblasti – někdejší Podkarpatské Rusi – se dnes považuje za Ukrajince a ukrajinština je zde dnes jednoznačně jednotícím komunikačním jazykem. Obavy ukrajinské vlády z „rusínského separatismu“ jsou proto zcela neodůvodněné. Otázka ale zní jinak: jsou Rusíni (až už žijí na Zakarpatsku nebo kdekoliv jinde) svébytným, od Ukrajinců odlišným národem? Nepochybně ano, a to bez ohledu na to, že hovoří jazykem blízkým ukrajinštině.
Jazyk národnost sám o sobě neurčuje, známe mnoho národů, které hovoří a především píší stejným jazykem, a přesto mají rozdílnou národní identitu (např. Srbové a Chorvati). Národnost ve skutečnosti není určena nějakými objektivními znaky, ale národnostním vědomím samotných lidí a jejich ztotožněním se s nějakým národním programem.
Jestliže se část obyvatelstva Zakarpatské oblasti, východního Slovenska, severovýchodního Polska, severovýchodního Rumunska a srbské Vojvodiny, nehledě na obrovskou diasporu v USA a Kanadě považuje za součást národa Rusínů, pak tímto národem skutečně je, a to bez ohledu na to, jestli to Kyjev uznává či nikoliv. Rusíni mají proto právo hlásit se ke své národnosti a pěstovat svou kulturu, tak jako jakýkoliv jiný národ.
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- Lidová tvořivost nejen na téma fialové žumpy (28.9.2025)
- Michal Svatoš a Josef Skála - Rizika velkého průšvihu
- Pan VK komentuje aktuální události na SV (26.09.2025)
- Otevřený dopis arcibiskupovi Graubnerovi. II.
- Kyjev připravuje provokaci k zahájení třetí světové války — Zacharovová
- Proč je postup ruské armády na Ukrajině sice setrvalý, ale pomalý?
Související články