Geert Wilders je dlouholetou stálicí nizozemské politické pravicové scény, významný euroskeptik a kritik politického islámu. Je přímým pokračovatelemNejvětšího Nizozemce všech dob, Wilhelmuse „Pima“ Fortuyna, pravicového politka, zavražděného v roce 2002 ochráncem zvířat a muslimů. V Rotterdamu má tento „pravicový populista“ pomník. Od roku 1998 do roku 2004, byl Wilders členem konzervativně-liberální Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD), jejímž lídrem je současný premiér Mark Rutte. Tuto stranu opustil pro odlišný názor na otázku vstupu Turecka do EU. V roce 2006 založil Stranu pro svobodu (PVV), jejímž je předsedou a jediným členem. Strana stojí na pravé straně politického spektra a její ideologická platforma je zpravidla označována jako národně-konzervativní, národně-liberální a euroskeptická. Její definice z Norského centra výzkumu dat (NSD) zní: „Nizozemská konzervativní strana, která kombinuje hospodářský liberalismus s konzervativním přístupem k imigraci a kultuře.“

Volební výsledky strany PVV jsou následující: 2006 6% 9 křesel, 2010 15% 24 křesel, 2012 (mimořádné volby) 10% 15 křesel. V období 2010-2012 byla strana v opozici, ovšem podporovala kabinet Marka Rutteho. K pádu vlády došlo po rozpočtových sporech, kdy Wilders nesouhlasil se škrty na úkor důchodců. Už v březnu 2013 je ovšem Strana pro svobodu v čele voličských preferencí, s odhadovaným ziskem 24 křesel. Popularita strany má trvale vzestupnou tendenci, v současné době jí průzkumy přisuzují 39 křesel, o 15 více než straně premiéra Rutteho. Wilders tak má slušnou šanci vyhrát volby konané v příštím roce. Tato skutečnost také podle mnohých stojí za faktem, že nizozemská vláda bere velmi vážně výsledky onoho nedávného, právně nezávazného, referenda o námluvách EU s největší evropskou banánovou republikou.

Po nahlédnutí do volebního programu Strany pro svobodu, jsem nenašel nic, co bych u pravicové strany tohoto zaměření nečekal a hlavně nic, co bych považoval za odporující idejím západní civilizace. Programové prohlášení nese název „Jejich Brusel – Naše Nizozemsko“ a hlavní body tvoří: Opuštění EU legitimní cestou, do doby odchodu minimální finanční účast na chodu EU, návrat guldenu, masivní ekonomické úspory hledané především v redukci byrokracie, zeštíhlování a zjednodušování státní správy, snížení daňové zátěže obyvatel, snižování rozpočtového deficitu, zrušení senátu, zmenšení parlamentu, likvidace dotací na trvale udržitelný rozvoj symbolizovaný v zemi tisíci „větrníky“, institut závazných referend, podpora individuální výstavby domů a bytů, podpora malých škol a zdravotnických zařízení, přídavky pouze na 2 děti, odchod do důchodu ponechat na hranici 65 let atd.

D-FENSovsky zajímavou část volebního programu pak tvoří důrazný požadavek maximalizace individuální svobody v dopravě. Skládá se například z požadavků na odstranění nesmyslných daní, dotací všeho druhu na úkor osobní automobilové dopravy, odstranění buzeračních značek a rychlostních limitů, povolení rychlosti 140/kmh všude, kde je to možné a investice do silniční sítě.

Samostatnou kapitolu tvoří část programu, zaměřená na imigraci a islám. Právě ona je tím úhelným kamenem, který stranu v očích korektně předposraného, populistického evropského mainstreamu činí naprosto nepřijatelnou. Kapitola obsahuje požadavky na označení islámu za totalitní ideologii, zákaz výstavby nových mešit, zákaz mešit v malých obcích, zákaz nošení šátku, zákaz škol islámu, zrušení multikulti dotací, ústavní zákaz nelidského zacházení se zvířaty, zákaz rituálních porážek, limit 1000 přistěhovalců ročně, zákaz dvojího občanství, postihy za nelegální pobyt, vypovídání zločinců cizího původu, požadavek na rozchod OSN s OIC (Organizace islámské spolupráce), dokud nezruší Káhirskou deklaraci islámských lidských práv, založenou na právu šaria, do té doby Nizozemsko nebude OSN finančně podporovat, odebrání statutu uprchlíka Palestincům a zvýšení trestů za těžké zločiny.

Nutno objektivně konstatovat, že tyto požadavky skutečně nejsou úplně v souladu s konformními názory bruselských neomarxistů na skladbu volebního programu akceptovatelné evropské politické strany. Podle toho to také ovšem v současnosti v Evropě vypadá. Jako Nizozemec i jako Čech, bych tohle vše klidně podepsal, protože na tom neshledávám nic rasistického, ultrapravicového a dokonce ani krajně pravicového. Jsem ochoten diskutovat o přídomku „populistický“, ovšem pouze za předpokladu, že jako základní premisa bude stanoven fakt, že populismus je vlastní všem stranám napříč politickým spektrem.

Tento krátký průzkum nizozemské reality, dle mého soudu, staví evropská a především česká levicová média hlavního proudu, nejen do obvyklé pozice sedmilhářů, ale také paradoxně na vlastní pranýř politické nekorektnosti. Pro „dobrou“ věc je totiž vše dovoleno, účel světí prostředky. To, co sami den co den připisují Kremlu a jeho snaze učinit z Brusele hlavní město evropské gubernie, sami bohorovně používají také. Dehonestace jedné nepohodlné politické strany a jejího představitele kvůli části programu, založenému na realitě a zkušenosti, je nemlich stejná propaganda. Wilders netroubí s Bruselí a jeho sebedestruktivním socialismem s lidskou tváří? Tak ho trochu natřeme na hnědo, nácka jednoho rasistického. Jen tím se dá vysvětlit setrvale negativní přístup médií k této nizozemské politické straně a především k jejímu předsedovi. Standardem je mlčení, nebo výhradně záporně laděné zprávy, k nimž mají díky jeho častým antiislámským výrokům bohužel stále dostatek munice do hnojometů.

Zadáte-li jméno Wilders, s několika čestnými vyjímkami vám vypadnou články nadepsané výhradně urážlivými titulky s expresivními výrazy „ultrapravicový“, „krajně pravicový“, „antiislámský štváč“, „extremista“, „islamofob“, „rasista“. Když měl v roce 2009 u nás přednášet, nikdo mu nechtěl pronajmout sál. Momentálně Geert Wilders čelí již poněkolikáté obžalobě za své antiislámské výroky. Doposud byl pokaždé osvobozen. Tento jev se pochopitelně nevyskytuje pouze v Nizozemsku, vidíme ho po celé Evropě, včetně „Czechie“. Marine Le Penová, Frauke Petry, Nigel Farage a další pravicoví politici, dávající přednost národním zájmům před bruselskými, jsou toho příkladem.

Podobných výroků, za které je Wilders nyní souzen, se v minulosti dopustilo veřejně několik předních nizozemských politiků a nikdo z nich nebyl nikdy z ničeho obviněn, ani vláčen v médiích. Žádný z nich ovšem není členem Strany pro svobodu. Pěknou analýzu současného stavu společnosti v Nizozemsku, v kontextu Wildersova soudního líčení, uvádí Gatestone Institut. Zajímavé jsou především pasáže o kriminalizaci „nenávistných projevů“ na Twitteru. Wilders je nepochybně kontroverzní politik, který si nebere politicko-korektní servítky a často pálí i výrazně mimo terč, jako v případě jeho antivýchodoevropské iniciativy, jeho manželka je mimochodem Maďarka, ale to hned neznamená, že je nácek nebo rasista.

Porovnáte-li program jeho strany PVV, s programem VVD premiéra Rutteho, dojdete k závěru, že až na míru imigračního radikalismu a euroskepticismus, jsou prakticky totožné. Logický závěr, že důvody k honu na blonďatého „Mozarta“ spočívají výhradně ve faktu, že odmítá jásat nad likvidací národní identity Nizozemska, rozhazováním peněz jeho občanů a islamizací své země, se přímo nabízí. Euroskepticismus, ani islamofobie však nejsou legitimními důvody k neustálé mediální ostrakizaci. Stačí se podívat na definice pojmů „ultrapravicový“, „extremistický“, „radikálně pravicový“, nebo „rasistický“, nic z toho v jeho programu ani projevech není. Věcná kritika jakýchkoliv politických i společenských jevů nemá s extremismem ani rasismem nic společného. Nebo už jsme zase zpátky v dobách, kdy kritika mohla být výhradně soudružská a „konstruktivní“?

zdroj:http://dfens-cz.com/geert-wilders-padouch-nebo-holandan/