Nejistá budoucnost Bosny

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

24. červenec 2012|

Nenad Kecmanović|

5735 x

Téměř po 17 letech od konce války zůstává Bosna a Hercegovina i nadále mezinárodním protektorátem. Nezvolený „Vysoký představitel mezinárodního společenství“ (International High Representative) se stále těší svévolným až diktátorským pravomocem.

Zahraniční vměšování přidusilo rozvoj místní demokracie a zabránilo třem konstitutivním národům Bosny – Srbům, Chorvatům a Bosňákům (tj. bosenským Muslimům) – dospět ke konsenzu ohledně budoucnosti země.

Příkladem toho bylo prohlášení vysílané 19. května 2012 Hlasem Ameriky, které pokračovalo v dlouhodobé praxi Washingtonu obviňovat vůdce srbské entity vzniklé na základě Daytonských mírových dohod – tedy Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině – z nacionalistické rétoriky a úsilí o rozbití BaH. Takováto prohlášení pouze povzbuzují tvrdý kurz v Sarajevu.

Atmosféra chronické politické nejistoty poskytuje živnou půdu pro spekulativní předpovědi ohledně toho, co se stane s Bosnou a jejími třemi nesvornými národy v nadcházejícím desetiletí.

Některá z těchto předpovědí pouze odrážejí růžová přání či temné předtuchy, naděje či obavy jejich původce. Pokud se podíváme na místní politickou situaci a převládající trendy, je nicméně možné formulovat několik různých scénářů.

Nová občanská válka

Začněme s tím nejhorším, ale také nejméně pravděpodobným scénářem, jímž by bylo nové kolo krvavého etnického konfliktu. Pokud k němu dojde, bude opět zapříčiněn muslimskou stranou. A bude veden se stejným úmyslem jako v roce 1992, tj. vnutit svým sousedům centralizovaný, unitární „občanský stát“, ve kterém by byla zaručena politická nadvláda Bosňáků tím, že by měli většinu. V roce 1992 se tímto scénářem s podporou zahraničí řídili, když ovládli společné instituce v Sarajevu, čímž donutili Srby bránit svá ústavně zaručená práva silou zbraní.

V následujících letech by podobné sarajevské pokusy o nadvládu mohly být prezentovány jako „legitimní odpor vůči hrozícímu odtržení Republiky Srbské“.

Bosensko-muslimští politici a média vedou propagandistickou válku: neustálým rozdmycháváním nenávisti proti Srbům a RS; zveličováním válečných zločinů spáchaných na bosenských Muslimech, čímž povzbuzují ducha pomsty; očerňováním Daytonských mírových dohod jakožto „legalizace genocidy“ atd. Bosňáčtí obhájci násilí po celou dobu počítají s americkou vojenskou podporou, která by byla v současné době rychlejší a mnohem robustnější. A zároveň počítají s pasivitou Srbska, které je vojensky oslabeno a paralyzováno svými aspiracemi na členství v EU. Když bývalý chorvatský prezident Stipe Mesić vystoupil s provokativním prohlášením, že „chorvatské jednotky, bude-li to zapotřebí, mohou rozdělit RS na dvě části,“ pár bosňáckých politiků s nadšením chvátalo za současným chorvatským prezidentem Josipovićem s nabídkou na zinscenování záminky pro takovou akci. Někteří pro-bosňáčtí komentátoři ve Spojených státech, rozhořčeni návštěvou Catherine Ashtonové u prezidenta RS Milorada Dodika, temně naznačili, že pokud dojde k další válce, nemohou pak Evropané tvrdit, že nebyli varováni.

Taková varování znějí falešným tónem. Nicméně vzhledem k tomu, že toho mají dnes Spojené státy na talíři příliš, další dobrovolné balkánské břímě si k tomu nepřidají. To účinně vylučuje další válku, protože unifikace Bosny silou je nemožná bez ponoukání a pomoci ze zahraničí.

Plíživý rozpad

Druhý a mnohem realističtější scénář vychází ze skutečnosti, že Bosna nebyla během posledních pěti set let státem a že není státem ani dnes, nýbrž zahraničním protektorátem a že nemá životaschopné vyhlídky být státem ani v dohledné budoucnosti. Začátek procesu rozpadu není ve skutečnosti daleko. Zřejmé to není pouze Srbům, Chorvatům a mnoha Evropanům, ale také Bosňákům a Američanům, byť to mohou vnímat odlišně.

Na jaře 1992 se Bosna rozpadla, protože ji Srbové nechtěli. Dnes opět nemůže být udržena pohromadě, protože jak Bosňáci, tak Chorvati o ni v její současné podobě nestojí. Bosna a Hercegovina je ve skutečnosti nedokončeným státem, o který nikdo vnitřně nejeví zájem. Přetrvává i nadále, protože nikdo z vnějšku neví, co si s ní počít. Během příštích deseti let dopadne jako všechny ostatní postkomunistické federace: Sovětský svaz, Československo a Jugoslávie. Bude jen otázkou času, kdy někdo bude muset pozvat mezinárodní tým expertů, aby konstatovali smrt – ale tato výzva nutně nemusí vzejít z Banja Luky (tj. hlavního města RS, pozn. překl.).

Federace uvnitř konfederace

Clintonova vláda dojednala v březnu 1994 Washingtonskou dohodu (Washington Agreement), která ukončila konflikt mezi bosenskými Muslimy a bosenskými Chorvaty, a dala vzniknout společnému svazku, Bosňácko-chorvatské federaci. Zároveň se předpokládalo, že tato „federace“ po válce ustaví konfederativní svazky s Chorvatskem. Tato vyhlídka byla úlitbou Chorvatům, pokusem vynahradit jim, že se vzdali své vlastní separátní entity v BaH, známé pod názvem „Herzeg-Bosna“. Tato část Washingtonské dohody se nikdy neuskutečnila, ačkoli nebyla nikdy odvolána. Je logické, že by Chorvatsko v době prezidentství Franja Tudjmana či jeho následovníků bylo sotva ochotné uzavřít jakoukoli dohodu, která by ho tak brzy poté, co se zbavilo Srbů, uváděla do – jakkoli volného – svazku s bosenskými Muslimy. A pokud jde o Bosňáky, ti zrovna nedychtili po tom, aby tato část Washingtonské dohody byla naplněna, protože se v rámci Bosňácko-chorvatské federace v BaH těšili drtivé početní převaze.

Oživení tohoto opominutého aspektu dohody z roku 1994 by fungovalo ve prospěch Chorvatů v Bosně a Hercegovině, kterých je okolo 12%. Pravděpodobně by to bylo podpořeno Srby, protože tentýž dokument ponechává na RS, zda se chce k této smyšlence dobrovolně připojit (což samozřejmě nechce), nebo zda si chce nadále vládnout sama.

Spojení Republiky Srbské se Srbskem

Faktické odtržení Kosova od Srbska, jakkoli problematické z hlediska mezinárodního práva, nevyhnutelně představuje paralelu s téměř identickým postavením Republiky Srbské v rámci Bosny a Hercegoviny. Kromě této analogie samé zde existuje potřeba kompenzovat Srbsku ztrátu jeho území. Ačkoli Srbsko stále trvá na svém formálním nároku na Kosovo a politická elita RS preferuje nezávislost, existuje mezi Srby na obou stranách Driny silná a přirozená touha po jednotě. Byl by to konec konců pouze poslední krok v procesu přepisování hranic na Balkáně podle tamní politické a národnostní situace.

Uznáním nových států vzešlých z ruin Jugoslávie otevřelo „mezinárodní společenství“ Pandořinu skřínku, kterou lze nyní stěží zavřít tím, že se bude trvat na neporušitelnosti všech hranic v tomto regionu, když k tomuto přepisování již došlo. Expanzi Albánie do západní Makedonie a jejímu těsnějšímu propojení s Kosovem půjde těžko zabránit. Totéž platí pro případnou změnu hranic na řece Drině.

Je Evropská unie řešením?

Někteří podporovatelé unitarizmu, zvláště „Vysoký představitel“ Paddy Ashdown, tvrdili, že decentralizovaná struktura Bosny, jak byla navržena v Daytonu, je překážkou evropské integrace. Bosňáčtí vůdci se připojili s tvrzením, že členství v EU by učinilo vnitřní rozdělení a členění bezvýznamným a překonaným. To je omyl. Požadavek z Bruselu, aby Bosna hovořila jedním hlasem, neimplikuje centralizaci, unifikaci a nadvládu bosňácké většiny. Prostě znamená, že EU očekává dobře fungující federaci, v rámci které by její tři konstitutivní národy byly schopny nalézat rychlejší a účinnější metody, jak dosáhnout kompromisu. Skutečné poselství EU zní takto: „Nejprve se domluvte doma a pak přijďte do Bruselu, protože my nebudeme rozhodovat vaše spory.“

Tvrzení, že by členství Bosny v EU – i kdyby to bylo uskutečnitelnou možností, což není a léta nebude – učinilo vnitřní hranice a autonomie překonanými je mylné. Německo si přálo unifikaci.

Francouzi či Poláci ale neříkají, že „teď když jsme všichni Evropané, na hranicích již nezáleží.“ A Baskové, Katalánci, Skotové či Vlámové se v zájmu „Evropy“ nevzdávají myšlenky na samosprávu.

Členství v NATO

Členství Bosny v NATO by bylo spíše problémem než řešením. Pro RS a pro Srby by představovaly nebezpečí tři věci: (1) kdyby Bosna vstoupila do aliance, která je dlouhodobě nepřátelská srbským zájmům; (2) další izolace RS od Srbska (za předpokladu, že Bělehrad bude neutrální) a (3) potenciální konfrontace bosenských Srbů s Ruskem. Není nepředstavitelné, že by Turecko, které neochvějně stojí na bosňácké straně, využilo svého členství v NATO jakožto záminky, aby přivedlo do Bosny své síly a umístilo je tam na podkladě nějaké Spojenými státy odsouhlasené dohody.

To, před čím potřebuje Republika Srbská bez ohledu na výše zmíněné scénáře ochránit, je destabilizující kampaň za „nenásilnou demokratizaci“ vedená odborníky z „nevládních organizací“. Nezaměstnaní a zbídačení lidé mohou být snadno ovlivnitelní argumentací, že „za všechno mohou místní zkorumpovaní politici“ a nikoli globální gangsteři z bank, kteří ochromili svět.

Realistická možnost – unie tří republik

Unie tří republik není pouze velmi realistickým scénářem pro Bosnu v následujících deseti letech, je téměř realitou již nyní v roce 2012. Problém je v tom, že výraz „rozdělení“ začal budit odpor. Naopak v roce 1991, ještě než začala válka, byla nějaká forma unie tří etnicky založených republik (srbské, chorvatské a bosensko-muslimské) považována za naprosto legitimní řešení. Političtí zástupci těchto tří etnik o něm otevřeně diskutovali. Uvažovalo se o švýcarském a belgickém modelu, zahraniční kartografové byli velmi žádaní, a jistá forma rozdělení byla základem všech mírových dohod – od Lisabonu (1992) až po Dayton (1995). Dokonce i muslimský vůdce Alija Izetbegović před válkou prohlásil, že se jeho politická strana snaží pro Bosňáky získat pouze tolik Bosny, kolik by mohli zdárně kontrolovat. Během války někdo z jeho stoupenců napsal sarkastický nápis: „Podepiš, Alijo, není to těžké, i kdyby to bylo velké jako dvorek u domu!“ Izetbegović změnil názor poté, co ho Warren Zimmermann, americký velvyslance Bělehradě, povzbudil, aby v březnu 1992 Lisabonskou dohodu [1] odvolal. Ministerstvo zahraničí následně připustilo, že politikou Spojených států byla povzbudit Izetbegoviće, aby skoncoval s plánem na rozdělení. Výsledkem byla válka.

Jedinou zárukou parity a rovnosti je rozpad Bosňácko-chorvatské federace a ustavení třetí, chorvatské entity. Tím by se také poskytl kus země bosenským Muslimům, která by byla nepochybně jejich, a zároveň by to zbavilo Srby neustálé úzkosti z bosňáckých centralizačních ambic. Tento tripod by byl jediným způsobem, jak zabránit, aby se Bosna nepřevrhla.

Profesor Nenad Kecmanović je děkan Fakulty politických věd na Univerzitě v Banja Luce

Zdroj: www.balkanstudies.org, překlad: Karel Hyka

[1] http://www.slobodan-milosevic.org/bosnia-started.htm, dopl. překl.

Komentáře