Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Když naše zdi se chvěly

Když naše zdi se chvěly

Vzpomínka na bombardování Prahy

Za protektorátu jsme s napětím často odcházeli do sklepa s připravenými kufříky s nezbytnými dokumenty, léky, trochou vody a jídla. To když se po výstražném zahoukání sirén vyhlašujícím přípravu na nálet ozvalo známé: Achtung, Achtung, die Luftlagemeldung…  a poté poplachové sirény, hlásící, že se bombardovací svazy už blíží ku Praze. Zda budou bomby opravdu svrženy nikdo netušil, spoléhali jsme se, že nikoliv, navzdory hrozivým zprávám o následcích bombardování německých měst.

  • kdyz-nase-zdi-se-chvely

V listopadu 1944 jsme se dočkali prvního skutečného bombardování, když padlo několik bomb na elektrárnu v Praze 7, Holešovicích. Bydlel jsem tehdy na Letné, tak nebyl problém seběhnout Stromovkou dolů  a jít se podívat. Pohled to byl dost děsivý pro žáka 5. třídy. Elektrárna byla, jak si vzpomínám, zasažena jen okrajově, nejvíce bomb dopadlo do okolí na přízemní domky v ulici Na Zátorách a v jejím okolí.  Na tu hrůzu, která byla jen nepatrným zlomkem velkého náletu, se přicházelo podívat mnoho Pražanů, kteří začali brát zvuk sirén s větší vážností. Časem však lidem otrnulo a začali se sympatiemi sledovat stříbrné eskadry smrti ve velkých výškách, nechávající za sebou bílé kondenzační čáry. Jejich přelet býval doprovázen rachotem protiletadlových děl, tzv. flaků, které však zpravidla do výšek nedostřelily.  Po skončení náletu jsme s ostatními kluky procházeli ulice a hledali střepiny z protileteckých šrapnelů. Také jsme sbírali aluminiové proužky odhazované z letadel, které měly bránit jejich přesnějšímu radarovému zaměření.

V únoru 1945 byli oba mí rodiče v koncentračních táborech. Já jsem nalezl útočiště v katolické Schole cantorum, kde jsem se s dalšími sirotky  připravoval na ministrování a zpěv v kostelech. Jako učitel tam působil později proslavený sbormistr prof. Miroslav Venhoda, který dobře věděl, že ve skutečnosti žádný sirotek nejsem…

Tam jsem zažil onen skutečný nálet, od něhož dnes uplynulo právě 70 let. Schola cantorum sídlila v Colloredo-Mansfeldském paláci v Karlově ulici, přímo proti Karlovu mostu. Když sirény ohlásily poplach, všichni jsme byli odvedeni do hlubokých a vysokých sklepů v suterénu, kde jsme se posadili na prkenné lavice.  Tentokrát se po chvíli se ozvaly rány, celý dům se chvěl. K tomu došlo, když bomby dopadaly asi v kilometrové vzdálenosti např. na Emauzský klášter, který byl zničen. I když jsme byli hluboko dole, zachvátil nás opravdický strach.

To nebyl jediný zážitek z bombardování Prahy.

Před transportem do koncentráků mi zajistili rodiče víkendové návštěvy u svých známých na Hanspaulce. Byli to zámožní lidé bydlící ve vile a mající přibližně stejně starou dcerku Hanu. Hlavním cílem návštěvy byl na svou dobu vydatný oběd, protože jinak jsem byl odkázaný na stravu z Českého srdce v Křemencové ulici, dobročinné organizace pro chudé. Tam jsme zajížděli s kárkou a várnicemi, nejčastěji pro brambory s mrkví a vodovou polévku.

Na Hanspaulce jsem zažil druhé bombardování Prahy. Tentokrát však nešlo o žádný omyl, byly bombardovány Vysočany se svými továrnami. Ze zahrady jsme viděli dopadající bomby a následné požáry, jejichž kouř se linul vysoko k obloze.

Do konce války zbývalo již jen pár týdnů a já měl to štěstí, že jsem se opět setkal se svými rodiči. 

Život šel dál a spolu se vzpomínkami na ono bombardování si dnes uvědomuji hrůzy, které v míru zažívají nevinní obyvatelé Doněcka a Luhanska. Přeji jim, aby nevyhlášená válka skončila a mohli se těšit života v klidu a míru.

Ivo Krieshofer

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře