Panslavismus v globálním světě

Historie

Panslavismus se začal šířit v polovině 19. století. Slovanské národy již delší dobu procházely obrodnými procesy, rozvíjela se nová kultura a literatura. Mnozí Slované však stále žili v mnohonárodnostních říších, jejichž cíle nebyly slučitelné s národnostními a obrozeneckými záměry. Západní Slované (Češi, Slováci, Poláci) žili v područí Rakousko-Uherska, jižní Slované pak byli součástí jak Vídně, tak i Osmanské říše.

Panslavistické hnutí šířili tehdejší spisovatelé a další umělci. V Čechách a dalších zemích, například jihoslovanských, našlo velkou odezvu. Vznikala díla, písně, práce oslavující jednotu slovanských národů. Rozvíjela se slavistika. Někteří ze spisovatelů dokonce začali hlásat myšlenku jediného slovanského národa. V českém prostředí byla populární idea, že Slované mají být zastřešeni nejmocnějším příbuzným státem, tedy Ruskou říší. Rusofilské nálady lze vysledovat i u některých dalších zemí, například v Srby obývaném jižním Uhersku. V Chorvatsku se rozvíjelo za přispění českých i slovenských umělců hnutí známé jako ilyrismus, které však začalo značně provokovat Vídeň a Budapešť, což vedlo k jeho postupnému útlumu a zániku. Panslovanská aktivita vyvrcholila všeslovanským kongresem v Praze v roce 1848. Tehdy byla vytvořena i všeslovanská vlajka (tu později převzala jako státní vlajku Jugoslávie) a píseň Hej Slované. Aktivity požadující prosazování zájmů slovanských národů v rámci Rakouska později oslabovaly a do popředí se dostal další proud, austroslavismus. (Austroslavismus byl politický koncept a program, který měl řešit problémy Slovanů v Rakouském císařství a později v Rakousku-Uhersku).

Zatímco po vzniku Československa se mezi západoslovanskými národy od panslavismu upustilo, pro nově vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se stal hlavní ideologií; za panslavistické byly vybrány i státní symboly, které tak měly reprezentovat jednotu národů země. Nemalý vliv na úpadek panslavismu u západních Slovanů měl československo-polský spor o Těšínsko, Oravu a Spiš. Rovněž bolševická revoluce v Rusku a odklon Ruska od svých tradičních hodnot vedl k úpadku slovanské myšlenky u západních Slovanů. Naproti tomu v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se panslovanství stalo nutností z důvodu snahy o sjednocení historicky a kulturně rozdílných slovanských národů v jednom státě.

Za druhé světové války byli Slované nacistickým Německem považováni za třetí "rasu" (po Židech a Romech) určenou k likvidaci nebo zotročení. Ovšem ani tato skutečnost nevedla po válce (jak by se dalo předpokládat) k novému rozmachu panslavismu. Bylo to dáno i tím, že ve všech slovanských státech byly nastoleny komunistické režimy. V sovětském bloku se sice občas panslavistická argumentace používala k zdůvodnění spojenectví mezi Sovětským svazem a dalšími slovanskými státy, ale obvykle byla překryta "socialistickým internacionalismem".

Panslavismus v současné době

Panslavistické myšlenky se objevují i dnes, většinou v různých politických i nepolitických sdruženích a spolcích. Spektrum těchto myšlenek je poměrně rozsáhlé - od názorů na potřebu vytvoření společného slovanského státu na federativním principu, až po volnou spolupráci mezi slovanskými národy. Na určitý vzestup panslavismu mají, mimo jiné, vliv události v bývalé Jugoslávii - zejména války mezi Chorvaty, Srby a Bosňáky, považované panslavisty za bratrovražedné boje, kterým je nutno v budoucnosti zabránit. A rovněž tak události v Kosovu. Objevují se i vzpomínky na germanizaci, maďarizaci, druhou světovou válku, tureckou okupaci Balkánu a další negativní historické zkušenosti slovanských národů.
Vláda žádného slovanského státu, v současné době, neprosazuje panslovanství jako svoji nosnou myšlenku.

Myšlenku panslovanství udržují při životě četné spolky. Ty se pozitivně zasluhují o to, abychom nezapomněli historii, aby historie nebyla tak snadno přepisována.

Globalizace a panslovanství

V dnešním globalizovaném světě je idea panslovanství někde na okraji zájmu. Pod lupou jsou daleko důležitější světové záležitosti, které mají a budou mít obrovský vliv a dopad na světové dění a geopolitiku.

Náhlé změny a globální krize urychlují vývoj protisměrných globálních struktur. Víme, že vzniklo uskupení států BRICS, které se momentálně věnuje boji s dolarem tzv. dedolarizaci západních zemí včele USA.
Víme, že Čína založila Asijskou infrastrukturní a investiční banku AIIB, ke které se houfně připojují také evropské země.

Nynější pokus USA, roztrhnout styky Ruska s Evropou je zaměřen právě na zabránění potenciálnímu svazku euroasijského Ruska, kontinentální Evropy a Číny — místo toho USA usilovně prosazují myšlenku Transatlantického partnerství. Rusko zatím prohrává zápas s USA o Evropu a obrací se na východ, nevzdává se přitom evropského směru, ale bude mezitím budovat východní část partnerství (Rusko — Čína), a tou západní částí se bude zabývat Čína.

Hedvábná cesta

„Nová hedvábná cesta", jejíž oficiální název zní: „Jeden pás — jedna cesta", má právě zajistit spojení Číny a Evropy jak přes Střední Asii, tak i přes Rusko. Až donedávna nebyla ruská trasa oficiálně ohlášena, jednalo se jen o Střední Asii.

„Hedvábná cesta" bude mít tři trasy — dvě pozemní a jednu mořskou (nepočítáme-li do toho ještě potenciální arktickou, kterou projednávají Rusko a Čína). Tou hlavní bude samozřejmě středoasijská. Ta se také týká Ruska, protože po založení Euroasijské unie se ocitly nejméně dva středoasijské státy ve společném prostoru s Ruskem.

Celková délka trasy činí asi 6,5 tisíc kilometrů, z nichž 4 tisíce povedou po čínském území. Dále povede cesta do Kazachstánu, do středoasijských republik, do Íránu, a přes Irák a Sýrii do Turecka a Evropy. Tam povede trasa přes Bulharsko, Rumunsko, Česko a Německo. Kromě toho budou od této trasy odbočky.

Jde o obrovské investice — stovky miliard USD. To hlavní ale je, že to úplně změní geopolitickou situaci v regionu: žádná americká vojska ani základny tam pochopitelně být nemohou. V případě Střední Asie se stávají Rusko a Čína ručiteli ekonomické a politické stability v regionu, což už nyní uskutečňují v rámci ŠOS, a stejné funkce budou muset převzít spolu s Íránem vůči Afghánistánu, Iráku a Sýrii.

Hlavní překážkou na cestě pozemní asijské části projektu je skutečnost, že bude nutno zajistit geopolitické podmínky jeho realizace. V Iráku a v Sýrii probíhá válka, Afghánistán je potenciálně nebezpečný. Avšak samotná realizace „Nové hedvábné cesty" se stává významným způsobem donucení k míru.

Čínský projekt Hedvábné cesty pokládám osobně za daleko důležitější a nesporně významnější než staronový koncept a utopickou ideu Panslovanství.
Pokud se Číně projekt podaří uskutečnit, nejen, že Slované mohou být spojeni do celku, ale celkem bude nově celá Evropa včetně Německa, Ruska a Asie. Projekt je natolik významný, že může zaručit jak ekonomickou obnovu Evropských států, Ruska a Asie, tak pomoci zaručit mír v celé oblasti.

To vše nevylučuje možnost, že se USA budou snažit zmařit tento odvážný projekt rozpoutáváním lokálních válek ve státech, vedoucích podél osy Hedvábné cesty.