Opustí Evropa euro?

Při zavádění eura v roce 1999 se očekávalo, že se postupně zvýší podíl eura na světových devizových rezervách a euro se stane světovou rezervní měnou rovnocennou americkému dolaru. Tato předpověď se však nenaplnila.

V zakládajících smlouvách se v souvislosti s eurem mluví o hospodářské a měnové unii. V realitě však došlo pouze k ustavení měnové unie, aniž by existovala hospodářská unie. Tím se Evropská unie pokusila o něco, co do té doby nemělo mnoho precedentů. Tvůrci měnové unie se domnívali, že po zavedení společné měny bude docházet ke konvergenci členských ekonomik a v budoucnosti ke vzniku hospodářské unie. Ve skutečnosti se stal opak. Rozdíly mezi silnými a periferními ekonomikami se prohlubovaly.

Euro je od základu špatný projekt a měl by skončit, tvrdí profesor ekonomie z Kolumbijské univerzity a držitel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz ve své knize "Euro: Jak společná měna ohrožuje budoucnost Evropy".

"Evropa, místo, kde se zrodilo osvícenství, a kolébka moderní vědy, je od roku finanční krize nepřetržitě v krizi," hodnotí nepříliš optimisticky současný stav Stiglitz. Hlavní sdělení knihy, kterou bývalý poradce amerických prezidentů a ekonom Světové banky vydal letos v srpnu, je jasné: může za to euro.

Evropští politici udělali velkou chybu v tom, že se společnou měnou nevytvořili také orgány a pravidla, které by ji regulovaly," tvrdí dále Stiglitz ve svém článku pro Financial Times. Triumvirát institucí - Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond - se začal aktivněji angažovat v "problematických" evropských státech až po roce 2010.

Proč potřebné regulační mechanismy nevznikly dříve? "Euro si s sebou nese velkou ideologickou zátěž," tvrdí Stiglitz. Státníci podle něj byli zaslepeni churchillovskou vidinou "spojených států evropských" a zcela ignorovali základní pravidla ekonomie.

"Jedním z deklarovaných cílů eura byla soudržnost a konvergence, výsledek ale nemohl být odlišnější," říká ekonom. "Když se dnes podíváme na státy v Evropě, které eurem neplatí, například Švédsko nebo Švýcarsko, vidíme, že se jim daří mnohem lépe," dodává Stiglitz.

Stiglitz není ve své kritice eura osamocen. Za chybu ho označil v článku pro New York Times také další nobelista, Paul Krugman. Na rozdíl od Stiglitze je ale opatrnější s drastickými léčebnými metodami.

Bývalý dlouholetý guvernér Bank of England lord Mervyn King vydal knihu, které je nejenom ve Velké Británii věnovaná značná pozornost. King konstatuje, že svět stojí na prahu další krize a dále také předpovídá konec eurozóny.

„Kroky směřované k vytvoření fiskální unie zvyšující se napětí v eurozóně nesníží a naopak mohou vést k další eskalaci a nakonec k jejímu rozpadu,“ píše King a varuje rovněž před snahou vytvořit z EU politickou unii. „Pokud budou jednotlivé státy nadále nuceny přesunovat své pravomoci do Bruselu, může to napomoci populistickým stranám a přinést velmi ostrou reakci. Vedle hospodářské tak může přijít i politická krize. Měnová unie vytvořila konflikt mezi elitami prosazujícími centralizaci moci a demokratickými silami na národní úrovni. To je mimořádně nebezpečná situace,“ míní King.

To, že měnové unie byly historicky neúspěšné, dokládám zde.

Za jeden z neúspěchů Evropské měnové unie můžeme považovat, že nerespektovala pořadí jednotlivých forem integrace. Podle toho by totiž měnové unii měly předcházet hospodářská a politická unie, což se v případě EMU (Evropské měnové unie) nestalo. Země tak neměly sladěná rozpočtová pravidla, hospodářské cykly ani plně liberalizovaný trh práce, stejně tak nedošlo ke srovnání tempa růstu cen, ani vytvoření společné legislativy nebo daňové soustavy.

Pokud dojde k rozpadu eurozóny, bude EMU jen dalším příkladem v historii měnových unií. Těch totiž již od 19. století existovalo několik, a ačkoliv byly složené z menšího počtu států než EMU, žádná z nich nepřežila. Příkladem je například Skandinávská nebo Latinská měnová unie (vznikla mezi Francií, Belgií, Itálií a Švýcarskem, později sem patřily i Černá Hora nebo Venezuela). Výjimku tvoří pouze unie Belgie a Lucemburska. Těmto malým zemím se podařilo udržet pevný kurz jejich měn na osmdesát let, až do vzniku dnešní eurozóny.