Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

(Ne)bezpečnost konopí

Kdykoliv v historii bylo konopí považováno za jednu z těch rostlin, které jsou pro člověka nezbytné. Bez konopné suroviny by se neobešla výroba lan a provazů, rybářských sítí, map či pevných pláten na vojenskou výstroj. Na význam a tradici konopí si dnes však už málokdo vzpomene. Stejně jako na to, že konopí bylo jedním z prvních léků, které lidstvo poznalo a užívalo na nespavost, bolesti, nechutenství, oční choroby a další potíže. Až do první poloviny 20. století mělo konopí čistý trestní rejstřík. Co tedy vedlo ke kriminalizaci této rostliny?

  • ne-bezpecnost-konopi
  • ne-bezpecnost-konopi
  • ne-bezpecnost-konopi
  • ne-bezpecnost-konopi

(Ne)bezpečnost konopí

Používání konopí jako léku se v USA datuje od druhé poloviny 19. století, kdy bylo konopí zařazeno do oficiálního Lékopisu Spojených států a preparáty ve formě tinktur, extraktů a pastilek byly vyráběny nejednou společností. Byly k dostání nejen v lékárnách, ale i v obyčejných obchodech – drugstorech. Důvodem poklesu těchto preparátů byla nemožnost normování jednotlivé dávky, což ještě komplikovala skutečnost, že účinné látky v konopí nebyly tehdejší vědě známy. Nerozpustnost konopí ve vodě navíc znemožňovalo v té době vzkvétající nitrožilní aplikaci. Jediným odvětvím, kterému se ústup zájmu o konopí vyhnul, byla veterinární medicína, kde se používalo ke zvýšení laktace, léčbě koliky, dobytčího moru či nechutenství.

Od poloviny 19. století současně rostla i spotřeba konopí pro rekreační účely, která se odehrávala v tzv. hašišových salónech. Když americký Kongres v roce 1914 projednával svůj první protidrogový, tzv. Harrisonův zákon, upravující prodej opia, opiových derivátů a kokainu (jen na lékařský předpis), bylo konopí shledáno stejně neškodné, jako maliny nebo jablka. Když později američtí vojáci střežící Panamský průplav objevili účinky místního konopí, zabýval se Washington konopím znovu. Komise sestavená z důstojníků armády a lékařských odborníků vydala v roce 1925 Zprávu z oblasti

Panamského průplavu, v které došla mimo jiné k závěru: „Neexistuje žádný důkaz na podporu tvrzení, že by marihuana, která zde roste, byla 'návykovou' drogou v takovém smyslu, v jakém je tento termín užíván u alkoholu, opia, kokainu a podobně, anebo že má jakýkoliv znatelně škodlivý vliv na osoby, které ji užívají". K podobnému závěru došla i britská Komise pro indické konopí v letech 1893 až 1894 v tehdejším Indickém císařství, když vytvořila jednu z nejrozsáhlejších studií komplexního výzkumu konopí: „Střídmé užívání konopných drog není provázeno prakticky žádnými nepříznivými následky ... nemá žádných škodlivých účinků na mysl a nezpůsobuje naprosto žádné morální újmy." Dle novinových článků z roku 1936 se však konopí bála celá Amerika a americká veřejnost požadovala na Kongresu, aby s touto smrtelnou hrozbou v zemi co nejrychleji něco udělal. Proč nastal tak náhlý obrat?

Objev dekortikátoru

V roce 1917 nastal důležitý zlom ve zpracování konopí, kdy byl George W. Schlichtenovi vydán patent na dekortikační zařízení. Před tímto vynálezem byla práce při lámání, česání a vytřásání tuhých stonků do podoby spřádatelného vlákna zdlouhavá a náročná, což značně zvyšovalo cenu konopných surovin. Nové zařízení umožňovalo získat z konopí dostatek kvalitního a levného materiálu pro výrobu papíru a současně i jemné vlákno na výrobu příze. To se však nelíbilo obchodníkům z papírenského průmyslu, speciálně těm z firmy Hearst, kteří současně vlastnili obrovské výměry lesů. Po zavedení dekortikátoru a jeho následném použití pro výrobu papíru by se jejich hodnota rapidně snížila. William Randolph Hearst byl v té době kapitalistickým magnátem číslo 1, který vlastnil tři desítky novin, skoro dvě desítky časopisů a několik rádií a filmových společností. To mu dávalo neuvěřitelnou moc nad tím, co mohla americká veřejnost slyšet.

Nadšení z objevu dekortikátoru nesdíleli ani představitelé chemického a farmaceutického koncernu DuPont, kteří viděli v konopí konkurenta jejich nově objevenému (a v roce 1935 patentovanému) nylonovému vláknu. Kromě toho vlastnila firma DuPont patent na přeměnu dřevní hmoty v novinový papír a chemikálie využívané při jeho výrobě ve velkém odebíraly právě Hearstovy závody. Tyto chemikálie by však byly k ničemu, pokud by se k výrobě papíru začalo používat konopí. Hearst a DuPont se proto rozhodli společně eliminovat finanční hrozbu, které pro ně konopí a dekortikátor představovali. Část práce odvedl Hearst prostřednictvím svých novin a o zbytek se postaraly DuPontovy kontakty, které vedly až k Harry Jacob Anslingerovi, v té době zvolenému na post úřadujícího komisaře nově vzniklého Federálního úřadu pro narkotika. Tím ale výčet osobních vazeb v tomto příběhu zdaleka nekončí. Anslingera do funkce dosadil Andrew W. Mellon, tehdejší ministr financí USA, jehož neteří byla Anslingerova manželka Marta Druh Denniston. Mellon byl členem rodiny vlastnící Mellon Bank, jejíž aktivity byly úzce propojeny s aktivitami chemického magnáta Lammota DuPonta. Kruh se uzavřel...

Otec protimarihuanové kampaně

Anslingerův úřad měl na starost „dohled nad prosazováním domácích předpisů" a byl odpovědný za regulaci obchodu s omamnými látkami. Anslinger si vytknul za cíl prosazení chystaného Jednotného státního protidrogového zákona, který měl být nástupcem v té době již nedostačujícího zákona Harrisonova. Anslinger se o konopí od svého jmenování v roce 1930 nijak významně nezajímal, avšak brzy se stal výjimečně posedlý „zlem", pocházejícím z této rostliny. Přestože jako komisař Federálního úřadu pro narkotika musel znát Zprávu z oblasti Panamského průplavu a musel vědět, že Kongres v roce 1915 označil marihuanu za neškodnou, veřejně o ní prohlašoval opak. Jeho úřad odstartoval komplexní kampaň v tisku, zákonodárných komorách a na jakémkoliv fóru, kde mohl získat podporu veřejnosti k prosazení svých cílů. K tomu mu ochotně poskytly prostor Hearstovy noviny, které se staly hlásnou troubou celé protimarihuanové kampaně. Sám Anslinger se do této kampaně vehementně zapojil a během svých cest po Spojených státech pronesl řadu projevů a publikoval řadu článků.

Součástí kampaně bylo i natočení několika filmů, z nichž nejznámější je Reefer Madness (v originále Tell your children). Následuje několik typických dobových titulků Hearstových novin; první z nich byl pronesen samotným Anslingerem: „Kdyby se ten strašlivý netvor Frankenstein ocitl tváří tvář netvoru jménem marihuana, na místě by zemřel." „Vrahové závislí na vražedné droze marihuaně zaplavují Spojené státy." „Smrtelná droga marihuana se připravuje ke sklizni, která bude znamenat zotročení všech dětí v Kalifornii." „Marihuanová cigareta je jednou z nejzákeřnějších forem drog, především díky tomu, že veřejnost není schopna pochopit její schopnost zabíjet."


Mexická kultura a americká morálka

Důležitou souvislostí, která ovlivňovala veřejné mínění na přelomu 19. a 20. století, byla celospolečensky zdůrazňovaná protestanská morálka a naprostá netolerance různých forem zla (alkohol, prostituce, násilí, gamblerství), které degradují jedince a mohou vést k úpadku rodiny i celé společnosti. A nutno dodat, že to byly právě omamné látky, jež byly považovány za jeden z největších zdrojů všech sociálních i jiných nešvarů. Je důležité zde také připomenout, že třicátá léta byla dobou celosvětové hospodářské krize a běžní Američané se báli o své jistoty. Strach z neznámé látky v té době zachvátil především státy na jihozápadě, kde žily desetitisíce mexických imigrantů. Ti s sebou přinesli i součást své kultury – kouření konopí. Vzrostly tak obavy, že se užívání konopí rozšíří mezi mladými bělochy. Mexičané představovali konkurenci na trhu práce, z čehož vznikaly vlny protimexických nálad. Ačkoliv Mexičané pracovali povětšinou na poli a zastávali práci, o kterou americká veřejnost nejevila příliš zájem, panovaly obavy, že v důsledku rostoucí imigrace dojde k poklesu platů. To se náramně hodilo Anslingerovi v „honu na marihuanu", neboť jakmile byla marihuana identifikována s nepopulární skupinou populace, mohla se stát původcem společenského zla. Protože Mexičané označují konopí slangovým výrazem marihuana, kampaň nenazývala nikdy smrtící drogu „konopí", ale vždy „marihuana".

Anslinger si byl dobře vědom, že brojit proti látce, se kterou mají dlouholetou zkušenost lékárníci, lékaři a veřejnost, by mohlo ohrozit úspěch celé kampaně. Výsledkem Anslingerova úsilí bylo schválení Jednotného zákona o omamných látkách, který v letech 1935 až 1937 přijalo celkem 39 států Unie. Jednotlivé státy se domohly práva, aby se mohly samy rozhodnout, zda pasáž o úplném zákazu pěstování a užívání konopí přijmou, nebo ne. Příležitost k prosazení federální úpravy ve věci konopí se pak naskytla v dubnu 1937, kdy byl sněmovně předložen návrh nového zákona o zdanění marihuany, který definoval povinnosti obchodníků s konopím registrovat se a platit roční daň. Poté následovala slyšení v obou komorách Kongresu, z jejichž záznamů vyplývá, že většina poslanců a senátorů měla o konopí jen minimální vědomosti a bez větších otázek přijímala názory „protidrogových expertů vládních úřadů", které podporovalo veřejné mínění a tisk.

Zákon o dani z konopí

Jedním z oponentů protikonopného zákona se stal Národní institut semenných olejů reprezentující výrobce kvalitních maziv a barev, který vysvětloval, jak důležitý je při jejich výrobě konopný olej. A nejen tam, konopí se využívalo i v jiných průmyslových procesech. Zdůraznil také, že tento návrh je příliš obecný a podřizuje toto významné odvětví úřadům, což může znamenat jeho likvidaci. V průběhu projednání návrhu Anslingerova zákona vystoupil se zásadními námitkami také Dr. William Woodward, právní zástupce Americké lékařské asociace, který se nedlouho před slyšením s překvapením dozvěděl, že marihuana není ve skutečnosti ničím jiným než konopím. Stejně jako celá veřejnost se i on domníval, že „vražedný plevel z Mexika" je čímsi novým a nebezpečným. Na projednání v parlamentu namítal, že konopí v léčebných preparátech nikdy zneužíváno nebylo a navrhované zákonné úpravy způsobí lékařům značné obtíže. Taktéž se postavil proti povinné registraci lékařů a placení zvláštní daně. V této souvislosti se podivil, že lékaři nebyli během přípravy zákona kontaktováni. Navíc podle něj neexistuje důkaz, jenž by potvrzoval nárůst konzumace marihuany, a dodal, že zvýšený zájem o marihuanu mají možná na svědomí hysterické novinové příspěvky.

Cesta federálního zákona o zdanění marihuany přes obě komory a jejich výbory byla neobyčejně rychlá a snadná a už v srpnu roku 1937 podepsal prezident nový zákon – Marihuana tax act. To přineslo povinnost registrace, platbu zvláštní daně a vedení evidence pro všechny producenty, nejen pěstitele, ale i obchodníky či lékaře, ve 46 ze 48 států Unie. Držení marihuany trestné nebylo, ale zákon zavedl daň z obratu: registrované osoby platily jeden dolar za unci a osoby neregistrované sto dolarů za unci. Horní hranice trestů za jakékoliv porušení zákona činila dva tisíce dolarů pokuty nebo trest odnětí svobody s horní hranicí pěti let. Už dnes je jasné, že tento příběh dodnes nesou na bedrech nejen USA, ale celý svět. Z právního hlediska celá aféra později vedla k opovržlivému postoji vůči soudnímu systému. Další důsledek je pokácení milionů stromů a jejich rozemletí na papír.

Z ekologického i morálního hlediska jde proto o skutečnou tragédii. Zákonodárci, kteří využívali nechutné lživé propagandy a manipulace veřejným míněním našli bohužel mnoho následovníků i mezi dalšími demokratickými státy. 

Pro ty, co mají vlastní rozum a vědí, co je pro ně dobré.

Více o konopných produktech:

Konopný čaj list a květ

Konopný olej

Konopný protein

Konopné semínko

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře