Žádný zákon nenapraví to, co nezmůže dobrá vůle.

O co jde?

 Po padesátce se téměř všem lidem zhoršuje sluch. To nedávno přiznal o sobě i prezident Zeman. V médiích však pracují lidé, kteří to buď nevědí, nebo to nerespektují. Moderní doba přinesla zlozvyk mluvit rychle, drmolit, neartikulovat. Jakoby ono proslulé heslo - čas jsou peníze - proniklo do vědomí a nutilo kdekoho k rychlému výdělku. Možná, že je to i výsledek nedostatečné výchovy k jazykové kultuře, možná jen lajdáctví a bezohlednost. Někdy to v éteru vypadá, jakoby reportéři a moderátoři soutěžili o to, kdo potřebný text vysloví rychleji a v kratší době. Možná proto, aby zbylo více času na reklamu, která přináší zisk.

Podle statistických údajů žije v naší republice na dva miliony důchodců. Tedy lidí, kteří zpravidla mají dost času na poslouchání rozhlasu a sledování televizních programů. A právě k nim se mladší zaměstnanci médií chovají bezohledně, a vedoucí pracovníci, kteří by měli své podřízené kontrolovat, jim to trpí. Dalo by se říci, že jde o masovou diskriminaci starších občanů, kteří s postupujícím věkem stále více nedoslýchají. Jediným pozitivním opatřením  poslední doby je omezení hlasitosti televizní reklamy. Ono však nejde jen o tu řvoucí reklamu, ale o mnoho dalších věcí, které seniorům vadí, ale o něž se nikdo nezajímá.

Častým prohřeškem vůči nedoslýchavým je simultánní překlad rozhovoru s cizojazyčnou významnou osobností. Zvuková hladina řeči mluvčího i překladatele je téměř totožná, takže člověk s narušeným sluchem není schopen porozumět, o čem se hovoří. Úroveň zvuku by se měla výrazně rozlišit, nebo v řeči ponechat originál a obraz podkreslit titulky s překladem. Další častou závadou je zvukové podbarvení scény v televizních filmech. Ať už jde o hudbu nebo ruchy a hluky, bývají tak výrazné, že snižují srozumitelnost slov téměř na nulu. Někdy to vyvolává dojem, že zvukoví technici zcela postrádají kvalifikaci a jen se chtějí předvést. Bylo by správné, aby se vysílané programy posuzovaly i z této stránky, a v případě, že není srozumitelnost na potřebné úrovni, aby se to odrazilo v platech tvůrců  i v prodejní ceně. To by mohlo producenty motivovat k tomu, aby si tuto stránku výroby ohlídali. Když už údajně se zvukem hotových produktů nemohou nic dělat, protože by to znamenalo porušení autorských práv.

Stalo se zvykem hlasitě vyhrávat v restauracích. Může to prý přispět ke zvýšené konzumaci, ale v mnoha případech to znesnadňuje komunikaci hostů, kteří sem přišli ne za poslechem hudby, ale proto, aby si popovídali a v klidu se najedli. Dá se předpokládat, že po takové návštěvě, kdy hosté musí překřikovat hudbu, už příště do takového podniku nepřijdou. Tichá nevtíravá náladová hudba však může k pohodě přispět.

Dalším místem přímo zvukového teroru bývají nákupní střediska. Tam se odehrávají doslova zvukové orgie, zejména např. před  vánočními svátky. Citlivý návštěvník se pak snaží pobyt maximálně zkrátit, aby hluku unikl. Daleko hůř však na tom jsou prodavači, kteří v hlučném prostředí musí setrvat celou pracovní dobu. Je mi jich líto, protože jejich možnost se bránit je při absenci odborů minimální a mnozí si ani zhoubný vliv trvalého rámusu na svůj sluch a celý organismus ani neuvědomují.

Pryč jsou doby, kdy lidé vnímali přirozené zvuky přírody, a jediným intenzivním hlukem, vymykajícím se normálu, bylo občasné hromobití. Dnes na náš sluch útočí pouliční ruch, hlasitá hudba na veřejných místech, nepřiměřená síla zvuku v kině, rozhlas a televize. Aby toho nebylo málo, line se ze sluchátek mladých nepřetržitý tok provokující a ryčné hudby  při chůzi po ulici, v tramvaji či ve vlaku.

Lidé si neuvědomují, že s čím kdo zachází, tím i schází.

Jednou zestárnou i ti režiséři, dramaturgové, zvukoví technici ve sdělovacích prostředcích, supermarketech i jinde, a pochopí, čím se na dříve narozených, ale i sami na sobě, provinili. A ti mladí, libující si ve zvukových orgiích, na tom budou hůře než dnešní nedoslýchaví senioři, kteří v mládí ty dnešní zlozvyky nezažili.

Ivo Krieshofer