Manuel Zelaya na súku, nikoli však blízkovýchodním…

Podrobnosti

ze světa / Latinská Amerika|

7. srpen 2009|

TEN|

8174 x

Všeobecně se má za to, že  Manuela Zelayu, honduraského prezidenta, pomáhala svrhnout C.I.A. Přestože svržení haitského prezidenta Jeana Baptiste Aristida v roce 2004 má dokonce některé shodné politické markanty (Aristide byl unesen americkými Special Forces, požívajícími celosvětové beztrestnosti), jde dnes o něco zcela jiného.

Strůjcem únosu prezidenta, se nejeví ani americký titulář v Tegucigalpě, Hugo Llorens. Ten přinejmenším moc dobře ví, že jakékoli zatykače nerealizuje armáda, nýbrž policejní složka pod civilní správou. Nicméně zde armáda exportovala svého občana, místo „dodání do detence" do exilu a civilní moc ho, na rozdíl od dobrého zvyku některých padlých východoevropských režimů, nezbavila státního občanství.

Skutečně, národní Kongres odhlasoval to, co Nejvyšší soud následně Robertu Michelettimu připravil, tedy mandát interimního prezidentství. Kongres je 128členné těleso, jehož členové nepožívají, světe div se, poslanecké imunity. Proto bylo části poslanců (ozbrojenými složkami) zabráněno hlasovat, část byla při hlasování zastoupena aktivisty pučistického režimu, což je ovšem věc, s níž by žádný rozumný politik nechtěl mít nic společného. Nezbývá, než spolu s ostatními přemýšlet o tom, zda za převratem nemohou být zahraniční NGO. Jistě, Citizens For America, založená pány Humem a Lehrmannem roku 1983 na adrese 1600 Penn. Ave ve Washingtonu D.C., by s tím něco společného mít mohla. Reaganismus, který tehdy propagovala, výrazně ovlivnil politickou scénu světa. Díky příspěvkům od Amway, Atlantic Richfield, Shell Oil, Northupu i Dr. Peppera (cola) byli živeni a zbrojeni nejen nikaragujští contras, ale také bývalí afgánští bojovníci za svobodu (a dnešní teroristé). Citizens nejsou jediní, následuje Arcadia Foundation a další a další, ve kterých nalezneme i Roberta Carmonu-Borjase, protichávezovského pučistu z roku 2002. Mohli bychom jmenovat i kteroukoli z 3500 proticastrovských skupin a NGO, kterým vadilo už i to, že Manuel Zelaya hodlal do Havany poslat velvyslance. Kdokoli z oné desetiny honduraského národa (650.000 osob), která je toho času v U.S.A., mohl považovat za potřebné se Zelayou skoncovat.

Jenže, příběhy jsou zpravidla jednoduché. Manuel Zelaya se dostal pod tlak dvou rozhodujících obchodních skupin, které, s ohledem na chystanou doprivatizaci honduraské ekonomiky, nemohly sledovat jeho nadšení pro participativní demokracii, v níž by pracující (většina žije v bídě) nakonec rozhodovali o hospodářství země. Manuel Zelaya byl původně koněm mocné židovské rodiny Rosenthalů, jejíž hlava, Jaime Rosenthal Oliva, byl předsedou Zelayovy i Michelettiovy politické Liberální strany (PL). Co víc, jeho přítel G.Goldstein je předsedou opoziční strany nacionální či národní,( PN). Jaime Rosenthal je vlastníkem skupiny, čítající 35 podniků včetně dvou bank, je napojen na přístavní celní služby státu a mj. vlastní také dva deníky, TV stanici, 20.000 kusů dobytka a tisíce hektarů půdy. Přestože byl viceprezidentem, sen o vlastním prezidentství se mu nikdy nesplnil. Rodinný cíl má nyní  uskutečnit  jeho syn, Jani Ben Rosenthal Hidalgo. Za volební podporu Manuela Zelayi mladý Jani kdysi dostal místo ministra prezidentské kanceláře, které patří k nejvlivnějším v zemi. Řídí totiž zasedání kabinetu a rozhoduje o jeho programu.

Post si udržel dva roky, do 31.12.2007, protože pak musel odejít pro neúspěšné uzavření smlouvy s ConocoPhillipsem, který měl dodávat ropu a palivo do země. Měl, ale nedisponoval nádržemi a kapacitami na úschovu paliva. Manuel Zelaya to chtěl řešit nacionalizací privátních zdrojů a poskytnutím zbývajících zdrojů státních. Narazil, a tím si, podle mne, vytvořil problém. Podporu Grupo Continental (Rosenthal) nenahradila totiž podpora Palestinců, kteří, vyjma mezivrstvy guatemalských obchodníků, ovládají například  právě tolik potřebnou energetiku země (Freddy Nasser), cementárny a obchody s kávou (Šukrí Kafie). Přítomni jsou i v politice a kontrolují vztahy EU s Hondurasem (Kafati Segebre,  honorární konzul ČR v Tegucigalpě). Patří mezi ně Luís Kafie Larach, Raymond Fauzí Maalouf a nezapomeňme ani na Miguela Facusse Barjuma. Také rodiny Canahuati Larach a Handali patří mezi velmi vlivné.

Dějiny obou etnik na teritoriu Hondurasu se prolínaly, byť Židé přicházeli vzděláni až ve 20. letech 20. století, Palestinci je v imigraci o třicet let předstihli. Obě etnika nemají mezi sebou sporu, vyjma sporů obchodních, které maně připomínají Muhammadovo období jathribské a jeho pokusy o urovnání obchodních svárů Židů i Arabů tam usedlých. Každá osoba v úřadě prezidenta přejímá tak roli kádího, jakéhosi povolaného soudce na místním, honduraském  súku. Střet dvou obchodních komunit mohl, podle mého soudu, vyvolat v zemi, v níž od 19. století proběhlo přes sto úspěšných státních převratů, třenice vedoucí k Zelayovu exilu. Je tak asi na obchodnících, zda Zelayu vrátí dříve či později do hry. Protože, jak řekl o této zemi jeden řeholník Tovaryšstva Ježíšova, „stát je tu jen k jejich službám a jejich vlády jsou pouze nástrojem získávání moci a peněz." A já jen nevím, zda to platí pouze pro Honduras.

Komentáře