Moralesova povolební kocovina

Podrobnosti

ze světa / Latinská Amerika|

13. duben 2010|

TEN|

7780 x

Před týdnem se v bolivijském mnohonárodním státě uskutečnily další, tentokrát převážně municipální volby doprovázené volbami guvernérů devíti bolivijských provincií (tou desátou, kterou připomíná jen hvězda ve státním znaku, je dnes už jen chilská -- protože v 19. století válkou ztracená - „ledková" provincie Atacama).

Dlužno podotknout, že po loňských vítězných prezidentských volbách to pro Evo Moralese Aymu (a jeho politické hnutí Movimento al socialismo -- MAS) byly již páté úspěšné volby od roku 2005. Tehdy poprvé mu 53,7 procenta voličů v téměř devítimilionovém státě vyslovilo důvěru, a následovala smršť úspěchů v posledních třech letech (místní volby v roce 2008 -- 50,7 %, referendum o ústavě v roce 2008 61,4% a loňské prezidentské volby 64,2%). Přesto, budeme-li citovat bolivijského blogera Mario Durana, je nynější hladké statistické vítězství (hlasy budou definitivně spočteny díky digitalizaci a biometrickým údajům o voličích k 24. dubnu) tak trochu „vítězstvím s příchutí popela". Slovy autonomistů z provincie Santa Cruz, kteří by směle mohli statovat v dresech maďarského extremistického Jobbiku (s ohledem na svoji údajnou evropocentričnost a loňskou těsnou spolupráci s teroristy kolem Rózsy Florese a Elóda Toásó), jde o „derroto del masismo", prorážku MASismu.

Podívejme se tedy na některé dnes dostupné údaje. MAS s převahou uspělo v provinciích Chicquisaca, La Paz, Cochabamba, Oruro, Potosí (čtenářům známé coby největší zásobárna stříbra v dobách španělské nadvlády). Neuspělo v Santa Cruz, Taríji a Beni. K velké smůle Evo Moralese se guvernérem Santa Cruz stal secesionista Ruben Costas, a ani alcaldíi, úřad starosty, neobsadil stoupenec MAS nebo jiné levice. Ruben Costas, který byl zvolen potřetí, kontroluje provincii bohatou na uhlovodíky, které stát exportuje do sousední Brazílie. Podobná situace je v provincii Beni, která leží na sever od Santa Cruz, kde Morales nechal nasadit jako kandidátku na úřad guvernéra slečnu Jessicu Jordanovou, Bolivijku s britským pasem a bývalou Miss Bolivia 2006. Prohrála o tři procenta hlasů, nicméně díky ní bude v místní vládě levice alespoň silně zastoupena.

Všechny tři provincie patří mezi střední a větší a celkem v nich bylo odevzdáno 1,199 milionu hlasů -- převážně proti Moralesovi. V komunálních volbách (abstrahujeme prefektury indígenos, kde se volby odehrávají poněkud jinak) získala MAS 229 radnic ze 337. Podstatné ovšem je, že v obou hlavních městech, Sucre i v La Pazu, zvítězila opozice. V případě La Pazu právníka Juana del Granada nahradil slabý Luís Revilla, oba z hnutí Movimento sin miedo (Hnutí těch, kteří se nebojí, MSM). To se stalo vlivnou levicovou silou, kterou MAS chápe jako konkurenci díky téměř shodným programům.

Rozpad levice (MSM a MAS úzce spolupracovaly) Moralese natolik rozčílil, že Juana del Granado nazval Juanem „sin Miedem" (Honzou Nebojsou) a slíbil mu brzký pobyt ve vězeňské cele. Del Granado byl přitom jedním z mála bolivijských lovců generálů Banzerovy éry a dnes se žertuje, že skončí na kavalci vedle vězněného generála Mezy, kterého del Granado do vězení kdysi sám dostal.

MAS uspělo v muncipiích s 500 až 5000 odevzdanými hlasy, ve větších městech uspěly MSM a konzervativní středopravicové strany. Dokonce i v zemědělských oblastech bylo letos zřejmé, že místní sledují mikropolitické klima, a problémy „paceňos", obyvatel La Pazu (MSM je stále JEN levice) nesdílí. Venkov je také proti dosazování kandidátů „z centra". Ukázalo se, že pro MAS jsou nejpříhodnější střediska jako Cobija, hlavní město severní provincie Pando, kde hlasovalo 19 tisíc voličů a zisk MAS byl 53,7 %. A třeba v Urimiri v provincii Potosí MAS získala všech 605 platných hlasů ze 734 vydaných...

Podstatnou roli hrála situace na vnitro i zahraničněpolitické scéně. Morales v březnu 2010  prosadil zákon o retroaktivním stíhání všech ústavních činitelů, pokud budou podezřelí z korupce. To ovšem vedlo k několika případům viktimizace, kdy obecné trestné činy (alkoholismus v dopravě u poslance) začaly být „převáděny" na podezření z korupce. Své vykonalo také rozvolnění vazeb mezi Ekvádorem a Venezuelou, způsobené nejen existencí sil FARC (kdekoli na hraničním pomezí států), ale především, transferem na a z venezuelských kont (vedených v USD, neboť dolar je ekvádorským oběživem).

Ekvádorský prezident Rafael Correa také nelibě nesl aféru, při níž Kubánci po dvou měsících pobytu v zemi získávali nelegálně ekvádorské občanství. V roce 2009 imigrovalo do Ekvádoru 29 114 Kubánců, převážně přes Venezuelu. A protože je nyní ve Venezuele odhadem 70 až 100 tisíc Kubánců, mají i levicové kruhy ve spřízněné Bolívii, a samozřejmě střední třída jako taková, obavy z Moralesova možného politického avanturismu (Morales navštívil Putina během jeho nedávné návštěvy Caracasu, a panují obavy, aby se příjmy z exportu ropy, plynu a nerostů nerozplynuly v nákupu zbytečné ruské výzbroje. Ostatně, prohrané války s Chile a Paraguají pro posilování armády nehovoří).

Letošní jarní volby znamenaly posun uvnitř levice (fragmentaci) a ukázaly i změnu nálad původních indiánských obyvatel i zemědělských regionů. Zcela zásadně byla petrifikována síla tzv. pravice, o čemž svědčí  opětovné zvolení Rubena Costase i starosty Fernandeze za opoziční blok VERDE. Bolivijská levice stála, stojí a bude stát před zesíleným voláním po autonomii v Santa Cruz, Beni i Tariji, a bude na ní -- a na extrovertním Evo Moralesovi -- zda nástroje, jichž užije, nebudou pouze silové, nýbrž budou odrážet ekonomickou různorodost mnohonárodní Bolívie. Morales si je toho intuitivně vědom. Říká sice socialismus, ale neříká marxismus-leninismus. A o to jsou jeho snahy o vybudování jiné a ekonomicky spravedlivější společnosti  v Bolívii sympatičtější.

 

Komentáře