A zde je jádro pudla. Nejde primárně o problémy rozvíjejících se zemí – nejvíce diskutovanými v souvislosti s oslabováním jejich měn jsou Turecko, Rusko, Indonésie a samozřejmě nešťastná Argentina, které je věnována druhá část tohoto článku. Strukturální slabosti těchto zemí se vyjeví intenzivně, když se „něco“ stane s americkou monetární politikou a/nebo s dolarem. Posiluje-li dolar a zvyšují-li se výnosy z amerických dluhopisů, pak se mění finanční toky v globálu. Investoři opouštějí rozvíjející se trhy a vrhají se do výnosnějších a především pro ně stabilněji vnímaných dolarových aktiv. Tento mohutný finanční přesun navíc v čase spíše posiluje.
Jak upozorňuje Wall Street Journal (a koneckonců i Economist) – i když vliv americké ekonomiky v reálné globální ekonomice klesá (tj. podíl na světovém produktu a obchodu), dolar má globálně dominantní pozici. A ta poškozuje rozvíjející se země. A také umožňuje USA využívat spolu se svou finanční infrastrukturou dolar jako zbraň hromadného ničení – například odříznout Írán od finančního systému. Nebo takový Rusal. A když to nejde přímo, pak tu jsou extrateritoriální sankce, v nichž USA nalézají stále větší zalíbení a efektivně jimi vydírají své „spojence“.
USA v tomto ohledu vystihují rozpor mezi reálnou ekonomikou a mezi finanční sférou. WSJ uvádí, že asi 40 % světového obchodu je fakturováno v dolarech, což je čtyřikrát více, než je podíl USA na světovém obchodu. A Banka pro mezinárodní platby uvádí, že právě v dolarech jsou rozvojové země nejvíce zadluženy – až ve výši 2 bilionu dolarů.
Podobně jako je mezinárodním jazykem angličtina, tak je mezinárodní měnou číslo jedna stále americký dolar. Což znamená, že úroková sazba sice hraje roli, ale menší, protože dolar je držen z mnoha důvodů – odborně bychom řekli, že je silný v mnoha dimenzích internacionality. Tato síla ovšem mimo jiné vyplývá z toho, že nemá žádného vyzyvatele, tedy zatím ne. Euro se sotva drží na vodou, švýcarský frank je sice nadmíru atraktivní, ale je pro trh příliš malý na to, aby mohl hrát globální roli. Logicky se nabízí jedna varianta: čínský jüan. Ale do jeho masivního globálního rozšíření je ještě daleko.
Právě toto rozšíření dolaru, píší WSJ, je zdrojem „nesmírného privilegia“ amerického dolaru a na rovinu si řekněme, že i jeden ze zbývajících pilířů moci USA. Zazněly hlasy z FEDU, že s „nesmírným privilegiem“ by měla jít ruku v ruce i „nesmírná odpovědnost“ – ale marně pátrám v paměti, kdy se USA nějak strachovaly o rozvíjející se trhy. Nedodržovaly své závazky ani za Bretton-Woodu, natož pak v systému plovoucích kurzů.
Rozvíjející se země jsou tedy obzvláště zranitelné v situaci, kdy mají velký externí dluh a deficit běžného účtu (který vyjadřuje nesoulad mezi domácími investicemi a úsporami, tj. země je devizový dlužník) plus samozřejmě se odliv kapitálu násobí tím, když jsou nedostatečné devizové rezervy (viz Turecko a Argentina). Boje proti odlivu kapitálu známe a také víme, že i Čína měla co dělat, aby jeden čas ustála tlak (nemluvě o tom, že si drží kapitálové kontroly), natož pak taková Argentina nebo Jihoafrická republika. Oslabení měny (devalvace) nejenže vede k vyšší inflaci, ale může spustit nefalšovanou dluhovou krizi.
Řešením samozřejmě není žádat „o pomoc“ Mezinárodní měnový fond, jak aktuálně učinila Argentina. Je pravda, že země trpí strukturální nerovnováhou, kterou by měly řešit, ale dominance dolaru jim v tom zrovna dvakrát nepomáhá. Není to tedy jen otázka pro tyto země, ale nutně se musí objevovat otázka alternativ k dolaru, které budou mít na systém stabilizační, nikoliv permanentně destabilizující charakter, jako je tomu nyní.
Nešťastná Argentina
Není tomu tak dávno, co Financial Times psaly, že Erdogan může být před volbami rád za Argentinu, protože jinak by hlavní titulky ekonomických novin plnilo Turecko. Argentina je ovšem jiné „kafe“, je to případ země, jejíž bývalý prezident Nestor Kirchner se statečně postavil MMF. Podobně jako v řadě jiných zemí platí to, co napsal Joseph Stiglitz – že v rozvojovém světě není pro MMF slušné slovo. (poznámka na okraj, potvrzovali mi to i moji studenti ze zahraničních programů – od Kostariky po Indonésii, s radostí si vybírali témata seminárních prací, v nichž ukazovali, co s jejich zemí provedl MMF).
Zvolením neoliberálního Mauricia Macriho měl být učiněn konec nejen vládnutí kirchnerovců, ale také ukončení sociálních programů (v čemž argentinský prezident bezesporu uspěl). O to větší bylo překvapení, když „tento miláček finančních trhů“ musel požádat o pomoc MMF. Šok, který to Argentincům přivodilo, těžko popsat. FT si hned pospíšily s „vysvětlením“, to prý kirchnerovci udělali z MMF zloducha, se kterým drtivá většina Argentinců spojuje lichvu, krizi a vydírání. Financial Times také trpně píší, co je to ta Argentina za zemi, když ani „nejvíce ekonomicky ortodoxní“ prezident nebyl schopen zabránit další krizi. Téměř roztomile působí, když FT v sérii článků o Argentině nabádají MMF, aby Argentině „nepovoloval“, ať už její prezident působí sebesympatičtěji (sic!).
A nyní Macri v televizním vystoupení před národem musel přiznat, že žádá o úvěrovou linku ve výši 30 mld. dolarů, protože peso je pod velkým tlakem a ani navýšení úrokových sazeb někam k 40 % nezabralo (jasně že ne, protože tak vysoké úrokové sazby jen ukazují, že centrální banka si neví rady a jsou naprosto nedůvěryhodné).
Macri si je vědom, že požádat MMF o „standardní“ pomoc by znamenalo to, co vždy – ještě větší škrty. Což je, i tváří v tvář rozhádané opozici, velmi riskantní. Proto uvažoval o úvěrové lince, která nemusí být využita a která nebývá spojována s podmínkami (viz škrty) a s dozorem MMF. Problém je v tom, že tento nástroj je spíš preventivního charakteru, ale nehodí se příliš pro skutečnou krizi, způsobenou odlivem dolarů ze země – podobně jako u Indonésie a u Turecka.
Určité záchytné body pro Argentinu představuje to, že kurzový režim je plovoucí, což je určitá úleva (na rozdíl od prudkých devalvací v pevném měnovém kurzu), vklady v bankách jsou v domácí měně. Na druhé straně je Argentina stále zemí dvojího deficitu (jako USA, ale jaksi nemá to nezměrné privilegium dolaru) a vykazuje vyšší inflaci. Externí dluh vzrostl za poslední dva roky exponenciálně, takže i když tvoří jen 50 % HDP, což rozhodně není nijak dramatické číslo, pak právě dynamika nárůstu je dalším negativním faktorem. K pozitivním zprávám patří i to, že se (zatím) drží argentinské banky, s nízkým podílem úvěrů v selhání.
Argentinské peso se ovšem stalo měnou s nejhorším výkonem v kategorii rozvíjejících se zemí, i když jí na paty šlape turecká lira.
Je až skoro únavné to sledovat – když se problematikou jako já zaobíráte už delší dobu. Před rokem byla Argentina prostě miláček finančních trhů – neoliberální prezident, škrty na programech pro chudé, vydání dluhopisů se stoletou splatností… to vše mělo indikovat, že Argentina je už zase v řadě a poslušná. Mimochodem o dluhopisech se stoletou splatností napsala pro FT Gillian Tettová, že je to znamení bubliny.
A po roce, aniž by se ovšem v její souvislosti nějak zvlášť psalo o vlivu amerického dolaru a celkově na dolaru postaveného systému, je u stejného neoliberálního prezidenta vše špatně – deficit rozpočtu, vysoká inflace… jako kdyby to najednou nebyla stejná země.
Úplně totéž jsem četla už jako studentka VŠE v letech 1997/98. I tam byla Indonésie, Thajsko a další vzoroví „tygři druhé vlny“, které MMF nemohl dost vynachválit, aby pak po vypuknutí krize, kdy ze zemí začal mizet zahraniční kapitál, na nich MMF nenechal nit suchou.
Argentina je nešťastná země. Ekonomicky ortodoxní prezidenti chválení Financial Times a dolarová závislost vytvářejí pro tuto zemi opakující se tragické scénář.
