Koudelka a BIS jako hrozba pro pluralitní demokracii v ČR

Když se v roce 2021 blížil konec Miloše Zemana v prezidentském úřadu a zároveň vznikala nová vláda vedená Petrem Fialou, mohlo se zdát, že dlouholetý spor o šéfa BIS konečně skončí. Prezident dal opakovaně najevo, že Michala Koudelku považuje za člověka, který překračuje zákon, manipuluje s informacemi, a dokonce ohrožuje ústavní pořádek. Očekávalo se proto, že nová vláda, která si zakládala na transparentnosti a respektu k právnímu státu, situaci vyřeší. Nestalo se.

Jak nám Fiala ukázal Koudelkovu nedotknutelnost

Klíčovým momentem byla schůzka, o níž později hovořil sám Miloš Zeman. Přítomni byli tehdejší designovaný premiér Petr Fiala a ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Zeman jim tehdy – za účasti dvou zkušených důstojníků zpravodajských služeb – zprostředkoval informace, které podle všeho měly zásadní dopad na Koudelkovo setrvání ve funkci. Jak vyplývá ze svědectví, oba tito muži, popsaní jako respektovaní profesionálové s dlouholetou praxí, předložili Fialovi a Blažkovi důkazy o závažném chování ředitele BIS v jeho soukromém životě – chování, které se podle jejich slov „neslučuje s výkonem takto citlivé funkce“.

Podle zdrojů, které byly s obsahem schůzky obeznámeny, šlo o záležitosti mimořádně choulostivé, potenciálně vydíratelné. Všichni přítomní byli údajně v šoku. Informace se týkaly bestiálního obtěžování podřízené ze strany Koudelky, což vyústilo v trvalé psychické následky poškozené. Navzdory šokované Fialově reakci zůstal Koudelka ve funkci, a nejen to, jeho mandát byl dokonce prodloužen. Na jaře 2023 si z rukou nového prezidenta Petra Pavla převzal vytouženou generálskou hodnost, kterou mu Zeman po celá léta odmítal udělit.

Tento okamžik byl symbolický. Fiala i Blažek věděli o závažných výhradách, přesto Koudelkovi otevřeli dveře k formálnímu potvrzení moci. Premiér přitom měl k jeho osobě své výhrady – jak vyplývá z informací z okruhu vlády, vadila mu Koudelkova okázalost, přebujelé ego i neustálá mediální sebeprezentace. Fiala údajně podmiňoval jeho setrvání závazkem, že „svoji viditelnost omezí“. To se nikdy nestalo. Ředitel BIS i nadále vystupoval na veřejných konferencích, účastnil se debat, komentoval politické dění – a premiér to tiše trpěl. Proč asi? Že by kampelička, nebo ještě něco dalšího?

Tímto krokem Fiala – zřejmě nechtěně – potvrdil, že Koudelka je v českém systému prakticky nedotknutelný. Zatímco jiní veřejní činitelé mohou být za jakýkoliv prohřešek okamžitě odstaveni, ředitel BIS se stal figurou, kterou si netroufne nikdo odvolat. A důvod? Na každého má, nebo si vyrobí, likvidační kompro! Fialův kabinet, který měl podle svých slov „obnovit důvěru v instituce“, se tímto rozhodnutím ocitl v paradoxní situaci: potvrdil ve funkci muže, o němž existují vážné pochybnosti nejen morální, ale i bezpečnostní. A právě to vyvolalo otázku, zda český premiér skutečně řídí stát, nebo zda se stal rukojmím systému, v němž má tajná služba větší moc než vláda samotná.

BIS jako samostatná mocenská struktura

Když se podíváme na vývoj BIS za poslední dekádu, nelze se zbavit dojmu, že instituce, která měla být kontrolním nástrojem státu, se stala jedním z jeho nejmocnějších a zároveň nejméně kontrolovaných subjektů. Zpravodajská služba má podle zákona jasně vymezený rámec – sbírat, analyzovat a předávat informace vládě a prezidentovi. Nemá vykládat zákony, nemá zasahovat do politiky, a už vůbec nemá vytvářet veřejné mínění. Jenže praxe za Michala Koudelky se od těchto principů vzdálila na míle daleko.

Koudelka proměnil BIS v instituci, která začala vystupovat jako morální arbitr a ideologický vykladač bezpečnosti. Výroční zprávy služby se staly politickým manifestem – opakovalo se v nich totéž: Rusko, Čína, dezinformace, hybridní hrozby. Přestože konkrétní důkazy o skutečné špionážní činnosti často chyběly nebo zůstaly neveřejné, mediální dopad byl obrovský. BIS určovala, kdo je „bezpečnostní riziko“, kdo je „sympatizant nepřátelské moci“ a kdo „ohrožuje stát“.

Tento posun od faktické analýzy ke značkování nepřátel měl zásadní dopad. Tajná služba se stala nejen partnerem vlády, ale i jejím neviditelným cenzorem. Politici, kteří si dovolili vyjádřit pochybnost o činnosti BIS, byli okamžitě obviňováni z proruských či prokremelských postojů. BIS se tím zbavila jakékoliv veřejné kontroly – každý její kritik byl automaticky považován za ohrožení národní bezpečnosti.

Nešlo přitom jen o rétoriku. Služba začala zasahovat i do oblastí, které s její činností neměly nic společného – například do školství. V roce 2018 se v jedné ze zpráv objevila formulace, že výuka českých dějin je „ovlivněna sovětským pohledem“ a měla by být „přepracována“, protože může být součástí „ruské hybridní strategie“. Takto odvážná interpretace vyvolala odpor historiků i pedagogů, kteří ji označili za ideologickou manipulaci. BIS však trvala na svém. Tím ukázala, že Koudelkova služba chce ovlivňovat kulturní a vzdělávací rámec země, nikoliv jen bránit její bezpečnost. Místo analytiky začala BIS fungovat jako politický aktér s jasně vymezeným ideovým směrem – antiruským, prozápadním, často moralisticky vyhroceným.

Úniky do médií a čtvrtý pilíř moci

Zároveň se stále častěji objevovaly informace o únicích tajných materiálů do médií (Deník N, Respekt aj.), které se opakovaly v kauzách od Novičoku přes Vrbětice až po prezidentskou kancelář. Vždy směřovaly stejným směrem – k posílení obrazu BIS jako hrdinné obránkyně demokracie a k diskreditaci jejích kritiků. Novináři blízcí službě publikovali citlivé detaily, které mohli získat pouze zevnitř. Přesto nikdy nedošlo k žádnému vyšetření ani sankci.

Veřejnost tak byla dlouhodobě vystavena jednostrannému obrazu: BIS jako záruka bezpečnosti, její odpůrci jako riziko. „Prorežimní“ politici tento rámec přejali, a místo aby službu kontrolovali, začali se na ni spoléhat. Tak se postupně vytratila základní zásada pluralitní demokracie – kontrola nevolených mocenských struktur volenými zástupci lidu.

Michal Koudelka se díky tomu stal jednou z nejvlivnějších osobností v zemi. Nevolený úředník, který se nemusel zodpovídat voličům, získal faktický vliv na politiku, média i veřejnou debatu. A přestože se o jeho postupu vedly diskuze i mezi členy vlády, nikdo se neodvážil zasáhnout. V očích mnohých se BIS proměnila v „čtvrtý pilíř moci“ – neviditelný, ale všudypřítomný.

A co dodat na závěr? Snad toto… Česká republika stojí před jednoduchou, ale zásadní otázkou: kdo v této zemi skutečně vládne? Jsou to volení představitelé, kteří nesou odpovědnost před občany, nebo lidé v pozadí, kteří ovládají informace, ale unikají jakékoliv kontrole? Pokud má být demokracie skutečně pluralitní, musí se vrátit k principu, že tajné služby slouží státu – nikoliv stát tajným službám. Jinak se může stát, že jména jako Michal Koudelka zůstanou symbolem doby, kdy jsme ztratili kontrolu nad tím, kdo rozhoduje o našem veřejném prostoru.

AUTOR: Adam Čaloud

Zdroj: Deník.TO – komentáře, analýzy, podcasty, videa, humor, satira